Tereza Spencerová: Macron dělal tabulky u Rothschildů, teď hraje zachránce

Tento týden se obešel bez nějakého toho, jak jste psala minule, „na blind ohmatávání světové scény“ ze strany Donalda J. Trumpa ve smyslu bombardování něčeho a vyhrožování někomu. Kam jsme se prakticky dostali s celým tím korejským problémem, kde KLDR nešetří silnými slovy a USA už tak nějak samozřejmě ke korejskému poloostrovu přisouvají vojenskou techniku? Platí ještě americká víra v to, že Čína to dá nějak do pořádku, když DJT tvrdí, že „čínskému prezidentovi se líbí“? A když vidíte všechny ty kružnice na mapě, které ukazují, kam by KLDR mohla teoreticky dostřelit (ani ne s jadernou střelou), jaké verzi věříte?

Ano, když vynecháme bombardování v Iráku, Sýrii nebo namátkou třeba v Pákistánu a Jemenu, tak v uplynulém týdnu Donald Trump opravdu nikoho nebombardoval, aby si ozkoušel, co všechno si ještě může dovolit. To je v zásadě pravda. A pravda je i to, že ke Korejskému poloostrovu přisouvá – konečně, po dvou týdnech planého vyhrožování – flotilu, která je ale nejaderná. A je taky pravda, že se mu do Jižní Koreje podařilo „usalašit“ zatím alespoň část protiraketového „deštníku“, se kterým USA jako „obchodníci s deštěm“ bloumají po světě a hledají stát, který by si vzal…

Nicméně, je tu dekády trvající americká politika vůči korejské krizi, jak ji v roce 2014 popsala Hillary Clintonová: „Nechceme sjednocený Korejský poloostrov. A současně nechceme, aby Severní Korejci vyvolávali větší problémy, než systém unese.“ Vlastně tím tehdy konstatovala, že sjednocenou Koreu by ovládla beztak už mocná Jižní Korea, které by narostl hřebínek a Washington by tak mohl přijít o svého vazala. Proto si taky Severní Korea sem tam může odpálit nějakou tu raketu, ale nesmí se to vymknout z ruky a z hranic regionu. Už Hillary tenkrát jedním dechem dodala, že Pchjongjang je beztak především „problémem Číny“. Tipnu si, že Čína vidí problém podobně – Kimové svou politikou dokáží trvale zaměstnávat „nepřátele“ z Ameriky i Jižní Koreje, ale přitom nesmějí „přestřelit“. A mám za to, že ani Peking nechce, aby si Soul – na čínském zadním dvorku – začal moc vyskakovat…

Taková shoda mezi Pekingem a Washingtonem dobře fungovala po dekády a nejspíš vyhovovala i dynastii Kimů. Stal se z toho jakýsi rituál: Kim – jedno zda děd či syn – jednou za čas ukázal „vojenské svaly“, následovaly slovní hromy a blesky na půdě OSN a nějaká ta rezoluce, pak „jednání“, na nichž se Severní Korea použití síly „zřekla“ – a výměnou za takový „pozitivní ústupek“ vždy dostala humanitární pomoc v podobě stovek tisíc tun rýže a pohonných hmot… Takhle se to „hrálo“ fakt dlouho a asi bude hrát i dál. Kim odpaluje (občas i funkční) rakety kamsi do moře a fanfarónsky hrozí i samotnému Washingtonu. Trump mu v odpověď taky hrozí vším možným, ale Čína varuje Ameriku, aby „nepřestřelila“ ani ona, a symbolicky včas spouští na vodu svou první letadlovou loď. Půjde Trump jen kvůli nějakému Kimovi do války s Čínou? Jasně, že ne. A tak Washington sice aktuálně hrozí Pchjongjangu sankcemi, současně mu už ale nabízí i rozhovory…

Pokud si totiž odmyslíme plamenná slova z obou stran, neexistuje jediný racionální důvod, proč by svět měl zničehonic a zrovna teď kvůli „Koreji“ čelit okamžité krizi vedoucí až k jaderné válce. Trumpovi po 100 dnech v úřadu ale aktuální politická a mediální hysterie podle všeho vyhovuje. Už pochybným fakeovým útokem na leteckou základnu v Sýrii získal doma tolik žádanou slávu „prezidenta-válečníka“, a nová rázná slova v kombinaci s flotilou kolem Korejského poloostrova mu pomáhají tu image ještě vylepšovat.

Obecně je to ale bizarní pohled. Zhýčkaný dědic izolovaného fantasmagorického režimu proti rozmařilému a velkohubému americkému expertovi na reality. Pokud by tu stále nebyla ta proklatá možnost, že se vše snadno – třeba prostou náhodou – promění v jadernou válku kvůli… kvůli čemu vlastně? … tak je to spíš groteska.

Ve Francii byly volby. Co říkáte na jejich výsledek a jak tipujete druhé kolo? Co který kandidát znamená pro budoucnost Francie a Evropy? Každopádně, vybouchly dvě největší a dosud hlavní francouzské politické strany, ale politický a mediální mainstream se rád sešikoval za Macronem, který prakticky žádnou stranu nemá. Je to podle vás nová metoda, jak zamezit, aby voliči propadli „populistům, xenofobům a extremistům“, tj. fabrikace zářivě se usmívajících mladých politiků, kteří ani nepotřebují politickou stranu?

Ano, propad obou hlavních a tradičních politických stran je „revolučním“ výsledkem těchto voleb a bude zajímavé, jak se to projeví v červnových volbách parlamentních. Nicméně podobný trend byl patrný už při nedávných volbách v Nizozemsku. A co víc, i u nás už se po Veverkách a ANO chystají do politiky další podobné projekty. Čili tradiční strany, které nejsou s to nabízet řešení a v očích voličů jsou spojovány s většinou existujících problémů, musejí být zkrátka nahrazovány píárovými seskupeními, která splní každému vše, co mu na očích uvidí.

Tedy, ne každému – především establishmentu, bankám, korporacím a tak dál a podobně. Ten Emmanuel Macron se vlastně do současné západní politiky náramně hodí, protože sám je jeden velký fake seslaný na Zemi ze světa tam nahoře – prošel elitní univerzitou, během pár let byl – díky vytváření excelových tabulek – u Rothschildů „vypracován“ na bosse s určením pro postup v politice, jezdil na setkání Bilderbergu… A hle, povedlo se!!! Nebýt „poslední velkou nadějí pro Francii“ a „bílým rytířem“ – nevymýšlím si, tak ho oslavuje americký Foreign Policy – tak si o této „spáse EU“ pomyslím něco hodně nepěkného.

Ale co je nejdůležitější pro nás? Bruselští i naši politici si oddechli a věří, že Macron ve druhém kole porazí Le Penovou. Vtipné bylo, že tak hodnotil výsledky francouzských voleb třeba i Bohuslav Sobotka a – stejně jako v případě nizozemských voleb – přitom ani slzu neuronil za totální propad svých sociálnědemokratických „přátel“. Fakeový Macron je mu prokazatelně bližší, což je před našimi volbami důležité, přinejmenším pro všechny, kdo stále ještě chtějí volit socdem.

Problém je podle mého ale spíš v tom, že „bruselští“ ve skutečnosti nemají co slavit. Krize se totiž jen odsouvá. Nikdo neřeší skutečné problémy, jako by stačilo, že jsou přehlasovány a přelepeny vhodně hezkým obličejem. Potěmkinovská Evropa.

Tak nějak se ukázalo, že různé neziskovky ve Středozemním moři nakládají migranty skoro až u libyjského pobřeží a ochotně je vozí do Evropy. Podle Frontexu neziskovkáři přímo pomáhají pašerákům. Vy jste zmapovala případ „neziskovkáře“ z Malty, který tak možná zajišťuje, aby se migranti vyhnuli Maltě a putovali rovnou do Itálie. Co myslíte, když to teď už tedy všechno víme, změní se něco?

Podle mého je zajímavé, že „kacířské“ zprávy o provázanosti pašeráků s nevládními organizacemi v rámci zachraňování uprchlíků směřujících do Evropy, které se začaly objevovat minimálně v polovině loňského roku, začínají být – sice pozdě, ale přece – potvrzovány i z oficiálních zdrojů. Znamená to, že se „cosi“ neúnosného začíná lámat. Na druhou stranu, není divu – pokud nevládky dokázaly jen za dva loňské podzimní měsíce dovézt do Evropy 39 tisíc lidí, z nichž většina ani nesplňovala zákonné předpoklady ke vstupu na území Evropské unie, tak si zkusme představit, o jaká čísla celkově jde. Ještě například během jednoho víkendu přesně v půli března bylo na moři – a pro Evropu – zachráněno skoro 10 tisíc lidí.

Až dosud se to vše odehrávalo ve spolupráci s italskými úřady, tamní pobřežní stráží a zcela jistě i s vědomím Bruselu, protože jinak by to ani nešlo. Teď ale právě z Itálie přichází „najednou“ čím dál víc „odhalení“ o vazbách nevládek na pašeráky lidí a mafii. Co bude dál, netuším, ale nevládky nejsou díky speciální unijní legislativě kriminalizovány za to, že „zachraňují lidi“, a navíc je ve hře spousta peněz – tisíce dolarů zaplatí pašerákům každý zoufalec, který chce z Afriky uniknout „za lepším“ do Evropy, nevládky – některé možná i v dobré víře – také nemohou pracovat zadarmo, v Evropě pak ubytovatelé a pojišťovny dostávají od států – tedy od daňových poplatníků – miliardy eur každý měsíc, protože někde ti lidé přespávat prostě musejí a pojištěni dokonce musejí být ze zákona… Je to obrovský multimiliardový masomlejn, ve kterém jsou ti migranti podle mého vlastně jen figurky – často bezvýchodné životní situace je pobídly k představě útěku do Evropy a dál už pak na nich spousta „bílých“ jen vydělává. Jak z toho ven? Jakmile jde o velké peníze, tak fakt nevím.

Americká vláda prostřednictvím škrtů v příslušné federální agentuře míní výrazně zkrátit pomoc Ukrajině. Pomineme-li fakt, že Ukrajina je „rozvojová země“, o čem to dle vás svědčí? Je to náznak změny politiky ve smyslu „na Ukrajinu kašleme“? Náznak toho, že až DJT bude někde chtít zatlačit a ukázat svou sílu, na Ukrajině to asi nebude?

Obecné úspory, které Trump nařídil ministerstvu zahraničí, dopadly na Ukrajinu zkrácením pomoci o 67 procent, což vypadá na první pohled bombasticky, ale ve skutečnosti to jen Bílý dům omezí vydávání záruk na půjčky Kyjevu, takže pro „americkou kapsu“ zase až o tolik nejde. Pro Kyjev to ale citelné bude, a tak se snaží tento očividný „zářez“ píárově vysvětlovat tím, že Washington počítá se zcela jistým růstem ukrajinské ekonomiky, takže už nebude potřeba Kyjevu tolik pomáhat… Růst ukrajinské ekonomiky! To by i Cimrmanovi přišlo „cufíl“.

Netvrdila bych ale, že to vše v principu opravdu značí nějakou změnu americké politiky vůči Ukrajině. Trump prostě určitá témata pojednává plošně a úspory v rámci zahraniční pomoci, příspěvků do různých rozvojových fondů OSN a podobně avízoval a taky je – jako jeden z mála slibů – začíná plnit. Nikde ale není psáno, že si na Ukrajinu nevzpomene třeba za týden a zase finanční kohoutek otevře. Kdo se v něm má vyznat?

Když se ptáte na ono „tlačení“, to je samo o sobě zajímavé téma. Trump zkusil „zatlačit“ v Sýrii a byl z toho fake, zkusil tu Severní Koreu a nejspíš taky ustoupí… Koho tak ještě může vyzkoušet? Možná je lepší se ptát, kdo mu ještě stojí za to. Kalibruje vztahy s Ruskem a Čínou a nejspíš pomalu zjišťuje, že jestli na někoho bude moci opravdu zatlačit, tak to budou jeho spojenci v Evropě. Tedy my. Naši politici mu, přinejmenším prozatím, odkývají všechno…

Obětí současné krize kolem Severní Koreje je český prezident Miloš Zeman, kterému byla odložena na neurčito návštěva Washingtonu. Máme být smutní? Je to významný problém? Je to neúspěch Hynka Kmoníčka?

Jéjda, tohle bych vůbec za problém nepovažovala. Chápu, že v rámci „honu na Zemana“ se to tady u nás bude přefukovat, ale nevím, jaký je rozdíl, jestli bude náš prezident v Bílém domě prvního, patnáctého nebo o měsíc či dva později? Česká republika přece světem zrovna nehýbe, no ne?

Kmoníček obdržel od americké administrativy poděkování za cosi, co pro občana USA vykonala naše ambasáda v Damašku, která plní konzulární i jiné diplomatické úkoly v zastoupení Spojených států. Co to asi tak mohlo být? Jak vlastně vypadá to naše „suplování“ USA na denní bázi a zejména v případě krizové situace, v níž se octne Američan v Sýrii?

Někdy loni se v médiích objevilo poděkování Washingtonu Praze za pomoc s osvobozením Američana, oficiálně novináře, neoficiálně agenta, ze syrského vězení. Pokud nezmiňujete právě tento případ, pak asi bude řeč o něčem velmi podobném. Takových kauz bylo během války několik a české velvyslanectví při nich zcela jistě – a hlavně úspěšně – komunikovalo s oběma stranami, tedy s americkou a syrskou a dovedlo vše ke kýženému výsledku. Jinak ale v praxi platí, že americký „nešpion“ se v Sýrii do kritické situace vůbec dostat nemusí. Proč taky? Desítky a možná i stovky amerických novinářů, kteří během války do Damašku přijeli a zase v pohodě odjeli, jsou toho důkazem.

Nicméně, jak přesně vypadá naše „suplování“ amerických zájmů v Sýrii na každodenní bázi, fakt netuším. Vím, že na americké ambasádě v Damašku místní zaměstnanci dál zpracovávají dokumenty typu třeba rodných listů nebo žádostí o vízum, a před barákem jsem viděla fronty. Jak do tohoto procesu vstupuje ČR, netuším, to je spíš otázka pro naše ministerstvo zahraničí.

V obchodním centru Flora probíhal včera „Army den“. Vojáci tam vystavovali samopaly a houfnice, vyhrával armádní big band a před domem posazovali vojáci malé chlapce za volant armádního džípu. Co říkáte na takovou prezentaci armády? Je to dobře? Jaké osobně vy jako občanka máte postoje k Armádě České republiky? Cítíte se díky ní bezpečně?

Byly těsně po „listopadu“ časy, kdy jsme jako společnost zavrhli brannou výchovu ve školách, protože byla projevem komunistického militarismu. A teď, o čtvrt století později, tu máme každoročně hned několik monstrakcí k propagaci armády a zbraní. Při každé příležitosti se NATO snaží naučit české děti milovat zbraně, a tak je za účasti televizních kamer strkají do tanků a obrněných vozidel. Zbraně jsou přece tak sexy – když si odmyslíme miliony mrtvých v Jugoslávii, Iráku, Somálsku, Libyi, Pákistánu, Sýrii, Jemenu a tak dál.

Jestli se cítím s českou armádou bezpečně? Každý stát, který se aspoň tváří nezávisle, by měl armádu mít. Nicméně, dnes se mluví spíš o válkách ekonomických, propagandistických, asymetrických nebo třeba kybernetických. Další rovnou varují před válkou jadernou. A ani ti, co už třetím rokem vyhlížejí ruské tanky na našich hranicích, nehlásí žádný pohyb… Zkrátka, můj pocit bezpečí vyplývá spíš z předpokládaného chladného kalkulu velmocí, které si konsensuálně – až si Trump vše dostatečně „osahá“ – rozdělí sféry vlivu, než z toho, že máme armádu. Vojáci, sorry, pohov, smíte kouřit...

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli sledovat v příštím týdnu?

Nevím, necháme se překvapit.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami