Tereza Spencerová: Katalánsko vyráží na dlouhou trať

Pokud by si někdo myslel, že je katalánská otázka snadno uchopitelná, byl na omylu. Je to problém dávný a složitý. Na první pohled se zvnějšku může jevit jako projev chamtivosti, protože se bohaté Katalánsko nechce o své zdroje dělit se zbytkem chudšího Španělska, a současně i jako snaha o politickou emancipaci, srovnatelnou například s Kurdy nebo Skoty.

Katalánsko je malý region mezi Španělskem a Francií a má asi 7,5 milionu obyvatel. Svůj název užívá od středověku, kdy se jeho území fakticky rovnalo území Katalánského hrabství, které vzniklo v 8. století. V těch časech většinu Iberského poloostrova ovládali muslimové a říkali mu Córdobský chalífát nebo Al Andalús, což je mimochodem termín, s nímž dnes ve svých světovládných plánech operují ideologové teroristického Islámského státu. Po staletí bylo Katalánsko cílem nájezdů sousedních panovníků, za francouzského protektorátu v letech 1640 až 1652 se dokonce stalo nezávislou republikou, než v rámci španělské války o následnictví, která skončila v roce 1714, s konečnou platností přešlo pod nadvládu Španělska.

Katalánský nacionalismus, o němž se mluví dnes, má své kořeny ale až ve druhé polovině 19. století, kdy do oblasti vstoupila industrializace. Už od samého počátku nacionalismus podporovali jak konzervativci, tak i liberálové. Regionalistická liga Katalánska, první politická strana, která si vytyčila za cíl nezávislost, vznikla v roce 1901, přičemž o 30 let později se ke stejnému programu začala hlásit i Republikánská levice Katalánska, ale obě se nakonec spokojily s autonomním regionem. V letech španělské občanské války patřili Katalánci spolu s Basky k hlavním obráncům republiky a Frankovy fašistické oddíly Barcelonu dobyly až těsně před koncem konfliktu v roce 1939. Franco nejdřív ze všeho zrušil autonomní vládu (Generalitat), jejíž prezident Lluis Company už v roce 1934 vyhlásil „katalánský stát v rámci španělské federální republiky“. Company nakonec skončil v exilu ve Francii, odkud ho nacisté v roce 1940 vydali do Španělska k popravě.

Nová španělská ústava v roce 1978, tři roky po Frankově smrti, povolila nový statut katalánské autonomie, která se v mnohém podobala stavu z roku 1932. V roce 2006 si ale Katalánci v referendu odhlasovali nový „estatut“, jímž rozšířili pravomoci své vlády, ale narazili na ústavní soud v Madridu. Následná frustrace znovu oživila otázku nezávislosti a každoroční katalánský národní den Diada začal přitahovat stále větší zájem – v roce 2012 se ho už v ulicích zúčastnily dva miliony lidí požadujících právo na sebeurčení. O dva roky později se konal první lidový plebiscit a v roce 2015 v katalánských volbách zvítězily strany, jejichž koalice se vyslovila jasně pro nezávislost.

Tak nějak Katalánci došli až k referendu z letošního 1. října.

Tři faktory

Podle Federika Demarii, profesora barcelonské Autonomní katalánské univerzity, lze za současnými snahami o nezávislost najít tři hlavní faktory: kulturní, ekonomické a politické. „Především, Katalánci jsou velmi hrdí na svůj jazyk a kulturu a necítí se být Španěly,“ konstatoval profesor Demaria na portálu Counterpunch. „Katalánsko je plně dvojjazyčné, španělské a katalánské. Ti, kdo chodili do škol za Frankovy fašistické diktatury v letech 1939 až 1975, katalánsky sice mluví, ale často v ní neumějí psát. Měli zakázáno svůj jazyk používat. Dnes je vyučování samozřejmě v katalánštině, ale vzpomínky na občanskou válku a fašistický útisk jsou stále velmi živé.“

Druhý faktor je ekonomický a v mnohém připomíná argumentaci Brexitu. Katalánsko tvoří asi 20 procent španělského HDP, jeho obyvatelé tvoří 16 procent všech občanů Španělska, platí celkem 23 procent veškerých daní, ale dostávají zpět z Madridu jen 10 procent investic. „Mezi Barcelonou a Madridem tak trvá finanční deficit, který se ještě vyostřil v důsledku finanční krize,“ připomíná. „Donutila katalánskou vládu přijímat drastické výdajové škrty, které Barcelona vysvětlovala nedostatkem financí z Madridu. Je to velmi kontroverzní otázka.“

Neméně důležitý je politický faktor. Španělsko je dědičná parlamentní monarchie, rozdělená na 17 autonomních regionů, které mají značné kompetence, včetně zdravotnictví nebo školství, přičemž s federálním státem je pojí jen základní legislativa. Některým regionům to vyhovuje, jiné, například Katalánsko a Baskicko, žijí svou vlastní politickou dynamikou. „Stěžují si, že se Španělsko nikdy nevyhlásilo za multinárodní stát. Katalánci se vesměs neidentifikují se španělskou vládou, kterou nyní ovládá pravicová postfašistická Lidová strana premiéra Mariana Rajoye. Mají za to, že demokratičtějším by bylo, kdyby vláda klesla na nižší geografickou úroveň,“ míní profesor Demaria. „K tomu je tu snaha rozejít se s ústavou z roku 1978, kterou mnozí na levici vnímají především jako pokus zabránit spravedlivému vyrovnání se s fašistickou minulostí země. A nad tím vším vize katalánské republiky vyvolává v různých stranách různá očekávání a fantazie. Například ultralevicová Kandidátka lidové jednoty (CUP) odmítá kapitalismus, razí přímou demokracii, feminismus a ekologii. To ale určitě není přáním většiny Katalánců.“

Co dál?

Katalánskou vládu dnes tvoří koalice dvou hlavních stran, středolevé Republikánské levice Katalánska a středopravé Demokratické konvergence Katalánska, k nimž se připojila i menší CUP. V parlamentu mají 72 z celkem 135 křesel. Proti nezávislosti vystupují katalánské pobočky hlavních španělských stran, lidovců a socialistů, kteří disponují celkem 52 hlasy, zatímco zbývajících 11 křesel má levicové hnutí Podemos zaujímající neuchopitelnou pozici – podporuje referendum o nezávislosti, ale nikoli nezávislost samotnou. Pokud se tedy Madrid opravdu rozhodne zrušit katalánskou autonomii a převzít vedení do svých rukou, bude se mít o koho opřít, politicky i personálně.

Madrid už na referendum 1. října reagoval brutální silou – jeho policie a Národní garda v ulicích katalánských měst zranila na 900 lidí, přičemž není pochyb, že centrální španělská vláda hrubě porušila lidská a občanská práva Katalánců, jejich právo na svobodu projevu, svobodný dostup k informacím, svobodu shromažďování… A před vyhlášením samotné nezávislosti pohrozila Barceloně vysláním armády a pozatýkáním lídrů hnutí. Ve výsledku se tak ve dnech a hodinách před vyhlášením nezávislosti proti samotnému aktu postavili i radikálně naladění CUP, samostatné Katalánsko odmítla i primátorka Barcelony za jinak progresivistický Podemos Ada Colauová. Podporu Katalánci nenašli ani například v USA nebo Rusku, byť Madrid s chutí ukazoval na Vladimira Putina coby osvědčenou hybnou sílu všeho negativního, v konkrétním případě katalánského separatismu. Nezávislost odmítla Itálie a další země, zatímco vedení Evropské unie, k němuž se Katalánci obrátili s žádostí o zprostředkování rozhovorů s Madridem, si zahrálo na mrtvého brouka připraveného dívat se stranou, kdyby španělští vojáci s tanky a obrněnými transportéry začali vzpurnou Barcelonu topit v krvi. V časech zesílené centralizace a koncentrace moci by jakékoli jiné stanovisko Bruselu bylo ostatně nemyslitelné. Lze to pochopit – odtržení nejbohatší části Španělska by na jedné straně ohrozilo španělské splácení dluhů, ale podle všeho by (přinejmenším na čas) „potopilo“ také evropské kapitálové trhy a znemožnilo Evropské centrální bance pokrývat další a další problémy. Čili, Katalánci musejí zůstat: pro dobro „finančních trhů“.

Za takové situace Carles Puigdemont nezávislost sice vyhlásil, ale na neurčito odložil počátek její platnosti. Po sérii otevřených pohrůžek „silovým řešením“, které zaznívají z Madridu, by rozhodnutí mohlo přinést už zasedání katalánského parlamentu naplánované na čtvrtek 26. října. Stoupenci nezávislosti přitom už dopředu varují Madrid, že jsou připraveni přistoupit k občanské neposlušnosti.

Obě strany se tak nadechují pro další kolo boje, přičemž je zřejmé, že míra represí španělské vlády úměrně navyšuje podporu pro nezávislost Katalánska.

A nad tím vším zůstávají zásadní otázky, které se zdály být v Evropě už dávno vyřešené: Co je to vlastně demokracie? Spočívá snad v obraně ústavně určené nedělitelnosti Španělska, nebo v právu národa na sebeurčení?

Mnohé analýzy naznačují, že katalánským separatistům by se i s ohledem na dosavadní politiku EU nyní hodila spíše vyčkávací strategie – „nekončící“ série větších i menších provokací, které by vyvolávaly razantní reakce Madridu, ale ne tak silné, aby vyústily v krvavý střet, který by nepomohl ničemu a nikomu. Pokud se Kataláncům podaří napínat nervy unijních spojenců Madridu dostatečně dlouho, aby je donutili přestat se dívat stranou a tvrdit, že je vše jen vnitřní záležitostí Španělska. Jinými slovy, znejistit unijní pozici madridské vlády premiéra Mariana Rajoye. Není to nejsilnější a nejvlivnější dílek v evropském puzzle, o jehož celkové vyznění se nyní přetahují Německo s Francií. Unijní loď se topí pod návaly problémů a žádné „zbytečné“ starosti navíc – navíc dávkované s železnou pravidelností a logikou – nyní opravdu nepotřebuje. Možná si proto lze vsadit na to, že v dohledné budoucnosti Brusel „požádá“ Rajoye, aby se katalánského problému „zbavil“, a to způsobem, který by Katalánsko neproměnil v hlavní – a především precedentní -- bolehlav současné Evropské unie.

Tereza Spencerová

Aktualizovaná verze článku z aktuálních tištěných Literárek

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.