Tereza Spencerová: Kdo a jak využije ruského „odsunu“ ze Sýrie?

Američtí politici se dušují, že o Putinově „odsunu“ ze Sýrie neměli ani tušení, a John Kerry už si kvůli tomu na příští týden naplánoval cestu do Moskvy. A zatímco jsou první ruští piloti vracející se ze Sýrie doma vítáni chlebem a solí, západní média (jako třeba Wall Street Journal) jsou rovněž dál „překvapena“ ruským tahem, spekulují o tom, zda Putin náhodou Obamu znovu nepřechytračil, a západní image kverulanta zachraňuje snad jen Británie, podle níž není třeba Rusko za „odsun“ ze Sýrie příliš chválit, protože je to srovnatelné s tím, jako když někdo „přestane bít svou ženu“.

Rusko svůj nenadálý krok nijak přesvědčivě nevysvětluje, tvrdí, že nebylo cílem se komukoli zalíbit, a omezuje se na opakování dosažených plusů: S ruskou leteckou podporou v podobě devíti tisíc bojových misí syrská armáda a její spojenci osvobodili přes 400 měst a vesnic, celkem 10 tisíc kilometrů čtverečných území, zabito bylo na dva tisíce „zahraničních bojovníků“ (původem z Ruska), „významně“ byly omezeny kapacity Daeše a dalších teroristů. K tomu pokračují i nálety ruských bombardérů (spolu s těmi syrskými) na pozice Daeše například u Palmýry, což jen komplikuje otázku, jak velkou část svých sil Rusko ze Sýrie vlastně stahuje. Mimochodem, když už jsme u čísel: Damašek dodává, že jeho armáda v bojích během uplynulých pěti let zlikvidovala na 45 tisíc „teroristů“, a britské analýzy konstatují, že za posledních 14 měsíců Daeš v Sýrii a Iráku ztratil pětinu území a asi 40 procent svých finančních zdrojů, což na jedné straně může vysvětlit stále citelnější nedostatek bojeschopných „kádrů“ a na straně druhé potenciální posílení přímé závislosti na finanční podpoře z „našeho“ Perského zálivu.

Ať už někdo takové „skóre“ hodnotí jakkoli, je asi nejjednodušší „odsun“ ze Sýrie vnímat podle toho, co sám Putin říká: „Naším cílem je stabilizovat zákonné úřady a vytvořit podmínky pro hledání politického kompromisu,“ prohlásil loni v říjnu jen pár dní po prvních ruských náletech. „Pokud syrská armáda prokáže svou životaschopnost, připravenost bojovat proti terorismu, pak budou možnosti pero dosažení politického kompromisu vyšší.“ A bez ohledu na jistou teatrálnost celého aktu – oznámení odsunu v den pátého výročí zahájení války – se zdá, že svých cílů Rusko dosáhlo: stabilizovalo pozici Asadova režimu a současně zabránilo Západu zkusit si další „změnu režimu“ s dalšími katastrofálními důsledky.

Co Saúdové a Turci?

S tím souvisí i srovnání s americkým „odcházením“ z Afghánistánu, které se sice nabízí, přesto není ale zcela přesné. Mnohé analýzy připomínají, že zatímco Pentagon nepřipouštěl Rusy k Afghánistánu ani na dohled, v Sýrii Moskva s Washingtonem spolupracuje a nabízí dokonce prohloubení vazeb. Rusko navíc do války v Sýrii vstoupilo s cílem zabránit další nestabilitě regionu, která by následovala po dalších úspěších Daeše, a tím (přinejmenším u některých) vlivných blízkovýchodních režimů získala image mocného a zodpovědného hráče, tolik se odlišujícího od Západu, který zatím vždy a všude přinesl jen destrukci, chaos a zmar. Třetí odlišností je pak fakt, že v Afghánistánu vždy mocnosti válčily přímo za sebe, bez regionálních prostředníků, což pro Sýrii v žádném případě neplatí. V tamním konfliktu má Rusko na své straně kromě legální vlády Írán, libanonský Hizballáh nebo irácké milice, zatímco Spojené státy operují prostřednictvím Turecka, Saúdské Arábie, Kataru, částečně Jordánska a dalších klientů. A všechny tyto státy mají v Sýrii své více či méně odlišné zájmy. Otázkou nyní je, do jaké míry se Rusku a USA podaří ovlivnit „své (ne)věrné“.

Například Írán už oznámil, že ve své podpoře „syrskému národu“ vytrvá, nicméně jeho oddíly jsou na syrském území na pozvání syrské vlády a tedy alespoň legálně. Kurdové, které podporují USA i Rusko (ale jejichž státnost odmítají shodně Írán i Turecko), už s každou hodinou chtějí na svých územích na severovýchodě Sýrie vyhlašovat jakýsi „federální systém“, který „rozšíří formát“ jejich „samosprávy“, ale hlavně zkomplikuje beztak zašmodrchaný „mírový proces“.

Ještě zajímavější je ovšem postoj Saúdské Arábie. Rijád v uplynulých dnech zahájením mírových rozhovorů s húthijským Ansaralláhem fakticky přiznal porážku své rok trvající agrese v Jemenu, která sice pokračuje dalšími masakry, ale už i na boje v Jemenu si musejí saúdští monarchové „dovážet“ americké žoldnéřské agentury, a tak není pravděpodobné, že jim ještě zbývá dostatek energie a prostředků na případný vstup do „vyklizené“ Sýrie. Příznačným je, že Rusko i Damašek kývly na to, aby do Ženevy přijeli i zástupci Saúdy sponzorovaných teroristických skupin Islámská armáda a Ahrár aš Šám. Velení Islámské armády se v uplynulých týdnech rozpadlo poté, co jeho část kývla na dohodu o příměří s vládou, zatímco zbylý lídr se nyní chlubí tím, že má v řadách Daeše „spící buňky“, které prý čekají na jeho rozkaz. A k tomu navíc Rijádem financovaní exiloví „představitelé syrského lidu“ už zničehonic nejsou proti přímým jednáním s Asadovou vládou… Pokud má za takovou politiku Saúdská Arábie do budoucna za odměnu dostat svého druhu patronát nad teoretickým Sunnistánem uprostřed liduprázdné pouště na východě Sýrie, může se to z hlediska ukončení války jevit jako přijatelné východisko.

Ve výčtu důležitých zbývá Turecko, které by teoreticky mohlo využít ruského „odsunu“ k oživení svých syrských plánů, a nedělní teroristický útok v Ankaře, z něhož Ankara obvinila syrské Kurdy, by mohl tento trend jen posílit. Turecká armáda intenzivně útočí na tábory Strany kurdských pracujících (PKK) v iráckém Kurdistánu a syrské Kurdy z YPG vnímá stejně, tedy jako teroristy. Otázkou ovšem je, zda by si ve stále nestabilnější a nepřehlednější vnitropolitické situaci už turecký prezident Recep Erdogan neukousl až příliš velké sousto. Turecko je v regionu stále izolovanější, a ačkoli se pokouší vytvořit novou osu s Izraelem, je Erdogan v Jeruzalémě považován za „ztracený případ“. Není prý pravděpodobné, že by se vojenská aliance s Izraelem obrodila dokud bude Erdogan u moci. Izraelskému premiérovi Netanjahuovi „je jasné, že Erdogan usiluje o urovnání vztahů s Izraelem jen kvůli své aktuální politické slabosti, svým problémům s Ruskem, izraelským zásobám zemního plynu a skutečnosti, že jeho postavení v regionu už není takovým, jakým bývalo,“ shrnuje aktuální „rating“ tureckého prezidenta Al Monitor. „Existuje přitom nekonečně důvodů pro koordinaci a sbližování mezi Izraelem a Ruskem a pro izraelské strategické rozhodnutí nedělat nic, co by se Rusku nemuselo líbit.“ Není důvodu nevnímat toto izraelské hodnocení turecké pozice nějak obecněji, a proto lze nejspíš dospět k závěru, že se Ankara v Sýrii v dohledné době nebude pouštět do „žádných větších akcí“.

Na řadě je Obama

Postoje Saúdů napovídají tomu, že Spojené státy v zákulisí odvedly svůj kus práce, a pozice Turecka, do níž se pod Erdoganovým vedením propadlo, jim tutéž činnost významně usnadňuje. K tomu už jen Baracku Obamovi navíc zbývá – v době, kdy se syrská armáda s ruskou leteckou podporou blíží k Rakká a Palmýře – dokázat, že to s bojem proti Daeši myslí vážně.

Ve výsledku se zdá, že ruský „odsun“ nejenže sebral Baracku Obamovi jeho argument o tom, že se – po vzoru amerických agresí -- Moskva „utopí v syrském bahně“, ale otevírá naopak dveře různým sférám vlivu a proměně Sýrie v „regionální“ stát kopírující spíše multipolární svět, tak nepodobný černobílé studenoválečnické logice. Tedy pokud „mírový proces“ využije impulsu, který se s ruským „odsunem“ nabízí, a pokročí k čemusi hmatatelnému (byť mu v cestě stojí i pokusy amerických neokonzervativců diplomatické řešení sabotovat). Pokud totiž znovu propukne válka v plném rozsahu, ruským bombardérům bude na návrat stačit pár hodin. Není totiž pravděpodobné, že by Kreml jen přihlížel tomu, jak jeho skoro půlroční „stabilizace“ Sýrie přichází vniveč. Viník takového vývoje bude ale neoddiskutovatelný.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.