Tereza Spencerová: Obamův poslední rok v Afghánistánu. S Ruskem nebo proti němu?

Ponechme stranou americkou prezidentskou kampaň, jejíž účastníci se skoro bez výjimky snaží nahrnout tak doprava, až hrozí že přepadnou přes okraj. O to větší výpovědní hodnotu má třeba skutečnost, že rok, v němž prezidentská kampaň začínala, americké akciové trhy pravidelně ožívaly, ale nyní skončily v červených číslech, nejhorších od roku 2008, a navíc vůbec poprvé od velké krize ve 30. letech minulého století.

Nicméně, v Bílém domě bude ještě rok úřadovat Barack Obama a právě týž rok má na to, aby po sobě zanechal nějaký pozitivní odkaz, který by si svět zapamatoval. Na jedné straně může být řeč třeba o dohodě o íránském jaderném programu, kterou Obama aktuálně podpořil odkladem nových protiíránských sankcí, s tím nejspíš souvisí i pokračující „umravňování“ proizraelské lobby v USA, nabízí se třeba i možná historická cesta do Havany, která by korunovala po dekády iracionálně odkládanou normalizaci vztahů s Kubou… Mnoho dalších možností už ale Bílý dům nejspíš po ruce nemá, protože americké ministerstvo zahraničí by jinak nemuselo podporu Ukrajiny nahrazovat její kritikou, nemuselo by si cucat z prstu třeba zásluhy za to, že irácká armáda vytlačila Daeš z Ramádí, nebo dokonce bájit o tom, že USA v loňském roce „do Sýrie přinesly mír a prosperitu“.

Do výčtu možných kladů a záporů se nabízí také americké a natovská chaotická okupační trvalka zvaná Afghánistán. Obama už před lety oznámil konec tamní války a odsun všech jednotek, samozřejmě při zachování okupace, jednotek i bojových akcí za hranou válečných zločinů. Česká republika mu bude spolu s dalšími několika posledními věrně stát po boku – s americkými geopolitickými zájmy o ovládnutí pozic na hranicích Střední Asie sice nemáme nic společného, ale příslušný scénář našemu ministru obrany předepisuje, že odejít z Afghánistánu by prý byla hanba i v roce 2017.

Přesto se v tomto směru určité naděje rýsují – zatímco USA plánují obsadit leteckou základnu v afghánském Bagrámu jednou provždy a jaksi už na neurčito, v půli ledna by se měla konat první schůzka mezi Afghánistánem, Pákistánem, Čínou a USA, která se má pokusit načrtnout smysluplná pravidla pro dosažení smysluplného mírového procesu. Přinejmenším pro Spojené státy ale potíž spočívá v tom, že na nově vznikající situaci už reaguje Rusko, které kvůli pokračujícím americkým sankcím zrovna Spojené státy nevnímá jako nejvhodnějšího partnera pro spolupráci.

Taliban proti Daeši

Rusko coby nástupnický stát Sovětského svazu svůj zářez na afghánském „pohřebišti impérií“ už má, ale to neznamená, že by se poučeně drželo stanou současného dění. Naopak, po vstupu do syrské války a navázání spolupráce s mnoha arabskými státy rozšiřuje svůj záběr i do Afghánistánu. V říjnu Spojenými státy chráněná vláda v Kábulu požádala Rusko o dodávky zbraní, včetně děl nebo bitevních vrtulníků, na konci roku pak Kreml oficiálně přiznal, že jsou ruské tajné služby v kontaktu s Talibanem a vyměňují si s ním zpravodajské informace o sílící hrozbě Daeše v Afghánistánu. Podle Zamira Kabulova, Putinova zvláštního vyslance pro Afghánistán, se v otázce Daeše totiž „zájmy Talibanu objektivně shodují s ruskými“, přičemž Taliban v Afghánistánu i Pákistánu shodně neuznává lídra Daeše Bagdádího coby chalífu a neuznávají ani Islámský stát, což je pro Rusko „velmi důležité“.

Ruské ministerstvo zahraničí vzápětí styky s Talibanem, jehož znesvářené frakce zrovna uzavřely dohodu o příměří, popsalo jako omezené, s tím, že neprobíhají „žádné schůzky, žádné cesty“, jen se prý vyměňují informace, a zdůraznilo, že Rusko i nadále dodržuje stále platné sankce OSN proti Talibanu. Nicméně, už jen samo přiznání kontaktů odhaluje novou realitu, která během patnácti let marné americké a alianční války v Afghánistánu vznikla, stejně jako ukazuje na to, že Rusko přehodnotilo postavení a roli Talibanu v nových podmínkách. Afghánistán je vstupní branou do Střední Asie, Daeš v regionu získává a ovládá některé afghánské oblasti, třeba v provincii Nangarhár. Putin už v říjnu situaci popsal jako „blížící se kritickému bodu“, což po svém potvrdil sám Daeš, když se přihlásil k útoku na skupinu ruských turistů v dagestánském Derbentu, při němž byl 31. prosince jeden člověk zabit a dalších 11 zraněno.

Na druhou stranu Taliban aktuálně ovládá (nebo k tomu má rázně nakročeno) na sedm desítek afghánských okresů, dál bojuje s americkými oddíly, čas od času je s to sestřelit i americkou stíhačku a nejnovějším sebevražedným útokem na francouzskou restauraci v Kábulu jen komplikuje veškeré snahy oddělit terorismus Daeše od „národně osvobozeneckého boje“ Talibanu. (Škatulkování je ovšem o to těžší, že třeba soukromé milice věrné osobně místopředsedovi afghánského -- Západem stvořeného -- parlamentu začaly po vzoru Daeše stínat hlavy zajatým bojovníkům Daeše…)

Rozdíly mezi Talibanem a Daešem ale přece jen existují. Zatímco se obě hnutí obecně klasifikují jako džihádistická, jejich ideologie je nejen rozdílná, ale často natolik protichůdná, že je nutí k vzájemným bojům. Daeš totiž razí verzi džihádu, která je svým způsobem jen ozbrojenou variantou současného politického sunnitského islamistu a usiluje o vytvoření islámského chalifátu ovládajícího všechny sunnitské islámské země. Taliban proti tomu vychází z deobandské školy hanáfíovské větve islámu, Afghánistán považuje za svou vlast a jeho lídři opakovaně zdůrazňují, že jejich džihád se týká jen a pouze Afghánistánu a jeho obrany. Už loni v létě tak lídr afghánských talibů mulla Achtár Mansúr v otevřeném dopise obvinil lídra Daeše Abú Bakra Bagdádího z rozvracení muslimských řad, přičemž konstatoval, že rozšiřováním svého vlivu do Afghánistánu Daeš podkopává „nacionalistický“ džihád Talibanu.

Daeš se tak nyní snaží etablovat na území, které je ovládáno buď kábulskou vládou podporovanou zahraničními jednotkami nebo Talibanem, který má podporu Pákistánu, čili v obou případech naráží na nepřátele, chybí mu i živelná podpora nespokojených sunnitských mas, a tak není pravděpodobné, že by v Afghánistánu sílil stejně rychle, jako v Iráku nebo Sýrii. Pokud by se ale měla afghánská krize prohloubit a padla by buď vláda, nebo Taliban nebo snad dokonce oba, pak…

Zájmy jasné, ale…

Není zatím zřejmé, jak se budou vztahy mezi Ruskem a Talibanem rozvíjet, nicméně v době, kdy je Rusko v Sýrii v kontaktu i s některými oddíly pod vlajkou Svobodné syrské armády, nic se nezdá být nemožným. Lze přitom předpokládat, že Rusko svůj postup koordinuje s Čínou, která se účastní čtyřstranných mírových rozhovorů o Afghánistánu, a nejspíš nebude v zásadním rozporu ani s jaderným Pákistánem, který považuje Afghánistán za svůj „zadní dvorek“, Taliban podporuje a nedávno navíc odmítl vstoupit do sunnitské „protiteroristické aliance“, kterou horko těžko dávají dohromady Saúdové.

Nicméně, zdá se, že Rusko se v Afghánistánu soustředí především na Daeš a stává se fakticky pátým účastníkem mírových jednání, který z kuloárů dává najevo, že si za určitých podmínek bude umět představit Taliban coby svého souseda a současně hráz před pronikáním Daeše a s ním i saúdské wahhábistické ideologie do Střední Asie.

Jinými slovy, když Rusko mluví o Sýrii nebo Afghánistánu, myslí především na Čečnu, Dagestán a Kavkaz jako takový, Čína zase myslí na bezpečnost pro své ambiciózní projekty v rámci nové Hedvábné stezky, na nichž by se chtěl podílet i Pákistán, a Taliban by chtěl „prostě“ doma vládnout a možná mít z Číny i něco miliard za „ochranu investic“ v regionu.

Zájmy jednotlivých hráčů jsou tedy vcelku jasné, otázkou zůstává, na co při pohledu na stále prodlužovanou prohranou válku v Afghánistánu myslí Barack Obama. Obecně ale nejspíš platí, že zájem Spojených států o Střední Asii velí udržovat vojenskou přítomnost v Afghánistánu co nejdéle to bude možné.

Afghánistán se v roce 2016 v každém případě znovu vrací na scénu. Teprve se uvidí, jestli se stane bitevním polem USA a NATO proti Číně a Rusku, nebo šachovnicí, na níž Západ v posledních letech pravidelně hrává americký fotbal…

Nově zveřejněná obnovená ruská strategie národní bezpečnosti, mimochodem, konstatuje, že USA a rozšiřování NATO patří k hrozbám Rusku a pokud selžou všechny nenásilné varianty řešení problémů, nastoupí vojenské řešení.

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.