Tereza Spencerová: O vstupu Číny do války mezi dvěma členy NATO v Sýrii

Zprávy o čínsko-syrské dohodě o vojenské spolupráci vzbudily velký zájem a spolu s tím i odpovídající množství často protichůdných komentářů, z nichž lze ale přece jen utvořit jakýsi obrázek reality. Například přední expert na Čínu Peter Lee má na portálu Asia Times za to, že Peking dlouho a důkladně studoval americkou praxi – diplomacie USA je fakticky z valné části postavena na militarismu – a i kvůli nepoměrně nižším výdajům na zbrojení sází více na „vojenskou diplomacii“, tedy na využití svého vojenského establishmentu jako nástroje při rozvoji zahraničních vztahů.

V takovém duchu se nese i čínsko-syrská dohoda o vojenské spolupráci, kterou mnozí vydávají za vstup „čínského draka“ na Blízký východ, nicméně ve skutečnosti obnáší tak „neakční“ věci typu „humanitární pomoci“ nebo „výcviku lékařů a sester“. Cesta vysokého čínského vojenského představitele do Damašku tak podle Petera Leeho „nepředznamenává ochotu vojensky vstoupit do syrského krveprolití, ale ukazuje spíše na opatrný čínský optimismus, že Asad má pozici v poválečné budoucnosti země, a že Čína obezřetně hraje kartami vojenské i civilní diplomacie, aby si do budoucna (v Sýrii) zajistila své místo“.

Podobné motivy vidí i ruský polooficiální portál RBTH, podle něhož už si Čína – vedle obřích kontraktů ruských – zajišťuje svůj podíl na poválečné rekonstrukci Sýrie, dodává do Sýrie stavební materiály a související služby a tím se hlásí o svou „mírovou dividendu“. Současně prý ale asertivnější chování Pekingu ve světě – budování vojenské základny v Džibuti (jen pár kilometrů od tamní největší americké základny v Africe) a možná i v Pákistánu – souvisí se snahou povýšit dosavadní ekonomickou diplomacii na úroveň diplomacie supervelmoci „s čínskými specifiky“. „Pokud se budou události vývíjet tímto směrem,“ shrnuje RBHT, „může si Čína už brzy vyzkoušet roli globálního poskytovatele bezpečnosti. Blízký východ může být přijatelným polygonem. Je Peking už dostatečně vyspělý pro takový úkol? Nejspíš ano. V každém případě platí, že Číňané už netrpí komplexem méněcennosti. Tvrdí, že „už dospěli“.

Právě s poukazem na „softvojenskou“ dohodu se Sýrií Peter Lee konstatuje, že „pokud a až nastane správný čas, aby Čínská lidová republika seriózně přistoupila k projekci své „gard power“, bude mít příslušnou doktrínu, navázané vztahy a potřebnou infrastrukturu přímo na místě. A takový den dříve či později nastane, obzvláště díky tomu, že Peking se stále většími obavami hledí na prohlubující se chaos v prostoru Afghánistánu a Pákistánu.“

Bezpečnost Číny totiž ohrožuje rostoucí počty stoupenců Daeše a Al Kajdy na západě Číny, protože z tamní provincie Si-ťiang stovky etnických muslimských Ujgurů bojují u syrského Aleppa v předních řadách radikálního džihádu, dodává libanonský portál Middle East Panorama. Hranici mezi čínským Si-ťiangem a Afghánistánem a Pákistánem tvoří těžko kontrolovatelné horské masivy, a tak teroristé mohou proudit oběma směry, a pokud by Spojené státy někdy ukončily svou okupaci Afghánistánu, džihádu by se otevřely volné hranice nejen do Číny, ale i do Ruska a Íránu a celé střední Asie. Proto prý Peking s Damaškem mimo jiné dohodl, že do Sýrie vyšle své letectvo, aby „problém“ Ujgurů pomohlo „vyřešit“, a sebevražedný atentát u čínské ambasády v kyrgyzském Biškeku může být první reakcí džihádu na změnu čínské politiky.

Pro Peking se ale v opačném gardu – přes Írán, Irák a Sýrii – otevírá přístup ke Kaspickému a především Středozemnímu moři, což je součástí čínských plánů různých variant „Hedvábných stezek“ – a jedna z nich podle Middle East Panorama počítá i s železničním, plynovodním a ropovodním propojením čínské Šanghaje se syrským Baniásem, přičemž Čína už do tohoto projektu investovala miliardy dolarů. „Proto je třeba ubránit syrský režim a jeho nezávislost, proto Číňané podnikají v tomto směru vážné kroky,“ míní libanonský portál. „Čína přitom ale má minimální a maximální očekávání. Jaká z těchto variant nakonec zvítězí, bude záviset na amerických reakcích na tyto vážné otázky.“

Nemusí ale zůstat jen u amerických reakcí, protože nervozitu projevují nacionalistické hlasy také v Rusku, které připomínají, že po čínské delegaci do Damašku přijeli rovněž Indové, a to prý s cílem vytlačit Rusy ze Sýrie poté, co tam Moskva „odvedla veškerou špinavou práci“.

Americký bolehlav

Třeba americký Fiscal Times vidí situaci přesně obráceně – aliance Rusů a Číňanů v Sýrii podle něj vytváří pro USA další „bolehlav“. „Zprávy o tom, že se Čína rozhodla posílit svou roli v Sýrii, začaly přicházet hned poté, co bylo oznámeno, že ruské letectvo bombarduje Daeš ze základny v Íránu. Tyto dvě události vytvářejí pro Obamovu administrativu velký problém.“ Nabízí se totiž pohled na vznikající „osu“ Ruska, Číny a Íránu, které se spojují v odporu proti USA a proti hrozbě Daeše současně. Pozornost ve Washingtonu musel vyvolat i šéf parlamentního branného výboru Vladimir Komojedov, podle něhož je „čínská účast v Sýrii prvním krokem na cestě k vytvoření vojensko-politického svazku zemí, které nejsou členem NATO. Nastal čas takovou koalici vytvořit.“

Pro syrský „propletenec“ a americký bolehlav je příznačné, že Turecko mluví pro změnu o alianci s Ruskem a Íránem, s níž bude možné skutečně zastavit krveprolití v Sýrii. Ankara přitom aktuálně na severu Sýrie – s ruským vědomím a za pokračujícího „resetu“ ve vzájemných vztazích -- vede fakticky proxy válku proti svému partnerovi z NATO: Oddíly džihádistů z Ahrár aš Šám a „nominálně sekulární“ Svobodné syrské armády, které až dosud měly podporu Spojených států, nyní po boku tureckých jednotek bojují proti syrským Kurdům, které USA stále ještě podporují, ale zcela pod kontrolou je nemají. Washington se v této realitě omezuje na vágní proklamace typu „takové boje jsou nepřijatelné“, což mu na popularitě v regionu nijak nepřidává, a vítá krátké „příměří“. Ankara ovšem Američany ignoruje, existenci příměří popírá a trvá na tom, že její vojenský vstup na sever Sýrie (a útoky proti Kurdům i na severu Iráku) není vstupem do syrské války, natož aby byla řeč o nějaké okupaci Sýrie. NATO jako takové zaraženě mlčí – takovou krizi identity možná ještě nezažilo.

Barack Obama hodlá s Recepem Erdoganem (ale i s Vladimirem Putinem) pohovořit na blížícím se summitu G20, jehož výsledky mimochodem hostitelská Čína dopředu marginalizuje kvůli očekávané snaze Západu bojkotovat smysluplnost jednání, a to v době, kdy stále ještě alianční Ankara hodlá připojit k ruské Euroasijské ekonomické unii, uzavírá dohody o jaderné spolupráci s Čínou a do čela svého ministerstva vnitra dosadila vyhraněně protiamerického politika…

Pohyby na Arabském poloostrově

Syrský mocenský propletenec přitom zahrnuje i Saúdskou Arábii a Jemen. Podle dostupných zdrojů Rusové k nelibosti Teheránu přerušili své nálety z íránské základny v Hamadánu jako gesto za částečné omezení americké vojenské podpory pokračující a stále kritizovanější saúdské agresi proti stále zdevastovanějšímu, ale nepokořenému Jemenu. Tamní rebelové z šíitského hnutí Ansaralláh společně se silami někdejšího prezidenta Alího Abdalláha Sáliha utvořili vlastní výbor pro správu země, nabízejí Rusku své letecké základny a přístavy k „boji proti terorismu“, postupují hluboko na saúdské území a ničí tam vojenské základny a nutí Saúdy přiznávat porážku, byť jen tím, že viní jemenské rebely z páchání válečných zločinů na saúdském území. A co víc, vliv nových mocenských aliancí se odráží i na mezinárodní scéně: zatímco íránští analytici jsou přesvědčeni, že saúdská pozice v regionu výrazně slábne a Rijád si bude muset rychle přiznat, že nemůže dál pokračovat nad rámec svých skutečných kapacit, vláda zničeného Iráku (nepochybně pod silným vlivem Íránu a antiamerických nálad) vyzvala Saúdy, aby vyměnili svého prostořekého velvyslance v Bagdádu, kde irácký ministr zahraničí pro změnu přijal delegaci jemenských rebelů, a začal jednat se Sýrií o poválečném zabezpečení hranic …

O to více peněz ovšem Saúdové vynakládají na udržení svých vztahů s USA, které ocitly v hluboké krizi po přiznání „saúdské stopy“ v masakrech z 11. září. Výsledkem je ovšem skutečnost, že USA dál nejsou s to své saúdské spojence přimět alespoň k tomu, aby přestali v Sýrii podporovat Al Kajdu a její tamní frančízu, rebrandovanou Frontu al Nusrá. Naopak, zatímco se provalilo, že současný lídr Daeše Abú Bakr Baghdádí si prošel nechvalně proslulou americkou věznicí v iráckém Abú Ghrajbu, americké zbraně – spolu s těmi saúdskými – dál končí v rukou syrského džihádu včetně nově přejmenované Al Kajdy.

Suma sumárum, Rusko dál usiluje o politickou dohodu kolem Sýrie, nejspíš z jakéhosi pocitu, že velmoci mezi sebou zaručují větší jistotu. Podle všeho chce mít záruku budoucnosti pro své základny v Sýrii, které lze nějak „směnit“ třebas v kauze Ukrajiny, Černého moře nebo Krymu, nicméně veškerá jednání s Washingtonem končí neúspěchem. Otázkou přitom je, co by vlastně USA mohly za stavu, v jakém se šachová partie kolem Sýrie nachází, nabídnout: prakticky „proxy“ válčí se svým partnerem z NATO, v Sýrii končí s podporou teroristické skupiny, kterou dlouhé roky označovaly za hlavního pachatele teroristických útoků z 11. září, na krku jim začíná těžknout stále problematičtější (a kvapem chudnoucí) Saúdská Arábie, Írán ze svého vzdušného prostoru vyhání americké bezpilotníky (a přechází na obchodování v eurech) a Daeš si z Pentagonu okatě utahuje tím, že zveřejňuje videa, na nichž američtí vojáci cvičí „své“ syrské rebely, jako by vzkazovali „Vidíme vás!“ A s přihlédnutím k rusko-izraelskému sbližování a faktu, že Palestinci upřednostňují Moskvu jako nejvhodnější místo pro případná další jednání s Izraelem, přichází Washington nejen o svůj monopol na jalový izraelsko-palestinský „mírový proces“, ale může zůstat stranou v době, kdy se objevuje stále více komentářů o vhodné době k obecnému arabsko-izraelskému usmíření. Nevyšel ani úmysl Západu „zatlačit Rusko do kouta“ zprávou o chemických útocích, z nichž dva jsou připisovány syrskému režimu – Rusko zprávu zpochybnilo a zablokovalo její projednávání, přičemž lze předpokládat, že proti případné protisyrské rezoluci bude v Radě bezpečnosti OSN hlasovat i Čína.

Dokud si americký politický establishment proměnu mocenských koalic na Blízkém východě neuvědomí do důsledků, bude jen dál ustupovat, nicméně mnoho času pro uzavření dohody s Ruskem už není. Poté Spojeným státům nezbude než opakovat „Asad musí pryč“ a bouchat u toho pěstí do stolu… A čekat než u šachovnice uslyší „šach mat“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami