Mezi Moskvou a Ankarou pokračuje válka, zatím stále jen slovní. Reakce z turecké strany nasvědčují tomu, že v nejvyšších patrech moci zavládl těsně po sestřelení ruského bombardéru chaos a snad i mírná panika. Premiér Ahmet Davutoglu se – ještě před přiznáním, že osobně vydal rozkaz k sestřelení letadla -- situaci snažil zachraňovat ujišťováním, že Rusko je „přítel a soused“, ministr zahraničí Mevlüt Cavusoglu svému ruskému protějšku Sergeji Lavrovi vyjádřil „soustrast“ a vysvětlil, že turecká strana „nevěděla“, že sestřeluje ruský letoun, a ministr pro otázky EU Volkan Bozkir zase zkoušel teorii o tom, že si Turecko s Ruskem „nemohou dovolit luxus být nepřáteli“.

Rusko podobná stanoviska odmítlo, přičemž poukázalo na pokrytectví prezidenta Recepa Erdogana, který po sestřelení turecké stíhačky nad Sýrií v roce 2012 tvrdil, že pouhý vstup letadla do cizího vzdušného prostoru „útok na něj rozhodně neospravedlňuje“. (Přisadil si posléze i Izrael, který oznámil průlet ruského vojenského letounu „oblastí kontrolovanou Izraelem“ a nic se nestalo, a to na základě dosud tajné dohody, který ruským letounlm umožňuje útočit na džihádisty i přes izraelský vzdušný prostor.)

Moskva dál požaduje po Ankaře oficiální omluvu a dokud k ní nedojde, nebude Putin brát Erdoganovi telefony, nicméně její pohled na situaci se mezitím „kalibruje“. Poté, co Spojené státy i NATO Turecko sice slovně podpořily, ale zároveň Ankaru vyzvaly k deeskalaci situace, je totiž stále více zřejmé, že Rusko nečelí případném konfliktu proti Severoatlantické alianci a že vše tedy zůstává jen mezi Ruskem a Tureckem. Rusko tak dospělo k názoru, že sestřelení bombardéru byl sice předem připravený akt, ale otázkou zůstávají jeho motivy. Nabízí se třeba snaha zabránit vzniku případné aliance mezi Ruskem a Západem v boji proti tureckým chráněncům z Daeše a tím i snaha zachránit Daeš a další teroristy, které Ankara v Sýrii potřebuje k prosazování svých partikulárních snah o regionální nadvládu, ale i jako argument k tomu, aby vůbec mohla dál sedět u stolu, u něhož se bude syrská krize řešit. S tím může souviset třeba i snaha uchovat miliardové kšefty s ropou, kterou Daeš ze Sýrie pašuje. Kvůli ropě či dodávkám zbraní teroristům do Sýrie je důležité udržet pohraniční oblasti, které až do sestřelení letounu ovládaly oddíly syrských Turkmenů, řízené přímo na místě tureckou tajnou službou MIT a pravidelně spolupracující s Al Kajdou, Daešem a dalšími teroristy. Právě tyto oddíly dva dny před sestřelením ruského letounu požádaly Ankary o pomoc před ruským bombardováním a blížící se syrskou armádou a šíitskými jednotkami. A právě o nich mluvil prezident Erdogan, když útok na ruské letadlo označil za „obranu práv našich bratrů“ v Sýrii.

Ať už ale byly motivy jakékoli (a nejspíš platí všechny výše zmíněné a jistě by se našly i jiné), Erdoganův bluf se zatažením NATO do války proti Rusku nevyšel. Naopak, s každou další vesnicí nebo městem, které syrská armáda na severu Sýrie ovládne, se zmenšuje prostor pro udržení dosavadní turecké politiky v Sýrii.

Recep Erdogan ovšem není z těch, kdo by se (přinejmenším navenek a před svými domácími radikálními stoupenci) vzdával – varoval Rusko, aby si v Sýrii „nezahrávalo s ohněm“, dodal, že případné sestřelení tureckého letadla nad Sýrií bude Ankara považovat za akt agrese, k hranicím se Sýrií přesouvá tanky. Ahmet Davutoglu varoval Rusko před nálety na „bratrské“ Turkmeny a ve vězení skončili dva turečtí novináři za „vyzrazení státního tajemství“, tedy za článek o dodávkách zbraní teroristům. Ale současně Erdogan požádal o setkání s Putinem, nad „incidentem“ vyjadřuje lítost a doufá, že mu pondělní klimatický summit v Paříži nabídne příležitost k urovnání vztahů s Ruskem při uchování vzájemných informačních kanálů.