Tereza Spencerová: Islámský stát se chystá „osvobodit“ Palestinu

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier minulý měsíc navštívil Izrael i Izraelem blokované pásmo Gazy. Oživil tím zprávy, podle nichž německá tajná služba BND spolu s Katarem zprostředkovává tajné rozhovory mezi Izraelem a Hamasem. Cílem má být dosažení trvalého a udržitelného míru, přičemž katarský plán prý předpokládá mimo jiné i vybudování námořního přístavu v Gaze, který by byl do budoucna pod kontrolou NATO. Už jen představa vstupu aliance do izraelsko-palestinského konfliktu je v zásadě „revoluční“ a jistě nebude náhoda, že další zprávy avízují miliardu dolarů, které Katar, jediný stát, jemuž Izrael povolil investice v Gaze (bez ohledu na to, že Izrael s Katarem nemá formální diplomatické vztahy), hodlá věnovat na rekonstrukci pásma, opakovaně devastovaného izraelskými agresemi.

„Život je plný protikladů a podivností,“ shrnuje nové sbližování Izraele a Kataru Jossi Kuperwasser, někdejší hlavní analytik izraelské armádní tajné služby. Podle něj je zlepšení životních podmínek v pásmu Gazy i v zájmu Izraele, protože by mohlo snížit válečnické nálady uvnitř Hamasu. Katar na obnově už aktivně pracuje. A dokonalý obrat Izraele vůči dosud nenáviděnému Hamasu, který je mimochodem dál na americkém seznamu teroristických skupin, na nějž se dostal na přání Izraele, pak nabídl třeba velitel jižního velení izraelské armády Sami Turgeman: „Většina obyvatel pásma vnímá Hamas jako jediné řešení svých problémů. Gaza má nezávislou správu, která funguje jako stát. Má vládu i roční plán, výkonné orgány i inspekční úřady. Hamas coby vládní síla ví, jak vykonávat moc nad ostatními orgány. V současnosti neexistuje nikdo, kdo by mohl Hamas v pásmu nahradit. Místo něj by mohla nastoupit jen izraelská armáda a autoritářský chaos. Kromě Hamasu není žádná jiná osa, která by byla s to kontrolovat Gazu. Palestinská samospráva tam vládnout nemůže a to je třeba vnímat jako nezpochybnitelný fakt.“

K tomuto pragmatickému přístupu se sice nová Netanjahuova vláda oficiálně nehlásí, nicméně faktem je, že překotný vývoj událostí na Blízkém východě po nových nápadech přímo volá. Před branami totiž stojí Islámský stát, respektive nejrůznější skupiny, které se k němu v poslední době přihlásily. Jako první svůj plán ovládnout pásmo Gazy a svrhnout „ideologicky vlažný“ Hamas vyhlásili teroristé z Ansar Jerusalem. Napětí mezi oběma skupinami v posledních týdnech citelně roste, spolu s tím, jak tato „pobočka“ IS v Gaze usiluje o další raketové útoky směřující na jih Izraele – jejich propočty jsou snadné: rakety vyvolají izraelskou vojenskou reakci, pásmo bude znovu zničeno, podle některých náznaků už beztak nejistá vláda Hamasu bude ještě více otřesena a o to snáze ji bude možné svrhnout. Izraelský ministr pro tajné služby Jisrael Katz drží oficiální linii z předchozích let a trvá na tom, že Hamas ve skutečnosti s IS tajně spolupracuje. Má za to, že totéž může potvrdit také Egypt, nicméně skutečnost, že Káhira nedávno vypustila Hamas ze svého seznamu teroristů napovídá spíš o opaku.

Egyptská armáda vede s bojovníky hlásícími se k Islámskému státu otevřenou válku na severu Sinaje a v oblasti u hranic s pásmem Gazy a Izraelem. A zatímco v „pevninském“ Egyptě sílí strach z rozpoutání „osudové“ občanské války proti islamistům, kteří přesouvají své teroristické útoky už i do Káhiry, IS odpaluje na Izrael rakety i z egyptského území. Situace musí být podle všeho vážná, neboť podle některých zdrojů egyptská vláda zvažuje, že by k boji proti IS na svém území oficiálně přizvala izraelskou armádu. Izrael prozatím jen posiluje armádní jednotky u hranic, nicméně jejich vstup do boje na egyptském území by byl za současné situace komplikovaný, neboť není jasné, zda by nenapáchal víc škod, než užitku – izraelská armáda na Sinaji by v samotném Egyptě vyvolala bouřlivé vášně a nejspíš i vlnu násilí, což by situaci eskalovalo ještě víc, zatímco Izrael by tím fakticky dal oficiálně najevo, že pomáhá Hamasu, a to by znehodnotilo roky usilovné propagandy vykreslující Hamas jako krále světového terorismu.

Plány a sliby IS

Není sice jisté, zda mají lokální skupiny hlásící se k Islámskému státu opravdu kapacitu ovládnout pásmo Gazy (a s ním následně i okupovaný Západní břeh Jordánu), na druhou stranu platí, že v „srdcích a myslích“ mnoha Palestinců zabodovat mohou. Ve vzduchu se totiž vznáší provokativní otázka, kterou formuloval americký politolog Franklin Lamb: „Pokud Palestinu neosvobodí Islámský stát, tak kdo?“ Shrnuje ve většině případů zoufalé podmínky v táborech i právní restrikce, v nichž v Libanonu či v Sýrii přežívají xté generace palestinských uprchlíků, které Izrael začal vyhánět z jejich domovů už před 67 lety, a konstatuje, že Islámský stát staví své plány právě na těchto existenčních problémech.

V první řadě Palestincům nabízí plný návrat všech bezmála 12 milionů uprchlíků, z nichž 6,4 milionu měly ještě v roce 1948 v Palestině své domy. Palestinská samospráva v čele s Mahmúdem Abbásem se v otázce návratu uprchlíků Izraeli pravidelně podvoluje a vylučuje ho, což z ní v očích mnoha Palestinců činí jen jakousi quislingovskou skupinu přisluhovačů Izraele; o to víc pak IS vyvolává dojem životaschopné alternativy, a to nejen vůči Abbásovi či Hamasu, ale i marnému „mírovému procesu“, jímž Izrael a Západ odsouvají řešení konfliktu a prodlužují a prohlubují okupaci Palestiny. Islámský stát to vše odmítá a všem Palestincům na planetě oznamuje, že mají nezadatelné právo na návrat. K tomu zbídačeným uprchlíkům v táborech v sousedních zemích nabízí i sociální perspektivy: zaměstnání, mzdy až 300 dolarů měsíčně se třemi volnými dny v týdnu k návštěvě rodin, finanční příspěvky ke svatbě nebo podporu až 400 dolarů za každé dítě, až 70 dolarů stravného na měsíc (v době, kdy UNRWA tutéž podporu snížila na 30 dolarů)… Není těžké si představit, se najdou lidé bez budoucnosti, kteří se nechají zlákat. „Na základě diskusí s palestinskými uprchlíky, kteří v poslední době přijeli do Libanonu ze Sýrie, stejně jako se starými přáteli z libanonských uprchlických táborů, se zdá, že na tato lákadla IS dnes slyší zatím jen malé procento Palestinců,“ uzavírá Franklin Lamb. „Ale co zítra?“

S Al Kajdou: "Zatím dobré"

O Palestince se přitom Islámský stát přetahuje s Al Kajdou, kterou v Sýrii představuje Fronta al Nusrá; obě strany přitom ve shodě tvrdí, že „sionističtí vetřelci poznají Alláhův hněv, načež budou zničeni a Palestina osvobozena“. Podle Anthonyho Gleese, ředitele Bezpečnostních a zpravodajských studií při Buckinghamské univerzitě, se sionisté už v dohledné budoucnosti ocitnou mezi hlavními terči džihádu, což může být pro Izrael dalším citelným problémem. Izrael totiž sice vůči Islámskému státu zatím oficiálně vystupuje neutrálně, ale současně aktivně pomáhá syrské odnoži Al Kajdy, byť v oficiálních prohlášeních „své“ kajdisty dál označuje jen za neškodné drúzské „rebely“. Vedle lékařské péče pro zraněné džihádisty Izrael Al Kajdě do Sýrie zkoušel dodávat i zbraně.

Richard Silverstein podotýká, že je z hlediska Izraele nejen velmi pokrytecké spojovat se silami, které mají čáku zničit celý Blízký východ (a svět jako takový), ale připomíná, že tito současní spojenci se promění v zítřejší nepřátele. Izraelský deník Maariv k tomu poznamenává: „Jeruzalém by si měl položit několik těžkých otázek: Může se mu sázka na rebely vyplatit? Nebo stabilita na severní hranici Izraele závisí na pokračování režimu? Podpora těmto sektářským skupinám přináší mnohá nebezpečí. Jejich důvěryhodnost je proměnlivá, stejně jako lidé, kteří je vedou. Ten, kdo dnes neútočí proti Izraeli, může zítra svůj názor změnit. Izraelskou politiku posledních několika dekád špatné sázky charakterizují. Na konci 80. let umožnil Hamasu, aby se zrodil z islamistických skupin v Gaze. Učinil tak díky pochybné úvaze, že je to nejlepší způsob, jak oslabit Fatah. Ve výsledku si tak ale Izrael v rámci Palestiny stvořil jen vlastního trojského koně. Při vpádu do Libanonu v roce 1982 Izrael odmítl šíity a rychle se spojil s těmi, koho považoval za nejmocnější, s křesťany. Zametl tak cestu Íránu, který nabídl ochranu slabým, a ve výsledku se zrodil Hizballáh.“

Jistě, i džihádisté v Afghánistánu byli zprvu našimi přáteli…

PS.

Když už jsme u tématu: zaznamenali jste, že Barack Obama, který jinak už přes rok vede svou pozoruhodně neúčinnou „válku proti Islámskému státu“ osvětlil situaci?

„Takže v rámci dodatečných kroků, které jsem nařídil minulý měsíc, urychlujeme výcvik sil ISIL (což je starší zkratka pro Islámský stát, pozn.ter.), včetně dobrovolníků ze sunnitských kmenů v provincii Anbár,“ prohlásil americký prezident.

Jistě, fakt, že Západ a jeho spojenci podporují Islámský stát, není v zásadě ničím novým, a nepřekvapují už ani titulky typu „Americká humanitární pomoc míří k IS“… Zajímavější je, jak z toho Bílý dům vybruslil: v oficiálním přepisu Obamových poznámek je formulace pozměněna a za zkratkou ISIL se v závorce objevilo slovo „Irák“.

Mimochodem, USA pro svůj halasně proklamovaný program výcviku „umírněných“ syrských rebelů našli jen šest desítek vhodných adeptů…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami