Nejmocnější muž libanonské politiky, sunnitský premiér a miliardář Rafík Harírí, zahynul před 11 lety při atentátu, z něhož Západ a Harírího loutkovodiči ze Saúdské Arábie v rámci zvláštního mezinárodního tribunálu obratem obvinili šíitské hnutí Hizballáh a nepřímo tak i jeho spojence, syrský režim Bašára Asada a Teherán. Harírího syn a posléze i libanonský premiér Saad ještě před pár lety u tohoto soudu sám svědčil, nyní je tu ale jen další z blízkovýchodních veletočů – Saad Harírí výměnou za premiérské křeslo podpořil v prezidentské volbě maronitského křesťana a veterána libanonské politiky, třiaosmdesátiletého generála Michela Aúna, který je spojencem Hizballáhu a tím i spojencem Damašku a Teheránu. Pokud tedy bylo kdysi účelem Harírího tribunálu zlikvidovat Hizballáh, nastal pravý opak – vlivné šíitské hnutí, které má silné pozice nejen na politické scéně, ale i v libanonských ozbrojených silách nebo v justici, ještě více posílilo, a to především na úkor sunnitských sil. (Mimochodem, nenaplňují se ani vize, podle nichž Hizballáh „vykrvácí“ svou účastí v syrské – pro Libanon nesmírně lukrativní -- válce po boku tamních vládních jednotek.)
Generál Aún je symptomatická postava „těkavé“ libanonské politiky. Jako mladý armádní důstojník během občanské války sympatizoval s krajně pravicovými milicemi, za své vojenské kariéry ani jednou „nevystřelil“ na Izrael, ale zato se podílel na „válce“ proti palestinským uprchlickým táborům v Libanonu, přičemž například jen v Tal az Záataru ve východním Bejrútu bylo v roce 1976 povražděno na 2200 lidí. Za vlády Amína Džamáíla se stal vrchním velitelem armády, vedl několik neúspěšných tažení proti místním Palestincům i šíitům a pod vedením USA zahájil válku proti syrské okupaci, která předtím fakticky ukončila vleklou občanskou válku v zemi. Koncem 80. let minulého století stál u „osvobozenecké války“ proti syrské armádě, která sice ve finále ukončila syrskou okupaci Libanonu, ale současně vnutila Bejrútu „reformy“ předložené Sýrií, Saúdskou Arábií a Spojenými státy, které fakticky zbavily úřad prezidenta, do něhož nyní nastoupil, jakýchkoli významnějších pravomocí. Následoval exil ve Francii, kde Aún jakoby „zmoudřel“ a po návratu se postavil po bok stále mocnějšího Hizballáhu, přičemž značnou roli v tomto sblížení prý hrají především osobní přátelské vztahy s jeho lídrem Hasanem Nasralláhem. Při „přelétavé“ Aúnově nátuře bylo poměrně překvapivé, že zůstal věrný Hizballáhu i během izraelské agrese proti Libanonu v roce 2006, která oproti očekáváním skončila faktickým triumfem šíitského hnutí. To už ale z Aúna nebyl žádný reformátor, ani bojovník za sekulární stát, naopak, proměnil se v klasického libanonského křesťanského sektářského politika, který si jasně uvědomuje, že se mu nejlépe povede ve společnosti nejvýznamnější domácí síly.
Podobně lze přitom vnímat i přechod Saada Harírího do tábora „náboženských soupeřů“; nejčastěji je totiž vysvětlován jeho nezřízenou touhou po moci, ale i tak jeho krok, jímž fakticky ukončil více než dvouleté období bez prezidenta v čele státu, vyvolal pochvalu v Radě bezpečnosti OSN, ale především v Teheránu a Damašku. Obzvlášť velká radost propukla v šíitském Íránu, jehož nejvyšší činitelé vnímají zvolení Michela Aúna jako „vítězství osy odporu“, která podle nich začíná v Íránu a pokračuje přes Irák, Sýrii a Libanon až do Palestiny.
Svou gratulaci do Bejrútu zaslala i Saúdská Arábie, byť ve skutečnosti je aliance Harírího s Aúnem (a Hizballáhem a Sýrií a Íránem) pro Rijád jen další z řady hmatatelných důkazů jeho slábnoucího vlivu v regionu. Z poslední doby lze připomenout třeba ještě bitvy o východní Aleppo, Mosul a Rakká, v nichž Rusko a USA se svými spojenci hodlají „svorně“ zlikvidovat sunnitské teroristy finančně a logisticky napojené na Saúdy (a Katar), nebo drzost, s níž jemenští rebelové operující už na saúdském území odpálili raketu směrem na Mekku, která je synonymem islámu, úhelným kamenem legitimity království -- a místem, kde zrovna chudnoucí královská rodina v honbě za penězi mimo jiné šestinásobně zvedla cenu za tradiční muslimskou pouť…
Série saúdských neúspěchů
Faktem je, že Saúdové vliv ve „svém regionu“ začali ztrácet už dávno a většinou si za to mohou sami. Počátek pomalého konce nejspíš souvisí s Irákem Saddáma Husajna. Zatímco Saúdská Arábie desítkami miliard petrodolarů platila jeho osmiletou válku proti „islámským revolucionářům“ z Íránu, Západ tehdy Saddámovi dodával zbraně, a to včetně těch chemických. Bez saúdské pomoci by se Irák nejspíš zhroutil, ale současným udržováním vysokých těžebních kvót Saúdové Saddámovi bránili získávat z ropy větší zisky. Saddám zaútočil na Kuvajt a hrozil i Saúdské Arábii, a když George W. Bush v roce 2003 na základě smyšlených záminek Saddáma svrhl, očekávali Saúdové, že v čele Iráku stane nějaký jiný sunnitský diktátor. Obávali se, že mocenské vakuum by bylo příliš nebezpečné a jen by uvolnilo prostor pro šíity a Írán. A „díky“ americké ignoranci, namyšlenosti nebo prostě krátkozrakosti se přesně to i stalo.
Nebo Sýrie. Damašek se i za Háfize Asada snažil s bohatým Rijádem vycházet, v roce 1990 vyslal jednotky na jeho obranu před Saddámem a rukou společnou dokázali vyřešit i „libanonskou krizi“ (na úkor generála Aúna). V roce 2000 Saúdové pomohli Bašáru Asadovi konsolidovat moc po smrti jeho otce, což prý přesvědčilo syrskou generalitu, že bude dostatečně pevným vůdcem státu. Přátelství skončilo až s atentátem na libanonského Rafíka Harírího, a když v roce 2011 propuklo v Sýrii povstání, Saúdové okamžitě podpořili sunnitské síly, které se měly především zbavit Asada. Do cesty se ale postavilo Rusko s Íránem a Hizballáhem, a tak tento plán po více než pěti letech nejenže skončil v troskách, ale Sýrie se skutečně stala pevným článkem už zmíněné „osy odporu“. Čili, Saúdové se při vynaložení spousty peněz dopracovali jen do bodu, kdy jsou na tom mnohem hůř, než když „v Sýrii začínali“.
Nebo Jemen. Po dekády mu vládla saúdská loutka Alí Abdalláh Sálih, který ale neustál revoltu „arabského jara“, a tak prý Saúdové sami vyzvali jemenské šíitské hnutí Ansaralláh, aby zjednalo pořádek a přitom zlikvidovalo místní islamisty z hnutí Islá. Jenže Húthiové došli nejen do hlavního města San´á, ale i na jih do Adenu, ovládli situaci a – znovu -- otevřeli dveře Íránu, tentokrát do Jemenu. Namísto přiznání své chyby zahájili Saúdové plošné bombardování Jemenu, ale po roce a půl, kdy se už boje odehrávají i na saúdském území, tiše souhlasí s mírovým plánem OSN. Je asi příznačné, že o ukončení bojů a případném rozdělení Jemenu jsou ochotní začít jednat i Húthiové, jediným, kdo se vzpírá, je očividně špatně vybraná saúdská loutka, „exilový prezident“ Hádí. Čili, Jemen z hlediska Saúdů není jen prohranou válkou, ale jasným důkazem strategické neschopnosti vládnoucí rodiny.
Nebo Egypt. Panická hrůza saúdských feudálů z politického islámu, který by je bez mrknutí oka – v alespoň náznakové demokracii -- připravil o moc, přiměla Rijád (spolu s Kuvajtem a Emiráty prý až 50 miliardami dolarů) podpořit současného prezidenta Abdala Fattáha Sísího, který svrhl vládu Muslimského bratrstva. Najednou ale v Rijádu zjistili, že „novému“ Egyptu se líbily jen jejich peníze, zatímco se politicky sbližuje s Čínou, Ruskem a tím pádem i se Sýrií a Íránem. A krátce poté, co Káhiry ukončila svou formální roli v saúdské koalici proti Jemenu, se egyptští vojáci objevili na ruské základně v syrském Tartúsu. Saúdové Egyptu v reakci „navždy zavřeli kohoutky“ s ropou, ale Káhira a Teherán „zatím nechtějí mluvit“ o tom, jak se dohodnou i bez Saúdů…
K tomu všemu je třeba přičíst ještě poslední vývoj v USA, kde Saúdové ztratili své „obvyklé krytí“ a v souvislosti s jejich podílem na 11. září začínají být „lovnou zvěří“ pro soudní žaloby. S tím souvisí i rostoucí nechuť části amerického establishmentu být spoluviníkem saúdských válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Jemenu. Rijád se snaží minimalizovat hrozby litím dalších desítek milionů do amerických lobbistických firem, ale při neschopnosti řešit vlastní ekonomické problémy se zdá, že bludný kruh, v němž se Saúdové už nějakou dobu točí, jen nabírá na obrátkách. Spasit je může snad jen Hillary Clintonová a její fond, tradiční příjemce saúdských peněz, těch samých, z nichž se platí i Al Kajda…
Jedni nahoru, druzí naopak
Wahhábističtí Saúdové na různé vojenské intervence nebo na podporu teroristických skupin po celém Blízkém východu utratili stovky miliard petrodolarů, ale dostalo se jim ve finále jen toho, že jejich sektářský arcinepřítel, Írán, ovládá metropole v Sýrii, Iráku, Libanonu, Jemenu a do dalších hlavních měst má přinejmenším dobře našlápnuto. A k tomu je region zcela destabilizován a zaplaven miliony uprchlíků a tisícovkami teroristů, což společně vytváří hrozby, před nimiž už jako by ani neměl kdo saúdskou královskou rodinu chránit. A sama to nejspíš, s ohledem na diskutabilní loajalitu svých chudých poddaných, dlouho nedokáže. Regionální sunnitské politické síly jsou kvůli teoretické „blízkosti“ s Daešem nebo Al Kajdou a absenci jasného programu v naprosté defenzívě a podle některých údajů je proti Saúdům i demografie – sunnité v Iráku a Libanonu prohrávají natalitní souboj s šíity.
Rijád se tradičně spoléhal na to, že „všechno nějak uplatí“, ale s padajícími cenami ropy je tato varianta stále složitější, a co víc, oproti Íránu nemá žádné dobře vycvičené Revoluční gardy, nemá dokonce ani schopné armádní velitele, vlastně nemá nic, co by mohl nasadit „do pole“. A vlastně ani nemá lídra, nad nímž by se saúdští občané zaradovali s pocitem „za tím půjdeme, ten nás dovede ke světlým zítřkům“.
Írán oproti tomu dekády trpělivě budoval svou kapacitu a struktury a dnes otevírá dveře lačným obchodním i politickým zájmům ze Západu a chystá se na dodávky zemního plynu do Evropy. Neznamená to, že vystřídá Saúdy v pozici hegemona Blízkého východu, ale jeho spojenecké vazby nejsou založené čistě jen na rozhazování peněz a jsou proto pevnější a jeho vliv citelně roste.
Jinými slovy, Írán si prožil několik dekád ostrakizace, ale dokázal se promanévrovat k současným nadějím a respektu. Saúdové míří ke dnu a už jen kvůli středověkému systému království bude velmi těžké zkusit Peršany v jejich odrážení se ode dna alespoň napodobit.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
