Někdy kolem roku 2000 se Čína začala sbližovat s Ruskem a o rok později vznikla Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS), která položila základy ekonomického oživení, politického propojování strategické Eurasie a zaměřila se na získání důležitého souseda, Íránu. Je zřejmé, že s takovými partnery (a turkickými národy Střední Asie jako bonusem) by se muslimskobratrskému Erdoganovi, který navíc snil o renesanci Osmanské říše, dýchalo výrazně lépe, než se západními demokraty, kteří navíc na Turecko vždy pohlíželi více méně svrchu a „do party“coby rovného ho přibrat nejspíš nikdy ani nechtěli. Recep Erdogan, který mezitím vyhrál troje volby za sebou a bez pochyby se těší velké podpoře svých spoluobčanů, nicméně se svými plány narážel na armádu, která byla vždy považována za sekulární strážkyni kemalovského odkazu, a tím byla i baštou turecké westernizace, a postupně logicky eskaloval i střet s prozápadním impériem islámského duchovního Fathulláha Gülena. Následoval Gülenův odjezd do amerického exilu a rozsáhlé soudní procesy s údajnými pučisty z řad armády, médií a establishmentu – tzv. kauzy Perlík a Ergenekon. Armádu sice Erdogan ani poté plně neovládl, ale „atlanticisty“ přece jen oslabil; v roce 2012 se Turecko přidružilo k ŠOS, o rok později zažádalo o plnohodnotné členství, přičemž současně energicky rozvíjelo obchodní vazby na Rusko, Čínu a Střední Asii, což nezanedbatelně přispělo k Erdoganovi připisovanému „ekonomickému zázraku“.
Střih. Mezitím propukla válka v Sýrii: tamní „arabské jaro“ se už po pár týdnech proměnilo v boj ozbrojených islamistických skupin -- politicky hájených Spojenými státy a vojensky a finančně podporovaných tmářskými wahhábistickými feudály z Perského zálivu – proti režimu v Damašku. Důležitý byl přitom pohled na region jako takový. Irák byl a je dál ve volném pádu, v iráckém Kurdistánu už tehdy působili nejrůznější zahraniční „poradci“, včetně těch vojenských, Spojené státy posléze začaly v Sýrii sázet nejen na Daeš a Al Kajdu, ale i na tamní Kurdy, které Turci považují za svou existenciální hrozbu, a k tomu se v Sýrii i Iráku „pod západním svícnem“ začaly utvářet džihádistické skupiny, které si chtěly porcovat postasadovského medvěda a nad nimiž stáli jejich loutkovodiči ze Saúdské Arábie a Kataru. Spojené státy si navíc svého partnera z NATO vybraly za nástupiště většiny – svých i džihádistických -- operací v Sýrii, čímž se Turecko záhy fakticky proměnilo v takřka nekontrolovatelný teroristický „Pákistán“ na hranicích Evropy. Ankara musela nějak minimalizovat škody a pod tlakem situace se přidala ke koalici „Asad musí padnout“, čímž pohřbila předválečné úzké vazby s Damaškem, oživila dávné nároky na Aleppo a další syrské oblasti, ale za to si alespoň zajistila místo po boku těch, kdo měl do budoucna rozhodovat o Sýrii. Přestože se Erdogan ve finále této fáze podle všeho zapletli například do špinavých kšeftů s Daešem, dál se snažil neztratit svou mohutnou lidovou podporu -- a převládající vůle lidu otevřenou válku proti Sýrii odmítala. Přinejmenším turecká tajná služba přesto podnikala kroky, které měly Erdogana do války v Sýrii zatáhnout, což jen napovídá o síle protichůdných vnitropolitických zájmů v tureckém mocenském establishmentu a jejich vyhraněnosti.
Spojeným státům ani jejich spojencům uvnitř Turecka se ale ani během několika let nepodařilo přimět Ankaru, aby do konfliktu v Sýrii vstoupila sama, jaksi v zastoupení celého NATO, které Turkům namísto vlastní vojenské účasti slibovalo jen „podporu“, stejně jako v případné válce proti Rusku po sestřelení ruské stíhačky.
Je příznačné, že tehdy se k rozkazu k sestřelu osobně přihlásil premiér Ahmet Davutoglu. Dnes už ve funkci není a Erdoganův blízký spolupracovník a starosta Ankary Ibrahim Melih Gokcek po nedávném puči útok na ruskou stíhačku spojil s „atlantistickými“ pučisty: Byl to prý pokus zhoršit vztahy s Ruskem, které se do té doby rozvíjely nadstandardně. Lze přitom konstatovat, že tragédie stíhačky byla pro Rusko svým způsobem manou z nebes – nejenže už jen svým vstupem do syrské války loni na podzim prohloubilo střet mezi „atlantisty“ a „euroasijským táborem“ uvnitř turecké armády, ale mohlo se od Turecka a jeho vnitřních konfliktů najednou distancovat v době, hrozba přímé války s Ruskem jen Erdoganovi pod rukama vyhrotila vlekoucí se celospolečenský konflikt, který znovu citelně oslabil stabilitu Turecka. Něco se muselo stát.
Střih. Zákulisní normalizace vztahů mezi Erdoganem a Ruskem započala letos na jaře a vyústila koncem června oficiálním obnovením styků nejen s Moskvou, ale i s Izraelem. Právě smíření s Izraelem přitom podle všeho nebylo výsledkem tlaku Spojených států, ale došlo k němu spíše díky zprostředkování Ruska; Moskva s Jeruzalémem, který aktuálně jako by volil „asijskou kartu“, udržuje nadstandardní vztahy a Putin si s Netanjahuem telefonují natolik rutinně, že to už v izraelské vládě ani nestojí za zvláštní zmínku. Ve hře je vedle geopolitiky i energetika – obrovské zásoby zemního plynu u izraelského pobřeží je třeba nějak dopravit zákazníkům do Evropy a Turecko je coby tranzitní stát ideální – v jeho plynovodech se tak může spojit dostatek surovin pro vlastní potřebu, ale i plyn z Ruska, Íránu, Izraele nebo aktuálně velmi agilního Kazachstánu mířící do Evropy (jaké dopady by takový projekt asi měl na jednotu EU?) nebo i do Číny a jihovýchodní Asie. Zní to moc neuvěřitelně?
Střih. V půli července přišel pokus o vojenský převrat, o němž toho Erdogan podle všeho věděl dopředu mnohem víc, než většina jeho účastníků. Sám turecký prezident zahovořil o „daru od boha“: Ze zorganizování puče obvinil svého arcinepřítele Gülena a jeho rozsáhlé sítě, tím fakticky obvinil i CIA a Spojené státy obecně, a nyní oficiálně požádal i o Gülenovo vydání, byť prý nikoli v souvislosti s pučem. A zatímco přistoupil k rozsáhlým čistkám namířeným proti „atlantistům“, zaletěl za Putinem do Petrohradu, doma přivítal íránského ministra zahraničí, protože Turecko s Íránem přece mohou mimo jiné nabídnout „nejlepší řešení“ pro syrskou válku, oznámil úmysl znovu se sblížit s Egyptem, ale především naznačil ochotu normalizovat vztahy s Damaškem (Asad může „ještě pár let“ zůstat v rámci přechodného procesu). Do Bruselu pak nechal vzkázat, že Evropa Turecko „ponižuje“, pohrozil vypovězením migrační smlouvy a varoval, že pokud bude NATO dál postupovat jako doposud, tedy pasivně až zakřiknutě, nezbude Ankaře než navázat vojenské vztahy s Ruskem.
Po zahájení výstavby své první vojenské základny mimo území (konkrétně v Džibuti, hned vedle základny americké) Čína zdůraznila svůj zájem o Blízký východ tím, že vojensky vstoupila do Sýrie, čímž v tamním konfliktu zkompletovala pětici stálých členů Rady bezpečnosti OSN.
ŠOS nabídl Turecku plné členství. Joe Biden přijel do Ankary minimalizovat škody a Ankara týž den zahájila ofenzívu proti severu Sýrie, která kromě Daeše míří především na hlavní americké spojence, Kurdy. Možná v tu chvíli si Washington do důsledků uvědomil, jak hluboce podcenil Erdogana.
Velká geopolitická válka o Eurasii a budoucí mocenskou podobu světa možná začíná právě teď.
Recep Erdogan za více než patnáct let u moci přežil bezpočet politických i reálných atentátů a byl by opravdový zázrak, kdyby se mu to vše dařilo bez setrvalé, byť diskrétní „vnější pomoci“. Mantinely nastavené domácím geopolitickým sporem mezi „atlantisty“ a „eurasijci“ i tlaky vyplývající ze setrvávání v západní sféře vlivu ho dlouho držely „na uzdě“, nicméně už jen razantní postoj vůči EU kolem migrační krize mohl dávat tušit, že se tento Erdoganův background mění; ostatně, při pohledu na krize v EU i NATO nejspíš vhodnější okamžik pro Erdogana ani nastat nemohl. V té době už agilně vyjednávat s Putinem, s Hasanem Róháním i Benjaminem Netajnahuem. Čili změna politiky vůči Rusku, Íránu i Izraeli byla připravována dlouho před pučem, který vše jako by jen formálně uzavíral v praxi.
Zkrátka. Následující roky se podle všeho ponesou ve znamení „ups´n´downs“ a změn politických map i spojeneckých vazeb a mohou vedle Blízkého východu a samozřejmě Turecka postihnout třebas také Balkán nebo Maghrib a samozřejmě mohou ovlivnit i americkou politiku na Ukrajině…
Nicméně: Nejdůležitější je, zda je současné sbližování Turecka s Ruskem a Čínou jen projevem rychlé diplomacie v bouřlivých časech, nebo zda se pomalu a pečlivě připravovalo posledních patnáct let a jako takové má mnohem hlubší „kořeny“ a do budoucna i jistější trajektorii. Odpověď na tuto otázku je kriticky důležitá pro budoucnost, a to nejen pro budoucnost Blízkého východu či Eurasie.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
