„Je to vítězství diplomacie, americké národní bezpečnosti a bezpečnosti světa,“ konstatoval Barack Obama k faktu, že Kongres USA „pustil“ jadernou dohodu s Íránem. „Nyní se začneme věnovat kritické práci na uplatňování a ověřování dohody tak, aby Írán nemohl získat jaderné zbraně.“
Hlasování v Senátu vzápětí podpořily americké protiválečné koalice, stejně jako třeba Národní íránsko-americká rada (NIAC). Její předseda Trita Parsi podotkl, že smlouva řeší jen jeden z mnoha aspektů napětí v americko-íránských vztazích a neznamená tedy, že si Írán s USA hned padnou do náručí. „Nicméně, jen proto, že se z Íránu a USA nestanou přátelé hned zítra, neznamená, že jsou odsouzeni být nejhoršími nepřáteli navždy.“
Pro smlouvu v Kongresu přitom nehlasoval jediný člen Republikánské strany, která jednotným hlasem dohodu odmítá, a to především kvůli Izraeli. „Je to fundamentální zrada bezpečnosti USA a našich nejbližších přátel, v první a posledně řadě Izraele,“ prohlásil například texaský guvernér a prezidentský kandidát Ted Cruz a všech jeho 16 protikadidátů v republikánských primárkách se vyjádřilo obdobně. Třeba Mike Huckabee přitom dokonce prohlásil, že Obama svou smlouvou „vezme Izraelce a nechá je napochodovat ke dveřím plynové pece“. Republikáni nabízejí Izraeli bezpodmínečnou podporu ve všech směrech, přičemž někteří z nich o Izraeli hovoří jako o „51. státu“ USA. A jeden z lídrů americké proizraelské lobby, casinový miliardář Sheldon Adelson, už oznámil, že má v plánu „koupit“ příští prezidentský úřad, aby mohl smlouvu zrušit, jen si zatím prý ještě nevybral toho správného kandidáta. V kombinaci s Donaldem Trumpem, který je rovněž rozhodnutý koupit si umístěnku do Oválné pracovny, se tak nabízí další syrový pohled na americkou „demokracii“, nebo spíš na stvrzení faktu, že se USA už staly oligarchií.
Chameneího Velký Satan
Nicméně, smlouva má své ostré kritiky i v Íránu, a to především z řad konzervativního duchovenstva, pro něž USA nadále zůstávají „nepřítelem číslo 1“. Asi nejtvrdší projev ale zatím pronesl nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí. Připomněl americkou podporu diktatuře šáha Rézy Páhlavího, kterého svrhla až islámská revoluce v roce 1979, přičemž konstatoval: „Všechny pilíře monarchie, administrativou počínaje a samotným šáhem konče, byly závislé na Americe. A všichni američtí činitelé prostřednictvím svých loutek vládli jako faraóni nad utlačovaným lidem Íránu.“ Podle Chameneího bylo právě „ukončení nelegitimních zájmů“ v Íránu primární příčinou amerického „nekonečného nepřátelství“ vůči Íránu, přičemž nazval USA „Velkým Satanem“. Ďábel, který byl vyhnán dveřmi, se nyní díky smlouvě chce do Íránu vrátit oknem, varoval Chameneí, což „nelze dopustit“. Nejlépe toho prý Írán dosáhne, když se „stane natolik silným, že Velký Satan shledá marnost svého nepřátelství“.
Smlouva o jaderném programu je podle Chameneího jen snahou USA navýšit v Íránu svůj vliv, ale „souhlasili jsme jen s jednáním o jaderní otázce, a to z jasných a veřejně proklamovaných důvodů, a rozhovory šly dobře; o jiných tématech s Američany jednat nebudeme.“ A zdůraznil, že se nemění ani jeho názor na Izrael: „Někteří sionisté tvrdí, že díky výsledkům jaderných vyjednávání mají od Íránu na pětadvacet let klid. My jim ale vzkazujeme, že v zásadě nevidí, co se během pětadvaceti let stane, a s Boží milostí, cosi nazývané sionistickým režimem už v té době v oblasti nebude existovat.“
Obama vs. „zájmy“
Vláda prezidenta Hasana Róháního se v tomto ohledu s duchovenstvem ostře rozchází. Podle prezidenta je Írán připraven jednat s USA i se Saúdskou Arábií například o spolupráci na regionálních otázkách typu války v Sýrii. Teherán přitom – ve shodě třeba s vlivnými duchovními v čele s ajatolláhem Rafsandžáním – vychází z předpokladu, že zlepšení vztahů s USA může být pro Írán výhodné.
Například Gareth Porter ale konstatuje, že zmíněná možnost – alespoň té veřejné -- kooperace na boji proti Daeši v Sýrii je prakticky vyloučená, protože USA jsou „zablokovány“ ve své dosavadní politice vycházející ze zájmů Pentagonu, CIA nebo NSA a jejich zbrojních či zpravodajských projektů. USA trvají na svých vojenských základnách v regionu, které jsou rozmístěny převážně na území protiíránsky naladěných feudálních sunnitských států Perského zálivu. Nepřehlédnutelnou váhu mají také mnohamiliardové prodeje zbraní do Saúdské Arábie a okolních států (a samozřejmě do Izraele), což je primární (ziskový) zájem Pentagonu a na něj napojených zbrojařských lobby v Kongresu. K tomu podle Portera Washington nikdy nevzdal „vcelku nerealistickou“ snahu obnovit svůj vliv v Iráku, a to bez ohledu na fakt, že vláda v Bagdádu je šíitská a tedy pod vlivem Íránu. „Průnik všech těchto dynamik staví Obamovu administrativu do pozice, v níž nemůže upravit blízkovýchodní strategii tak, aby odpovídala závažnosti současné situace. Paradoxním výsledkem je, že namísto reakce na regionální krizi – prostřednictvím kreativní diplomacie, která by byla otevřená Íránu – je Obamova administrativa omezena jen k manévrování v úzkých mantinelech nastavených dominantními politickými zájmy usilujícími o zachování statu quo.“
Možná si je toho Teherán vědom a nabídkou dopředu odmítnuté spolupráce si jen vylepšuje mezinárodní image, faktem nicméně je, že do íránské metropole dál proudí politici z Evropy a jejich názory rozhodně zkostnatělé nejsou. Rakousko a Španělsko se v týdnu v Teheránu vyslovily pro to, aby Západ do své dosud neslavně bojující koalice proti Daeši přibral i Bašára Asada, Británie zašla ještě dál a konstatuje, že Asad už může být dokonce součástí budoucí „přechodné vlády“. Není jasné, zda tyto vstřícné kroky (oznamované často přímo v Teheránu) nemají jen konkrétním státům pomoci rychle navázat zpřetrhané vztahy s Íránem, ale na druhou stranu nejspíš platí, že (byť ostatní, včetně Bruselu zatím mlčí) sotva se v Evropě – tváří v tvář imigrační vlně -- najde nějaký politik, který by si troufl kývnout na americkou verzi pokračování války v Sýrii a prohlubovat tak krizi doma.
Spojené státy a Západ obecně v začátcích války v Sýrii v roce 2011 stanovily svržení Asadova režimu jako konečný cíl celé destabilizace Sýrie, k čemuž využily ve finále i Daeš. Dnes američtí spojenci v Evropě vyjadřují Asadovi podporu…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
