Nejprve tam ruský prezident přijal izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, jehož vláda je ruskými dodávkami stíhaček a protivzdušných systémů do Sýrie silně znepokojena – pravidelně totiž bombardovala pozice syrské armády na jejím území, což už nyní nemusí být tak samozřejmé. Ruská strana nyní dopředupoměrně stroze mluvila o nadcházející „výměně názorů na blízkovýchodní proces a boj proti globální teroristické hrozbě“, v okaté narážce na izraelskou podporu Frontě al Nusrá, syrské odnoži Al Kajdy, a příhraničním syrským klanům; podporu, která je motivována snahou Izraele „balkanizovat“ Sýrii na principu „rozděl a panuj“. Shodou okolností v době Netanjahuova pobytu v Moskvě skupina asi 1500 čečenských, uzbeckých a tádžických džihádistů bojujících v Sýrii vyhlásila poslušnost právě Frontě al Nusrá, což také může vysvětlovat relativní chlad, který nad Netanjahuovými rozhovory v Kremlu panoval.

Izraelský premiér Putinovi předložil svůj pohled na věc: Asadova vláda spolu s libanonským Hizballáhem chtějí „vytvořit druhou teroristickou frontu proti Izraeli z Golanských výšin“, přičemž nová vlna ruského vyzbrojování Sýrie tomuto procesu podle Izraele napomáhá. Putin tento úhel pohledu odmítl s tím, že Sýrie má plné ruce práce při „obraně své státnosti“ a nemá kapacitu připravovat nějaké „druhé fronty“. Až potud bylo tedy vše v zásadě podle očekávání, nicméně otázkou je, proč si tuto „neshodu“ nemohli Putin s Netanjahuem vysvětlit třeba jen po telefonu. Izraelský premiér chtěl podle všeho osobně posoudit míru Putinova odhodlání vstoupit do války v Sýrii a výsledkem pak byla dohoda o vojenské koordinaci v Sýrii: „Mým cílem bylo předejít nedorozuměním mezi izraelskou armádou a ruskými vojsky,“ prohlásil Netanjahus tím, že se s Putinem domluvil na „mechanismu předcházení takových případů“, tedy na odvrácení případného vojenského střetu Izraele s Ruskem. Je poněkud zvláštní, že po návratu z ruské metropole Netanjahu prohlásil, že sjednaná dohoda umožní Izraeli dál útočit na syrské vojenské cíle, tedy na tu samou armádu, jíž nyní Rusko tak intenzivně pomáhá. Tato slova byla ale nejspíš určena spíš jen pro zklidnění domácí politické scény, která se stále ještě vzpamatovává z těžké diplomatické prohry v podobě podpisujaderné dohody mezi USA a Íránem. Kreml sice Netanjahuův výklad moskevských jednání nijak nekomentoval, nicméně americký Christian Science Monitor má za to, že Rusko Izraeli ve skutečnosti v nebi nad Sýrií „přistřihlo křídla“.

Turecko mění názor?

Do Moskvy poté zamířil také turecký prezident Recep Erdogan, a to nejspíš v ne zrovna nejlepším rozpoložení, neboť jeho americký souputník v „boji proti Daeši“ a syrskému režimu ústy ministra zahraničí Johna Kerryho už připouští, že Bašár Asad sice stále „musí odejít“, ale není třeba na to už nijak tlačit.