Tereza Spencerová: Mákněte, mákněte, je zle! popohání Soros své neziskovky

Pojďme nejprve nahlédnout na téma britského referenda o vystoupení z EU. Ano, již asi bylo všechno semleto a přemleto stokrát, ale objevila jste něco, co by vás za poslední týden v této věci zaujalo? Případně snad i přimělo pozměnit váš odhad, že zvítězí varianta „Remain“?

Za poslední týden se nestalo asi nic, co by mě přimělo změnit „sázku“. Nicméně, bylo dost nechutné, jak stoupenci setrvání v Unii zneužili vraždu poslankyně Jo Coxové k tomu, aby zastánce brexitu vykreslili jako dav násilníků. Nevím sice, do jaké míry zabral právě tenhle „spin“, ale faktem je, že se poměr sil v posledních dnech vyrovnal. Sčítání hlasů bude proto zajímavé až do poslední chvíle.

Ať už to ale dopadne jakkoli, platí, že Británie je příliš silná a nejspíš i namyšlená, aby mohla být normálním, řadovým a bezproblémovým členem EU, ale současně příliš slabá na to, aby mohla „beze ztráty kytičky“ vyrazit úplně sama svou vlastní cestou. Tím spíš, kdyby výhledově přišla o prounijní Skotsko a možná i o Severní Irsko nebo Wales. Na druhou stranu je ale pravda, že nové věci se někdy nejlépe dělají z gruntu, od základů. Z trosek, chcete-li.

I kdyby ale Britové kývli na vystoupení z Unie, druhý nebo třetí den se „svět“ hroutit nezačne, stejně jako nenastane „konec západní politické civilizace“, jak si ze své bruselské bubliny zoufají unijní lídři. Za prvé Británie i po případném vystoupení z Unie zůstane tam, kde geograficky je, a její evropská role bude zachována. A za druhé „rozvodový“ proces by prý podle Bruselu mohl trvat až sedm let, což je spousta času na případné mentální veletoče nebo nové smlouvy, které by brexitem zpřetrhané vazby oklikou nějak nahradily.

Důležitější by ale byl případný dominový efekt – po podobném referendu volají stále silnější hnutí ve Francii nebo Itálii a možnost vyjádřit se k setrvání v Unii požadují významné části voličů i v dalších zemích. Když nyní Hnutí 5 hvězd ovládlo magistrát v Římě, Podemos má starostky v Madridu i Barceloně a už řadu měsíců je hlavním důvodem, proč ve Španělsku „tradiční“ strany, které v rámci už pouhého demokratického divadla předvádějí role „levice“ a „pravice“, nejsou s to sestavit vládu, když protiunijní nálady sílí v Rakousku a Řecku… Kolik „separatistů“ asi tak může Brusel – při souběžných soubojích s Ruskem, migrací, finanční a ekonomické krizi, s krizí legitimity, s terorismem – udržet, pokud začnou prchat všichni najednou? I prohra brexitu totiž může různé protiunijní síly ve skutečnosti jen povzbudit k tomu, aby se snažily zapsat se do dějin jako ti, kdo budou „prvními, kteří to dokážou“.

Zkrátka, uvidíme. Dneškem vstupujeme do turbulentního období.

Celosvětově oblíbený (to berte jako pokus o vtip) finančník George Soros v návaznosti na hrozící Brexit pravil, že Rusko se stává globální velmocí díky nemohoucnosti Evropské unie. Jak tento výrok chápete v kontextu častých zpráv o ekonomickém hroucení Ruska, jeho zaostalosti, nerozvinutém exportu apod.? Mimochodem, český publicista Jefim Fištejn, který láskou k Moskvě netrpí, se nechal slyšet, že za oslabování EU může neschopnost Bruselu, nikoliv rozkladný vliv Moskvy...

Podle mého je Sorosovo prohlášení ze všeho nejvíc vzkazem „bruselským“, evropským vládám a v neposlední řadě samozřejmě i početnému stádu jeho vlastních „neziskových“ koní, aby koukali přidat, protože takhle to opravdu dál nejde. Ano, ruské oficiální statistiky sice přiznávají, že reálné mzdy meziročně klesly o skoro šest procent nebo že třeba stát dluží svým zaměstnancům na mzdách asi čtyři miliardy rublů, ale stále to nemá žádný, Sorosem a jeho lidmi očekávaný, efekt. Naopak, hlasy, podle nichž sankce jen pomáhají ruským podnikům (nebo je spíše konečně donutily) k rozvoji vlastní produkce, musejí přímo „řezat do živého“.

Jenže pan Soros ve zmíněném projevu rovněž konstatoval, že budoucnost Evropy „dnes více než kdy dříve“ závisí na Ukrajině čili na zkrachovalém státu ovládaném oligarchy, kteří z něj vždy a důsledně vysají poslední hřivnu. No potěš. Svět podle Sorose je svým způsobem bizarní a jeho logická obhajoba bude muset být silně demagogická při současném umlčení veškerých kverulantů. Jestli ale jeho projev pořádně četli v Británii, tak nevím, co je v EU ještě fakt může udržet. A právě Brity přitom Soros v článku psaném pro The Guardian ale naopak vyzval, aby v EU zůstali, protože je to tu jak v ráji…

Zkrátka, myslím, že Sorosova pohrůžka Ruskem coby velmocí má nejspíš hlavně Evropu vystrašit a dohnat ji k větší „bdělosti“ a „rozhodnosti“. Předpokládám, že se tedy nyní zintenzivní mccarthyovský hon na „nepřátele státu“ a nejspíš začnou být odhalováni i na vcelku nečekaných místech. Míním tím takových, kde je stále ještě pro výkon funkce vyžadován rozum a nejen – z minulosti dobře známá -- slepá poslušnost a podřízení se jednomu jedinému správnému názoru, ať je jakkoli zhovadilý. Sorosovy „neziskovky“ a navázaní politici by ale opravdu měli máknout, když po více než dvou letech ukrajinské krize Rusko za hrozbu pořád považuje jen třetina Evropanů.

A co se týče pana Fištejna, on opravdu řekl něco takového? A už je na seznamu putinovských propagandistů? Aby se z něj nakonec nestala další „osoba známá z české dezinformační scény“ – omlouvám se, ale této Jandovy formulace se pořád nemůžu nabažit.

V Sýrii už všem dochází trpělivost, psala jste v posledních dnech: Z USA zaznívá, že Asada je třeba svrhnout. Z Ruska zaznívá, že Američané zdržují a ochraňují Frontu An Nusrá, tedy Al-Káidu. Z ropných monarchií v Zálivu zní, že se lze dohodnout, ale bez Íránu. A co je podstatné, Rusové naznačují, že přijdou posily. To vše v situaci, kdy podle posledních zpráv dostává Asad od Daeše lehce „přes zadek“. Tak tedy, zaplaví Rusové bojiště jednotkami? Posílí Američané? Nebo někomu nějak rupnou nervy?

Poslední dny a týdny ukazují, že si Rusko začíná uvědomovat, že situaci podcenilo. Na jedné frontě, u Aleppa, naráží na Al-Káidu a přidružené „umírněné“ teroristy, kteří jsou pod ochranou Západu, Turecka a Perského zálivu, a ohledy na ně a různá příměří nebo „zastavení palby“ ve skutečnosti jen umožňují teroristům přeskupovat své síly. Takhle to alespoň nyní traktuje Moskva a ještě dříve na to poukazoval i Teherán. K tomu se ukázalo, že akceschopnost syrské armády v ofenzívě proti hlavnímu městu Daeše, Rakká, má také svá omezení. Ofenzíva postupovala dobře, dokud armáda „jela“ po hlavní silnici uprostřed pouště a Daeš na ni příliš neútočil. Dostali se hluboko na území Daeše, přišla protiofenzíva z pouště, armáda utrpěla značné ztráty, mnoho vojáků se nejspíše dostalo do obklíčení a po zmíněné silnici se ti ostatní zase rychle stáhli, a to prý až o 50 kilometrů. Svou roli sehrála i skutečnost, že významnou část útočících armádních sil tvořili příslušníci Národních obranných jednotek, což jsou v podstatě regionální milice, které ve svých domovských oblastech budou bojovat do posledního muže, ale „kdesi v Rakká“ jejich bojové nadšení rychle vyprchává. Vedle nich se ofenzívy, mimochodem, účastnili bojovníci libanonského Hizballáhu, ale třeba i soukromých žoldnéřských armád.

Zkrátka, najednou se v plné nahotě ukázalo, že současně vést útoky v Aleppu i v Rakká je nad stávající kapacitu sil Ruska, Sýrie nebo Íránu, a tak se objevují úvahy o tom, že je třeba určit pořadí důležitosti. Rakká se přitom zdá být jednodušší kořistí než mocenský propletenec kolem Aleppa, ale… Znovu se objevují zprávy o chystaném příjezdu ruských pozemních sil, o čemž se spekuluje nejméně od začátku června. A fakt, že Rusku už opravdu s válkou v Sýrii, s USA tamtéž a s dalšími regionální hráči dochází trpělivost, dokládá i to, že už cíleně zaútočilo i na rebely cvičené Spojenými státy, což mělo být jasným vzkazem, že nějaké „hájení“ umírněných rebelů končí… A přitvrdit chce i Írán, který na svém území začíná zažívat první útoky „svých“ Kurdů proti íránským ozbrojeným silám. Čili asi se něco v příštích dnech opravdu stane, protože se asi stát musí. Politika Západu zaměřená na ochranu teroristů z Al-Káidy a dalších džihádistů, kteří by podle plánů Turecka a Saúdské Arábie měli dobýt Damašek a ovládnout Sýrii, k níž se demokratický Západ po 11. září přece nikdy neměl snížit, není beztak dlouhodobě udržitelná; a Rusko nám (nebo Saúdům a Turkům) Sýrii rozhodně „pustit“ nechce. A „tempo“ tamní války určuje právě Moskva.

Mimochodem, Spojené státy své „umírněné“ džihádisty, například z hnutí Ahrár aš Šám, za „dobré“ považují prý proto, že nevykazují žádné známky snah bojovat proti západním zájmům mimo území Sýrie. Přitom je paradoxní, že úplně stejná charakteristika platí třebas i pro afghánský Tálibán, proti němuž ale Západ bojuje už šestnáctým rokem. A pak hledejte pět rozdílů.

O SSSR se říkalo, že je to „taková velmoc, ale nezmůže se na H“, tedy ve vztahu ke specifické ruské výslovnosti. Jak to, že Spojené státy, taková velmoc, se nezmůžou na to, aby v Sýrii (netvrdíme, že si to přejeme) všechno vymlátily a dosadily v Damašku svou administrativu? Takových spojenců mají, takových zdrojů... Kde se to pokazilo? Mimochodem, do jaké míry může mít prezidentka Clintonová chuť to zkusit?

Jistěže USA mají zdroje, aby „vymlátily“ cokoli, stačí se podívat na Irák nebo Libyi. Potíž ale nastává hned v onom dalším kroku, tedy v dosazení „jejich“ administrativy, protože státy po americkém „vymlácení“ už jsou prakticky neřiditelné a nespravovatelné, a tak se ve finále stávají ze všeho nejvíc jen geopolitickou přítěží. Jak se říkalo už za první Bushovy agrese proti Iráku, rybí polévku z akvária udělat lze, ale naopak už to fakt nejde. A to platí i pro Ukrajinu, která je přítěží o to větší, že na rozdíl od Iráku nebo Libye závisí přímo na financích ze Západu. O neschopnosti Spojených států úspěšně „vyvážet“ demokracii už byly sepsány desítky odborných knih…

Nicméně, Sýrie se od Iráku nebo Libye liší nejen ruskými vojenskými základnami, které tam byly někdy od 80. let, ale i „zvýšeným zájmem“ Íránu, s nímž chtěl Barack Obama normalizovat vztahy. Tudíž se na stole mimo jiné ocitla možnost přímého střetu s Ruskem, ale zdá se, že pro současné USA není Sýrie až tolik zajímavá, aby šly do války s Ruskem. Jejich angažmá je do značné míry vedeno spíše „patronátními“ vztahy s regionálními spojenci typu Saúdů nebo Turků. A ve hře je samozřejmě i určitá míra ješitnosti, protože se v Sýrii a na Ukrajině americký establishment „učí“, jaké to je, když si už nemůže dělat úplně cokoli, co si zamane. Takové zjištění je pro určité kruhy nejspíš obzvláště bolestné, a tak část mocenských elit volá po „klasickém“ bushovském postupu, zatímco další si uvědomují, co by z toho všeho mohlo vzejít. Například viceprezident Joe Biden včera v Obamově duchu řekl, že zastánci svržení Asadova režimu mají sice právo na názor, ale měli by také současně říci, jak toho chtějí dosáhnout a co plánují dělat dál. Zopakovat Irák? Libyi? A to zaznívá v době, kdy podle Pentagonu je jen třetina amerických divizí bojeschopná a americké ozbrojené síly jsou roztaženy od Iráku, Afghánistánu, Jemenu po Středomoří, Černé moře, Jihočínské moře, Evropu, nově Pobaltí… K tomu posilují v Africe nebo různě po světě zabíjejí prostřednictvím bezpilotníků… Vlastně je možná zajímavou otázkou: Co by se stalo, kdyby ona všudypřítomná americká armáda opravdu něco někde vyprovokovala, a třeba na více místech najednou?

Co se týče Hillary Clintonové, lidé, kteří mají čáku zaujmout funkce v její administrativě, už opravdu avízují, že v Sýrii přitvrdí a dosáhnou „změny režimu“ silou. Clintonovy nadace dostávaly od Saúdů a z Perského zálivu obecně desítky milionů dolarů, a tak není podobná rétorika až tak překvapivá. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej – to do určité míry platí i pro americké prezidenty. Do případného vstupu Hillary Clintonové do Bílého domu ale zbývá ještě půlrok, což je čas, kterého nejspíš Rusko chce využít ke změně reality na syrském bojišti a tím i v geopolitice. Čím pevnější bude pozice syrského režimu, Ruska, Íránu (a to vše s Čínou v zádech), tím hůře se pak bude Washington ke „změně režimu“ rozhoupávat.

NATO by prý nedokázalo zastavit ruský útok na Pobaltí. O co méně bezpečně se cítíte?

Ach jo. A co když mě zítra přejede auto nebo si na mne někdo někde počíhá? Možné to přece je, že? Co mám dělat? Propadnout paranoii? A přesně to dělají naši „mocní“. Aniž bychom si toho všimli, tak se plíživě teleportovali do světa „coby, kdyby“ a podle něj řídí naše osudy – nikoli podle reality, ale podle jimi vybraných budoucích možností.

Přitom i v samotném Pobaltí tamní premiéři či prezidenti v uplynulých letech své vystresované obyvatelstvo – kdo by taky nebyl vystresovaný ze zaručených zpráv o tom, že ve dvě odpoledne už Rusové, sakra, opravdu zaútočí – nejednou uklidňovali, že je to hrozba hypotetická a její pravděpodobnost je malá. Pak ale v posledních týdnech znovu přicházejí američtí a jiní generálové, kteří spolu s politiky hrozí znovu, dávají najevo, že diplomacie nefunguje – tím spíš, když jsme s Ruskem zpřetrhali většinu styků. Jako by prostě opravdu platilo jen a jen okřídlené „Chceš mír? Připravuj se na válku.“

Politici a vojáci na tom jen vydělávají – ti první bodují u některých voličů, ti druzí dostávají řádově více peněz z rozpočtů. A lidé se při pohledu na „vojenskou hrozbu“ ochotněji vzdávají svých demokratických svobod, čehož vlády rychle využívají, ať už je řeč o opětovném – postupném, aby si to málokdo do důsledků uvědomil – zavádění cenzury, špiclování občanů atd atp. Jako by se skutečné moci v Evropě chopili vojáci. A bavit se s nimi ve skutečnosti moc nejde:

– Proč je najednou Rusko naším nepřítelem?

– Protože je agresivní. Dokázalo to po demokratické revoluci na Ukrajině.

– A proč by mělo zaútočit na Pobaltí nebo třeba na Švédsko?

– Protože je přece agresivní, sakra.

– Máte nějaké informace o tom, že se připravuje k útoku?

– Ne, ale to jen díky tomu, že zbrojíme a posilujeme vojenskou přítomnost u jeho hranic. A oni hned za svými hranicemi, to znamená jen kousek od našich nových základen, pořád cvičí. Ale protože by zaútočit stále ještě mohli, tak musíme zbrojit ještě víc. Vždyť by klidně mohli za 36 hodin obsadit Tallinn…

– Proč by útočili na Tallinn?

– Protože by mohli a jsou agresivní, sakra!

– To jsme fakt tak slabí, když Aliance na zbrojení vydává násobně více než celý zbytek světa?

– No jistě!

– A proč by teda Rusové útočili na ten Tallinn?

– Protože jsou přece agresivní! Jste snad ruská agentka, že mi nechcete rozumět?

Samozřejmě, že v takové myšlenkové spirále nezbývá než si přát, aby zůstalo jen u toho zbrojení a u tanků v ulicích pobaltských měst. Jsou to malé země a tolik tanků tam prostě někde stranou schovat nejde – a tak je lidi potkávají normálně na ulicích. Pomalu si na to už zvykají. Jestli ale z takové koncentrace zbraní u ruských hranic nebude válka, tak budeme jednou mluvit o zázraku.

Ale mimochodem, možná bychom si na tanky a obrněné transportéry měli začít zvykat i my ostatní, protože americký časopis Foreign Affairs, který vydává supervlivná Rada pro zahraniční vztahy, přišel s plánem na „natovský Schengen“. Chtějí prostě volný pohyb amerických jednotek po celé EU, aby už se nemuseli zdržovat nějakými, byť jen formálními, žádankami o průjezd… Když už dnes v Czechii policie vyšetřuje i holý zadek vystrčený na americký konvoj, protože to vypadá na „výtržnictví“ a možná i zásadní porušení bezpečnosti NATO, tak se máme fakt na co těšit.

Rakouská vláda, nejspíše pod vlivem výsledku prezidentských voleb, začíná proponovat své návrhy na řešení migrační krize. Zakládá je na principu tzv. australského modelu, tedy na řešení spočívající v transferu žadatelů o azyl někam pryč, ideálně na nějaké ostrovy. Jak se vám to líbí a jak sledujete proměňující se pozici evropských zemí? Před rokem vítaly, nyní by chtěly „transferovat“...

Ze slova „transfer“ mi i díky historickým konotacím běhá husí kůže. Tím spíš, že jsem viděla pár videí z koncentráků třeba na Nauru nebo Papui Nové Guineji, kam Australané uprchlíky „transferují“. Je to podle mého o řád horší degradace toho našeho evropského, západního „humanismu“. Neustále máváme svými hodnotami; ale zatímco tady v Evropě se veškeré represe vůči migrantům alibisticky snažíme outsourcovat do Turecka, které už běžně střílí a zabíjí uprchlíky ze Sýrie, Austrálie předvádí v brutální praxi, jak naše hodnoty ve skutečnosti vypadají. Lidé – LIDÉ – se v koncentrácích ze zoufalství upalují, pořádají vzpoury, které hlídači za australské peníze potlačují ostrou střelbou a prostým vražděním bezbranných vyhladovělých zoufalců. LIDÍ. Jako by tam úplně ožíval kultovní román Motýlek.

Přiznám se, že o rakouském plánu „transferů“ neznám příliš podrobností, a tak netuším, kde by chtěli uvěznit tisíce lidí, ale v každém případě mi to zní hodně nepříjemně. Odhazování masek bývá bolestné, ale kvůli prozření někdy hodně důležité.

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v průběhu příštího týdne rozhodně sledovat?

To je jasné: Evropu po referendu v Británii. Obávám se, že i když Sýrie je pro spoustu lidí také zajímavá, košile bude bližší než kabát.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami