Tereza Spencerová: Jih Sýrie se vrací k Damašku, konec války zas o něco blíž

Až po pěti kolech rozhovorů a zásahu Jordánska, přes které džihádu na jihu Sýrie až dosud proudily posily, zbraně i peníze, byla o víkendu uzavřena dohoda, která rámcově předpokládá kapitulaci džihádu v jižní a východní části provincie Dará´a. V době podpisu dohody už syrské vládní síly měly pod kontrolou nejméně 11 stanovišť na hranicích s Jordánskem a po třech letech ovládly i pohraniční přechod v Nasíbu, přes který se Damašku otevírá cesta k obnovení obchodních tras s Ammánem, ale i Perským zálivem. Spolu s Nasíbem tak Damašek opětovně ovládá více než polovinu z celkem 19 hlavních pohraničních přechodů mezi Sýrií a sousedními státy.

Podle dohody s džihádem nicméně pohraniční přechody v první fázi převezme ruská vojenská policie, která zaručí bezpečnost – už zahájeného – návratu civilních uprchlíků i ozbrojenců ochotných „urovnat svůj vztah s vládou“, jimž režim nabízí široce koncipovanou amnestii. V rámci dohody pak džihád postupně odevzdá své zbraně, přičemž v první fázi předává syrské armádě zbraně těžké, včetně tanků, děl a raketometů. Dojednané je údajně i postupné stažení syrské armády z některých měst, která právě osvobodila, neboť mají přejít pod místní samosprávu dozorovanou Ruskem. Podle všeho se to bude týkat především měst, která leží v pětadvacetikilometrovém pásmu kolem linie vymezené UNDOF u Izraelem anektovaných Golanských výšin. Izrael se v tomto směru ostatně připomněl „varovnou“ palbou k pozicím syrské armády.

A džihádisté, kteří se vzdali, ale nehodlají ještě ukončit svůj boj proti Damašku, budou podle všeho evakuováni do „koncentrační“ provincie Idlíb tureckých hranic.

V zásadě je to konec džihádu v oblasti Dará´a, která byla „rodištěm syrské revoluce“ z roku 2011 – byť tehdejší události spíš než „revoluci“ svým způsobem ze všeho nejvíc připomínaly především „nácvik“ pozdějšího kyjevského Majdanu.

Suma sumárum. Přes sedm desítek osvobozených měst a vesnic za pouhé dva týdny vládní ofenzívy na jih Sýrie. Žádné zdlouhavé boje nebo masivnější bombardování v případě syrského jihu už nebylo nutné. V západní části regionu se sice přeskupuje asi tucet místních ozbrojených oddílů, ale to už z hlediska triumfu Damašku nemůže nic moc změnit. A u hranic s Izraelem se „barikáduje“ Al Walídova armáda, která vyhlásila věrnost Daeši, nicméně většina odhadů mluví maximálně o dvou tisících mužích, které navíc Izrael už nechce vpouštět do bezpečí svého území a USA se svou pomocí také končí, a tak jim nezbude než boj na život a na smrt (bez velké vyhlídky na život).

Izrael souhlasí

Ramí Machlúf, jeden z nejmocnějších mužů Sýrie a Asadův švagr, už krátce po vypuknutí „demokratické vzpoury“ proti režimu v roce 2011 v rozhovoru pro New York Times prohlásil, že „pokud nebude stabilita v Sýrii, nebude ani v Izraeli. Pokud se tomuto režimu (v Damašku) něco stane, nikdo bezpečnost Izraele už nezaručí.“ Lze konstatovat, že izraelští politici zprvu uvěřili, že společná, multivektorová destrukce Sýrie půjde stejně hladce, jako v případě Iráku či Libye, a tak vsadili na předpokládané budoucí vítěze a po sedm let války podporovali džihád, včetně teroristů z Al Kajdy, přičemž výjimkou nebyla ani prohlášení o tom, že Daeš je v Sýrii lepší než Írán.

Nyní je ale vše už jinak. Izrael se očividně dohodl s Ruskem (a tím nepřímo i se Sýrií a svým způsobem nabídl Íránu možnost důstojného stažení většiny sil ze Sýrie). Premiér Benjamin Netanjahu v těchto dnech jede letos už potřetí za Vladimirem Putinem do Moskvy, přičemž (hlavně pro domácí, izraelskou scénu) znovu zdůraznil, že nehodlá trpět íránské jednotky u izraelských hranic. Izraelské letectvo tento postoj zdůraznilo dalším náletem na tradičně už ostřelovanou základnu T4 u Homsu. Útok to byl ale znovu spíše propagační, nenapáchal žádné větší škody, přičemž syrská protivzdušná obrana tvrdí, přinejmenším jedno z útočících izraelských letadel zasáhla…

Netanjahu bude mít ale na programu jistě i diskusi o Trumpově „dohodě století“ o Palestině – už delší dobu je očividné, že Palestinci byli sice nedocenitelní pro Sovětský svaz, ale z hlediska Ruska už se stávají jen „zbožím“ ke geopolitickému obchodování. A pokud Sýrie hraničí s Izraelem, je napojená na Palestinu a v reálu současně i na Írán a Hizballáh. A pokud v pozadí tahá za nitky Rusko, má „páku“ na všechny „zúčastněné“ státy.

Podobné „politické handly“ se nyní na jihu Sýrie zhmotnily v praktické konstatování, že Izrael bude podle všeho ctít dohodu o příměří a související demilitarizované zóně z roku 1974, za předpokladu, že syrsko-izraelskou hranici ovládne výlučně syrská armáda. Koneckonců, od dohody z roku 1974 – tedy po více než čtyři dekády – Damašek nikdy nijak významně na Izrael, ani na anektované Golany, neútočil. Je za to, mimochodem, mezi arabskými intelektuály pravidelným terčem posměchu: „Na jedné straně neustále mluví o bezpodmínečném navrácení Golan, na straně druhé pro to nic nedělá. Káže víno, a pije vodu…“ A tak vlastně není zas až tak velký „přemet“, když nyní Izrael akceptuje skutečnost, že pokus o „změnu režimu“ v Sýrii prostě nevyšel, a tak je připravený znovu vrátit se do předválečného stavu a přijmout v čele státu Bašára Asada, nebo lépe, síly a zájmy, které představuje. Přinejmenším pod tímto vedením Sýrie totiž o válce s Izraelem kvůli Golanům (natož něčemu jinému) nikdy vážně nepřemýšlela. Roky sice zkoušela jednat, ale když to -- podle očekávání – k ničemu nevedlo, jednat přestala. A nic víc. A tak je pro Izrael z dlouhodobého pohledu opravdu lepší mít na hranicích pravidelnou syrskou armádu než Al Kajdu s Daešem.

Zbývají Kurdové a Idlíb

Mezitím stále více sílí obecné přesvědčení, že se USA ze Sýrie opravdu stáhnou, protože Daeš (hlavní záminka k ilegálnímu vojenskému pobytu v Sýrii) je fakticky poražen. Sýrie, Rusko, Turecko, Írán, Irák a dnes nejspíš už ani Izrael Američany v Sýrii – coby další komplikaci beztak už zamotaného uzlu – nepotřebují, a právě takový motivačně sice nesourodý, ale přesto soustředěný odpor přitom může ve výsledku vést k tomu, že se budou američtí vojáci vracet domů „v pytlích“, což je to poslední, co Donald Trump před blížícími se kongresovými volbami potřebuje. Čili, nejen konec podpory Kurdům, ale i džihádu, a následovat by měl i odsun ze strategické základny Al Tanf na hranicích s Jordánskem; koneckonců, po vývoji z posledních dní beztak už ztrácí strategický smysl a ocitá se v naprostém obklíčení.

Současně to samozřejmě znamená, že Západ přiznává prohru v syrské válce, a je vcelku příznačné, že mu aktuálně „nepřihrála“ ani Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW), která ve svém „předběžném“ šetření dubnového „Asadova chemického útoku v Dúmě“ vyloučila bojové látky a nadhodila místo nich „použití chlóru“, byť chlór není mezi zakázanými látkami a navíc jeho asi 1400 možných sloučenin, z nichž zpráva jmenuje snad jen tři, vzniká třebas i při hoření trubky z PVC… Připočteme-li si stovky kanystrů chlóru ze Západu, které v Dúmě po osvobození našli syrští vojáci, věc se zdá být uzavřená. Záměrně. Dalo by se s tím sice „hrát“ ještě dál, ale Západ už za tento „chemický útok“ ztrestal Sýrii útokem raketovým, který ale také vlastně nic nenapáchal, tedy kromě posílení Bašárovy domácí pozice…

Z tohoto pohledu je vcelku jasné, že Damašek, Moskva i Teherán prostě jen čekají, až USA odejdou, a na summitu Trump-Putin nemusejí za americký odsun předkládat žádné významné „protislužby“. A jasné je, že až Američané ze Sýrie odejdou, Rusové tam zůstanou. Moskva si ponechává v ruce všechny „trumfy“…

V praxi tak Damašku zbývá ovládnout ještě provincii Idlíb, do níž už více než rok programově sváží všechny džihádisty, kteří složili zbraně. To může být komplikovaný úkol, neboť některé z tamních džihádistických skupin mají stále podporu Turecka, které přinejmenším část regionu aktivně integruje nejen politicky, ale i ekonomicky, takže budoucí postup bude muset být podrobně a třístranně projednán. A k tomu je tu i otázka Kurdů, kteří vsadili na Ameriku a nyní hledají cesty zpět, k politickému přežití. Kurdové z PYD/YPG zcela určitě nechtějí rozpoutat válku o území, která v americkém žoldu sice dobyli, ale ubránit je nemohou, a tak se objevují zprávy, že se Damašek a kurdská PYD, politické křídlo YPG, dohodli na budoucnosti kurdské provincie Hásaka. Kurdové prý odstraní všechny plakáty svého „světce“ Ocalana a syrská armáda po celé provincii znovu otevře své náborové kancly. Obě síly už brzy rozjedou společné checkpointy, Damašek chce, aby Kurdové z YPG sloužili v syrské armádě po celém území Sýrie, ale Kurdové si prosadili, že se do doby služby započítá jejich působení v řadách YPG, která navíc předá vládě pohraniční přechody do Iráku, a to v Tál Kodžáru a Samálce, a přechody do Turecka, v Darbasíji a Al Ajnu. Výměnou za to se má kurdština vyučovat na syrských školách a Kurdové získají významné posty na syrském ministerstvu ropného průmyslu. Podobná dohoda se chystá také kolem Rakká. Pokud vše půjde hladce, a při avízovaném americkém odsunu není důvod, aby ne, oddíly YPG nejspíš skončí v řadách syrské armády…

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.