Když lidovci čas od času, obvykle před volbami, vytasí hesla o ochraně tradiční rodiny, tvářívají se přitom ustaraně. Byla by na delší diskusi otázka, do jaké míry je rodina věcí výlučně křesťanskou, nemluvě už o tom, co přesně znamená onen přívlastek „tradiční“. Ještě před pár stoletími chudí venkované „dávali“ své synky a dcerky na práci statkářům, a ti se o ně na oplátku měli starat „jako o vlastní“, počátek průmyslové revoluce přitáhl lidi do měst a zcela rozmetal „vejminkové“ zvyklosti rodiny, svou roli pak sehrál i nedostatek mužů po druhé světové válce nebo sexuální a liberální revoluce let šedesátých… Jedno ale tato různě chápaná a okolnostmi modifikovaná uskupení lidí, které spojovala tu rozum, ondy láska a jindy zase majetek, přece jen vždy sjednocovalo. Rodily se v nich děti. Dnes tomu tak – z nejrůznějších, ale vesměs ekonomických či kariérních důvodů – není.
Naše nejnovější statistiky nejsou sice nijak jásavé, ale přesto v rámci EU vypadají pozitivně, neboť v roce 2014 se v České republice narodilo asi 109 900 dětí, což byl nejvyšší počet za čtyři roky. Proti roku předchozímu to byl nárůst o 3100 novorozeňat. Oslavy ale nejsou na místě. V nárůstu počtu obyvatel totiž mnohem významnější roli sehrála teplá zima, která s sebou nepřinesla epidemii respiračních chorob a snížila tak celkovou úmrtnost seniorů, ale především imigrace (hlavně z Ukrajiny, Slovenska a Ruska, zatímco Vietnamci, mimochodem, vévodí žebříčku těch, kdo z naší země odjíždějí). Souběh všech těchto faktorů nás dovedl k tomu, že na konci roku 2014 žilo v ČR 10 538 275 lidí. Nikoli občanů, ale lidí. Celkem o 25 900 víc než o rok dřív.
Česká republika tím – přinejmenším až do dalšího vydání oficiálních statistik – vystoupila z řady evropských zemí, jejichž obyvatelstvo se neustále snižuje. Například Španělsko má jednu z nejnižších porodností v EU, kdy na jednu ženu v plodném věku připadá 1,27 dítěte, přičemž unijní průměr je 1,55 dítěte. Svou roli sehrává ochromující ekonomická krize a masový exodus mladých lidí, kteří za prací míří až do Latinské Ameriky. Tytéž důvody platí i pro Portugalsko, jehož počet obyvatel klesá setrvale už od roku 2010. Německo má rovnou nejnižší porodnost na světě: 8,2 dítěte na tisíc obyvatel, což podle nedávné studie hamburského ekonomického institutu HWWI je stav panující mezi lety 2008 a 2013. A v Itálii prudce přibývá seniorů: ještě předloni tvořili 2,8 procenta populace, ale vyhlídky do roku 2050 hovoří o tom, že budou tvořit už bezmála pětinu všech Italů.
Tato čísla jsou nedílnou součástí globálního obrazu. Svět aktuálně prochází obřími demografickými otřesy, které podle některých expertů ještě nikdy nezažil, a které během několika dekád náš svět změní k nepoznání. Například lidská mobilita se už nyní neuvěřitelně „rozcvičuje“ – každý rok překročí nějaké státní hranice, ať už krátkodobě nebo při hledání nového života, 1,8 miliardy lidí. Tyto pohyby mění sociální, ekonomickou i demografickou strukturu různých států nebo regionů, zvyšují rizika přenosu nemocí nebo krachu sociálních a ekonomických vazeb.
Zatímco v některých, převážně vyspělých regionech porodnost klesá, celkový obrázek ukazuje naopak rychlý nárůst světové populace. Míra dožití se neustále prodlužuje, populace stárnou zatím netušenou rychlostí v důsledku právě delšího dožití a nižší porodnosti, mnohem více lidí se dalo do pohybu, města prožívají boom současně s prohlubováním sociálních rozdílů, přičemž odborné studie Africe prorokují, že někdy během příštích čtyř dekád vystřídá Asii v pozici nejlidnatějšího regionu a do konce století v ní bude žít přes pět miliard lidí. A ještě před 21. stoletím počet mladých lidí vždy a po celém světě převyšoval počty starých, v posledních deseti letech jako by ale staří začali „vracet úder“ a do roku 2050 by ve světě mělo být více starých než mladých. Podíl lidí starších 65 let totiž roste rychleji, než jakákoli jiná věková skupina – v současnosti je ve světě asi 600 milionů lidí nad 65 let, díky čemuž tvoří osm procent světové populace. V roce 2050, kdy už na planetě bude žít bezmála 10 miliard lidí, jich bude přes půldruhé miliardy. A počty lidí nad osmdesát se mezitím zvýší šestinásobně, ze současných 125 na 700 milionů…
A stárnutí populace s sebou bude přinášet nespočet zdravotních, sociálních a ekonomických problémů, o jejichž řešení máme aktuálně spíš jen mlhavé představy. Na jedné straně je zvyšující se míra dožití provázena prudkým nárůstem výskytu chronických chorob typu artritidy, rakoviny, srdečních a respiračních nemocí, ale v neposlední řadě například i různých forem demence. Je zřejmé, že ke zvládnutí tohoto stavu bude třeba radikálních sociálních a zdravotních a finančních nákladů, a to současně s neustále se snižujícím počtem lidí na pracovním trhu. Dramatickým příkladem budiž průmyslově vyspělé Japonsko, které není s to s to se vymanit z vleklé ekonomické krize ani z workoholických tradic, které vévodí nad rodinou. Jeho obyvatelstvo stárne snad nejrychleji na světě a v roce 2050 tam podle projekcí bude na každých 100 pracujících lidí připadat 72 lidí starších 65 let.
Z tohoto rychle se měnícího světa vyvstává zásadní otázka: Na kom vlastně za pár let zbude onen úděl pracovat? Z mnoha zemí zaznívá rychlá odpověď: Na přistěhovalcích nebo uprchlících. Pro mnoho politiků a ekonomů jsou právě tito lidé budoucností nejen coby pracovní síla, ale coby životně důležitá porodnostní vzpruha. Pro mnoho obyvatel Západu je to ale budoucnost nepřijatelná. Sílící „nacionalisté“ a „pravice“ v mnoha zemích Evropy mají se sílící přistěhovaleckou populací sílící problémy, obzvlášť je-li řeč o imigrantech z muslimského světa. Na jedné straně je to svým způsobem mlácení hlavy do zdi, pokud si státy chtějí udržet životaschopnou (nejen pracovní) sílu, na druhou stranu ale platí, že i když nacionalisté zahovoří vcelku racionálně, dostane se jim od liberální Evropy co proto. Příkladem budiž maďarský premiér Viktor Orbán, který loni v listopadu na demografickém fóru v Budapešti varoval, že přistěhovalectví nemůže nahradit zaniklou funkci rodiny. Neřekl vlastně nic víc, než že by se Evropa měla soustředit na obnovení rodiny a její reprodukční funkce a nespoléhat, že migranti její roli rychle a spolehlivě nahradí. Jistě, oheň na střeše vzplál ve chvíli, kdy tento infant terrible Evropské unie rodinu generující děti svým významem vyzdvihl nad nekonečné a ideologizované spory o zdroje energií nebo genderovovou problematiku typu gay sňatků…
Jak tedy bude vypadat naše budoucnost? Jaksi jsme propadli přesvědčení, že „náš svět“ tu zůstane navždy, jako by nikdy neměl přijít žádný zítřek. Přitom ale nejspíš jen málokdo pochybuje, že i když demografie není zrovna exaktní věda, řítíme se do fáze světového vývoje, kterou si neumíme do důsledků představit, natož abychom měli po ruce zázračná – a především rychlá -- řešení při současném uchování dosavadních zvyklostí a jistot.
Samozřejmě jen za předpokladu, že stále ještě nevíte, co byste s tím večer doma měli začít dělat.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
