Američtí politici se dušují, že o Putinově „odsunu“ ze Sýrie neměli ani tušení, a John Kerry už si kvůli tomu na příští týden naplánoval cestu do Moskvy. A zatímco jsou první ruští piloti vracející se ze Sýrie doma vítáni chlebem a solí, západní média (jako třeba Wall Street Journal) jsou rovněž dál „překvapena“ ruským tahem, spekulují o tom, zda Putin náhodou Obamu znovu nepřechytračil, a západní image kverulanta zachraňuje snad jen Británie, podle níž není třeba Rusko za „odsun“ ze Sýrie příliš chválit, protože je to srovnatelné s tím, jako když někdo „přestane bít svou ženu“.

Rusko svůj nenadálý krok nijak přesvědčivě nevysvětluje, tvrdí, že nebylo cílem se komukoli zalíbit, a omezuje se na opakování dosažených plusů: S ruskou leteckou podporou v podobě devíti tisíc bojových misí syrská armáda a její spojenci osvobodili přes 400 měst a vesnic, celkem 10 tisíc kilometrů čtverečných území, zabito bylo na dva tisíce „zahraničních bojovníků“ (původem z Ruska), „významně“ byly omezeny kapacity Daeše a dalších teroristů. K tomu pokračují i nálety ruských bombardérů (spolu s těmi syrskými) na pozice Daeše například u Palmýry, což jen komplikuje otázku, jak velkou část svých sil Rusko ze Sýrie vlastně stahuje. Mimochodem, když už jsme u čísel: Damašek dodává, že jeho armáda v bojích během uplynulých pěti let zlikvidovala na 45 tisíc „teroristů“, a britské analýzy konstatují, že za posledních 14 měsíců Daeš v Sýrii a Iráku ztratil pětinu území a asi 40 procent svých finančních zdrojů, což na jedné straně může vysvětlit stále citelnější nedostatek bojeschopných „kádrů“ a na straně druhé potenciální posílení přímé závislosti na finanční podpoře z „našeho“ Perského zálivu.

Ať už někdo takové „skóre“ hodnotí jakkoli, je asi nejjednodušší „odsun“ ze Sýrie vnímat podle toho, co sám Putin říká: „Naším cílem je stabilizovat zákonné úřady a vytvořit podmínky pro hledání politického kompromisu,“ prohlásil loni v říjnu jen pár dní po prvních ruských náletech. „Pokud syrská armáda prokáže svou životaschopnost, připravenost bojovat proti terorismu, pak budou možnosti pero dosažení politického kompromisu vyšší.“ A bez ohledu na jistou teatrálnost celého aktu – oznámení odsunu v den pátého výročí zahájení války – se zdá, že svých cílů Rusko dosáhlo: stabilizovalo pozici Asadova režimu a současně zabránilo Západu zkusit si další „změnu režimu“ s dalšími katastrofálními důsledky.