Tereza Spencerová: „Francouz" z Afriky si řekne, že v Česku ještě neútočil

Donald J. Trump vyrazil svého hlavního stratéga Steva Bannona, který, kupodivu, hned poté sdělil, že bude za prezidenta USA bojovat dál. Objevují se hlasy, že Bannona nesnášeli hlavně tradičně a byznysově orientovaní členové okruhu DJT, například jeho zeť Jared Kushner. A že bez Bannona, který se například nebránil vyššímu zdanění bohatých, nyní ochabne drajv Bílého domu na ochranu amerických pracovních míst. Že nyní zase posílí stará dobrá globalizace. Je to správný odhad? Největší zastánci DJT tvrdí, že teď už klidně může v Bílém domě sedět Hillary...

Asi lze opravdu říci, že po Bannonově vynuceném odchodu se z Trumpovy „Ameriky především“ stává už zase a znovu svým způsobem jen ten známý nudný, čistokrevný „Wall Street především“. A taky „Vojenskoprůmyslový komplex především“. Ne že by osamocený Bannon mohl v Bílém domě nějak vzdorovat jejich tlakům, ale jeho „vyzmizíkování“ ze scény všechny tamní neoliberály, neocony a neobůhvícoještě dozajista uklidnilo, protože už je nikdo „z baráku“ nebude nálepkovat jako „imperialisty“. A ano, síly, které převládly už před časem a jimž Bannon nyní ustoupil z cesty jako poslední, zcela jistě nebudou přemýšlet o zlepšování životních podmínek amerických pracujících, natožpak o snižování zisků těch nejbohatších. Tudíž, naděje, kterou do miliardáře Trumpa vkládala značná část Ameriky, podle všeho padá a sociální a ekonomické problémy se budou jen dál hromadit. Přitom žádný strom neroste až do nebe, a tak je třeba počítat s tím, že všechny problémy v USA musejí jednou prostě „explodovat“, třebas v podobě tolik skloňované „občanské války“. I když se zdá, že Ameriku žádná reálná „válka“ nečeká, spíš jen postupné a stále rychlejší propadání se do chaosu až do míry neřiditelnosti státu. Je přitom zvláštní, že „těm nahoře“ jako by narůstající výbušnost „tam dole“ vůbec nevadila. Jako by už jeli podle hesla „po nás potopa“. Aspoň takový pocit to na mně dělá.

Pro mě je Bannonův pád ale důležitější z toho hlediska, že na mezinárodní scéně odmítal imperialismus, války i další americké intervence. Nesouhlasil s raketovým útokem proti Sýrii, nechtěl americkou vojenskou intervenci do Venezuely, byl proti válce se Severní Koreou a razil například i ukončení války v Afghánistánu. Teď v Bílém domě znovu převáží jestřábi a zastánci intervencionismu a humanitárních bombardování – generál John Kelly coby šéf kanceláře Bílého domu, generál James Mattis coby ministr obrany a generál HR McMaster coby Trumpův hlavní poradce pro otázky národní bezpečnosti. Čili, americkou politiku v zásadě přebírají tři generálové, což je v dějinách USA bezprecedentní. Ti tři sice – a je důležité připomenout, že stejně jako všichni současní američtí generálové – pro USA žádnou válku ještě fakticky nevyhráli, ale možná právě proto o svůj vysněný profesní triumf budou usilovat o to víc. Planetu ať vezme čert! Lze proto opravdu předpokládat, že se Bílý dům začne chovat, jako kdyby v něm vládla Hillary Clintonová…

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou, řekl si asi DJT a sdělil, že zvýší počet vojáků USA v Afghánistánu, kde, jak už přiznal i ministr obrany Mattis, „nevyhráváme“. A ani vyhrát nemůžete, smějí se odpůrci USA. Dá se z Afghánistánu vůbec ještě nějak důstojně vycouvat, aby se z něj nestal „hub“ pro džihádisty? A kdyby USA vycouvaly, jak to ovlivní vztahy vůči Rusku, Číně či Íránu? Mimochodem, jak čtete poznámku DJT, že smyslem nynějšího přístupu již nebude „budovat státy dle našich představ“, ale „zabíjení teroristů“?

Podle amerických médií Trump ještě někdy na počátku srpna zvažoval, že armádu z „nevítězného“ Afghánistánu úplně stáhne, případně že ji nechá nahradit žoldáky ze soukromých armád, přičemž jeho ministr obrany Mattis ještě v květnu ani neuměl odpovědět na jednoduchou otázku, co že to Američané svou okupací chtějí v Afghánistánu dokázat. Pak ale padl Bannon a Trump už pod tlakem jestřábů namísto odsunu ohlašuje posilování jednotek. A co víc, nová americká strategie bude „tajná“. „Nepřátelé Ameriky“ prý „nesmějí znát její plány“, což znamená, že o chodu války v Afghánistánu nebude mít oficiálně ponětí ani americká veřejnost, která si celý ten konflikt platí ze svých daní. Na první pohled je to pokus o orwellovštinu, na druhý pohled si tak o „tajné“ americké válce budeme číst z čínských, íránských, pákistánských nebo ruských médií – tyto země mají oficiální kontakty nejen s afghánskou vládou, ale vedou i mírové rozhovory s Tálibánem, a lze proto předpokládat, že si „tajnou“ americkou válku nenechají pro sebe.

Ale hlavně, Trump zrušil i veškeré časové horizonty, dokdy by ta válka, která je – se svými šestnácti lety – už dnes nejdelší ze všech amerických válek, měla skončit. Nabízí se tak vyhlídka na válku bez konce, což je jinak zhmotnění dosud jen halucinačních snů všech zbrojařů světa, nejen těch amerických samozřejmě. Až dosud prý stála nejméně bilion dolarů a peníze potečou dál! Jupí! A ten zpropadený Afghánistán? Ať si ho vezme čert! Who cares?

Z celkové fantasmagoričnosti „nové americké strategie“ v Afghánistánu, která jen opakuje dosavadní, neutajovanou fantasmagoričnost, mi lehce vybočuje snad jen jediná světlá výjimka, a tou je Trumpovo přiznání, že USA už „nebudou budovat stát“, a tím nemínil rozkládající se USA, ale stát afghánský. Konečně to někdo přiznal na plná ústa! Ono to „budování“ totiž haprovalo po celých těch 16 uplynulých let, spousta amerických firem a „neziskovek“ si na virtuální „rekonstrukci“ země – brutálním rozkrádáním, falšováním dokladů a výstavbou potěmkinovských vesnic – namastilo kapsu spoustami miliard. A skutek utek. Teď aspoň prezident USA přiznal barvu, že Američanům ničení jde mnohem líp než budování, a švec se má přece držet svého kopyta…

Přitom všem je nicméně asi nejdůležitější skutečnost, že se mluví o navýšení amerických jednotek o pouhé čtyři tisíce mužů, k nimž by měli přibýt i nějací vojáci z těch nejpudlíkovatějších členů NATO. Doufám, že Česká republika mezi nimi nebude, protože obhajoba naší účasti v americké nekonečné „nevítězné“ válce by byla fakt trapná, přičemž by nabízela jen vyhlídku míru našeho slouhovství. Ale i kdyby, ani s pomocí NATO nebudou počty vojáků takové, aby na situaci, kdy Tálibán ovládá už skoro polovinu území a postupuje dál, mohly něco změnit.

Proč tedy to všechno? Válka se udrží v chodu aspoň natolik, aby například sousední Číně – kromě Korejského poloostrova – přidělaly USA další starosti a do cesty projektu Nové hedvábné stezky, která s klidným a stabilním Afghánistánem napevno počítá, padlo zas něco dalších zátarasů. A pokud by terčem „utajené“ americké eskalace v Afghánistánu měla ve skutečnosti opravdu být Čína, bylo by to vlastně symptomatické. Peking na jedné straně splnil slib a podpořil v OSN americké sankce proti Severní Koreji, ale Washington mu vzápětí vyhlásil obchodní válku.

S Ruskem USA spolupracují – namátkou – v Sýrii, kde jejich vzájemná „horká linka“ zvoní prý až dvanáctkrát denně, nebo třebas ve vesmíru, ale současně na něj uvalují další a další sankce. Evropě vzkazují, že jsme sice ti nejdůležitější spojenci, jaké si kdo jen může představit, ale jen za podmínky, že se podvolíme a budeme mnohem víc nakupovat americké zbraně, ztrácet miliardy na sankcionovaných energetických projektech s Ruskem, nakupovat do budoucna předražený americký zemní plyn a k tomu ještě půjdeme do toho podivného marného Afghánistánu… Jednu ruku Amerika jako by natahovala ke spolupráci a druhou současně pohlavkuje. Je to jakási křeč, která Washingtonu moc skutečných přátel nezíská. Kdosi onehdy současný stav americké zahraniční politiky ilustroval slokou legendárního Paula Robesona, který kdysi zpíval něco jako „jsem příliš unavený ze života, ale umírat se bojím“. Připadá mi to trefné.

Bašár Asad se osmělil a řekl, že odmítá bezpečnostní spolupráci se Západem a s Tureckem. Je to jen proklamace, nebo to svědčí o posílení jeho sebedůvěry? Ostatně podle poslední mapy pro něj vývoj vyznívá optimisticky, daří se dokonce i vámi zmiňovaný průlom k hranicím Iráku.

Tohle „osmělení“ Asad opakuje už minimálně třetím rokem, takže bych v tom žádnou „bombu“ neviděla. A navíc si nejsem jistá, co se tím vlastně v praxi myslí, protože v uplynulých dnech v Damašku probíhal – po pětileté pauze – další ročník mezinárodního veletrhu a vedle ruských nebo čínských společností se ho zúčastnilo dalších celkem 23 zemí, přičemž zastoupeny byly i firmy z Německa, Francie či Británie, a české, mimochodem, taky. A kdyby ty „západní“ neměly alespoň jakous takous naději, že se do rekonstrukce země zapojí, asi by tam ani nejezdily, ne? A vyloučit ze hry Turecko, které je jedním z nejdůležitějších států regionu, se Sýrií sousedí, ovládá džihádisty na severu země a v posledních dnech betonuje spolupráci s Ruskem i Íránem, které pro změnu stojí za Damaškem? To mi také nepřipadá příliš reálné. Ale uvidíme, jak se vše nakonec vyvrbí.

Na druhou stranu ale máte pravdu, že Damašek může hýřit sebevědomím, protože vojensky se mu daří. Vládní armáda se svými četnými spojenci „dočišťuje“ poslední „kapsy“ Daeše a dalších teroristů v centrální Sýrii, přibývá džihádistů, kteří uzavírají s vládou smír, a vyhlášení čtyř velkých deeskalačních zón, na němž se Sýrie shodla s Ruskem, Tureckem, Íránem a USA (a v nichž na dodržování příměří dohlížejí ruské, často čečenské, tedy muslimské jednotky), uvolnilo vládní vojenské kapacity k tažení na východ země, k Dejrizoru a k iráckým hranicím. Vládní oddíly kontrolují i čím dál větší část hranic s Jordánskem na jihu a podle jordánských médií hodlá jordánský král, tradičně bezmyšlenkovitý americký vazal, už v dohledné době obnovit se Sýrií diplomatické styky.

Američané zkrátka Sýrii nesrovnali se zemí, jako Afghánistán, Irák nebo Libyi, a tak je čeká první nefalšované Waterloo. Možná i proto, aby neztratily tvář, nyní znovu jakoby „přitvrzují“ pozici s tím, že Asad nebude mít v budoucí Sýrii místo. Pro jistotu ale nespecifikují, o jaké „budoucnosti“ že to vlastně mluví. O Sýrii za měsíc, za rok, za pět let, za deset? Ale ruku na srdce, americký názor je sice možná zajímavý, ale pro hlavní regionální hráče typu Íránu nebo Turecka čím dál méně důležitý. O Sýrii či Rusku ani nemluvě.

V pátek jsme si opět procvičili, jaké je to se „semknout“ a „nenechat teroristy vyhrát“. Co vlastně ještě dodat po Barceloně? V Deníku Referendum vyšel komentář, dle kterého teroristé útočí schválně v místech Evropy, kde je k uprchlíkům vstřícný přístup, ne tam, kde je odmítají. A právě proto si tento humanismus musíme ponechat a vzdorovat teroristům tím, že uprchlíky budeme dále přijímat. Je to rozumný postoj? Jak se zachovat?

Je těžké něco dodávat. Veškeré dostupné analýzy dopívají k závěru, že v Evropě zatím snad ani jednou neudeřil nikdo, kdo by měl přímé vazby na Daeš nebo kdo by snad přímo z Daeše dostával nějaké příkazy. Jinými slovy, Daeš se sice hlásí ke všem teroristickým útokům, co se jich na světě jen každý den odehrává, protože tím získává snadné „píárové body hrůzy“, ale v Evropě podle všeho zatím stále vyčkává. Nebo se připravuje. A pokud ano, tak na co? Hrozivá otázka. Od toho bychom tu ale snad měli mít tajné služby…

Nicméně, všechny teroristické útoky v Evropě mají na svědomí zatím jen „domácí“ terorističtí samouci, kterým se samozřejmě daří lépe a pohybuje svobodněji v oblastech, kde uprchlíky vítají, než tam, kde by je odmítali a o to víc případně kontrolovali. To dá vcelku rozum, ne? Když se podíváte na background těchto jednotlivých teroristů, žádnou velkou konstrukci, jakou naznačuje Deník Referendum, bych u nich nehledala. Mentálně na to nejsou vybaveni. K akci jim stačí půjčit si auto v půjčovně. A berou osobáky a dodávky, protože na náklaďáky nemají vesměs řidičský průkaz, i když by s nimi napáchali jistě mnohem větší tragédie. Ti barcelonští vrazi sice nabídli určitý náznak sofistikovanější organizovanosti, ale stále tvoří jen výjimku z pravidla.

Nevím, co se s takovým terorismem, který si nežádá prakticky žádné finance ani přípravu a je proveditelný na prostém principu „vstanu a jdu“, dá vlastně dělat. Tím spíš, když si představíte, že takový „Francouz“ nebo „Španěl“ z Maghribu si jednou po ránu může říci, že ještě nikdo nikdy nezaútočil v Česku, kde přece mají tak skvělé pivo a krásné holky, a tak si vyrazí na dovolenou, koupí si letenku, tady na letišti si půjčí auto a…

Gerhard Schröder se stal fackovacím panákem kvůli tomu, že přijal vysoké místo u společnosti Rosněft. Analytici temně upozorňují, že německá sociální demokracie je až podezřele „proruská“ a pokračování velké koalice po volbách by přineslo měkký postoj Německa vůči Rusku. Je to tak vážné? Je skutečně možné, že další vláda Merkelové se již úplně odchýlí od kursu partnerství s USA pod vládou DJT?

Nemyslím si, že by rozhodnutí pana Schrödera „trochu“ si na penzi „přivydělat“ v ruském ropném průmyslu mělo nějak určovat směr, kterým se vydá budoucí německá vláda. Je pravdou, že tamní sociální demokraté – a možná někde v koutku duše i sama Angela Merkelová -- čím dál hlasitěji odmítají protiruské sankce, že by už nejraději hodili za hlavu i celý problém s Krymem, v čemž s nimi souzní i skoro polovina německých voličů, a tak dále. Je ale třeba si uvědomit, že je před volbami, a tak politici ukazují jen to, co si myslí, že voliči chtějí slyšet. Trump není v Německu nijak populární a s ním tedy ani současné USA, protiruské sankce německému průmyslu očividně škodí, a politické strany reagují na nálady obyvatel. Co bude po volbách, to se uvidí. Mnohé bude samozřejmě záležet na tom, jakou politiku začnou „generálové za Trumpem“ razit vůči Evropě, na tom, jaké „laskominy“ Německu nabídne třeba Čína, na míře migrace a mezích integrace, a na mnoha dalších okolnostech, které současný svět generuje. Nesmíme ale zapomínat, že USA jsou největší obchodní partner Německa, a už jen proto žádný razantní obrat politiky jako takové očekávat prostě nelze.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami