Bez ohledu na námitky Izraele Rada bezpečnosti OSN zahájila jednání o rezoluci, která by v případě očekávaného podpisu smlouvy zrušila sankce proti Íránu, přičemž úspěchem (pro Izrael) neskončil ani pokus 47 republikánských senátorů, kteří otevřeným dopisem „varovali“ Írán, že bez souhlasu Kongresu bude smlouva jen dohodou mezi Teheránem a Obamou, a jako takovou ji budoucí prezident prý zase může zrušit. Vstup jedné politické strany do americké zahraniční politiky přitom ale nepovažují za nejvhodnější ani mnozí členové Republikánské strany, přičemž polozapomenutý Loganův zákon z roku 1799 přímo zakazuje „nepověřeným občanům USA vstupovat do kontaktů s cizími vládami“ a takové jednání považuje za vlastizradu. (Je mimochodem ironií, že když už se Loganův zákon v minulosti používal, tak vesměs proti lidem, kteří chtěli dojednávat mír v době, kdy Washington chtěl válčit. Nyní chce Bílý dům dosáhnout mírového urovnání a narušitelé zákona chtějí tento proces sabotovat. Příznačným je, že iniciátor dopisu, arkansaský senátor Tom Cotton, se bezprostředně po zveřejnění dopisu sešel se zástupci amerických zbrojovek…)
„Íránský“ dopis senátorů navíc posílil rozpory, které už mezi USA a Evropou beztak sílí kvůli Ukrajině. „Není to jen záležitost americké vnitřní politiky, ale ovlivňuje to i rozhovory, které vedeme v Ženevě,“ prohlásil například německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier a na adresu amerického Kongresu, který je ovládán republikány, dodal: „Je očividné, že nedůvěra narůstá.“ V podobném duchu byly citovány i francouzské vládní zdroje, podle nichž dopis jen komplikuje pozici amerických vyjednavačů, kteří vedou rozhovory jménem Západu. Barack Obama, který se zdá být rozhodnutý předejít jakékoli další vleklé a „nevítězné“ americké válce na Blízkém východě, v reakci poukázal na „ironii“, že se někteří američtí zákonodárci odmítáním dohody staví do řady s ultrakonzervativními kruhy v Íránu: „Je to neobvyklá koalice,“ popíchl. Bílý dům, který dál brání jestřábům v reálném vyzbrojování Kyjeva, se v noci na neděli pokusil znovu opanovat situaci a připomněl Kongresu, že bude vetovat jakýkoli návrh zákona omezujícího prezidentovu pravomoc rozhodovat o konečném znění či podpisu dohody s Íránem. Jinými slovy, republikánský dopis lze do značné míry vnímat jako poslední hřebíček do rakve pokusů celou věc zastavit.
Mezinárodní právo o dodržování smluv mluví jasně
Dopis, který byl zveřejněn týden po nepříliš úspěšném projevu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua v americkém Kongresu, asi nejmenší dojem udělal na samotné adresáty. Íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf konstatoval, že mezinárodní právo o dodržování smluv mluví velmi jasně a celý dopis označil za pouhý propagandistický trik, který má sabotovat diplomacii. Teherán tak očividně dál hledí na svět v povznesené náladě – minulý týden vlivný poradce ajatolláha Chameneího a bývalý šéf íránské diplomacie Alí Akbár Velájatí označil Netanjahua za „vagabunda“, jehož slova nemají žádnou cenu, sám Chameneí si přisadil, když zkritizoval proizraelské americké republikány a jejich „loutkovodiče“ Netanjahua označil za „sionistického šaška“. Jinými slovy, dosavadní izraelský premiér už jako by nebyl pro Teherán rovnocenným soupeřem.
Írán si svou pozici dobře uvědomuje – loňská studie Národní íránskoamerické rady (NIAC) uvedla, že USA sankcemi proti Íránu na potenciálních ziscích přišly nejméně o 175 miliard dolarů a třeba Německo nebo Francie o další desítky miliard. Írán je navíc pro Evropu potenciální alternativou ruskému zemnímu plynu, a tak si v Bruselu nejspíš vzali k srdci i nedávné varování Teheránu, že v případě prodloužení sankcí přijdou protisankce – v podobě uzavření íránských plynovodů a ropovodů nebo odstoupení od dolaru v mezinárodních transakcích.
Na druhou stranu platí, že v okamžiku odvolání sankcí bude už íránská integrace do geopolitiky nezastavitelná a bude těžké najít v budoucnu nějakou americkou vládu, která by znovu a zcela zastavila lukrativní obchody s Íránem, o nadnárodních ropných koncernech nemluvě. „Pokud je íránský jaderný program mírový, pojďme tu smlouvu uzavřít,“ shrnuje šéf americké diplomacie John Kerry, podle něhož je většina námitek proti dohodě čistě politických. „Doufám, že v nejbližších dnech se podpis stane reálným.“
Pětatřicet let stavěná zeď mezi USA (a Západem obecně) a Íránem se začne nejspíš co nevidět bortit.
Syrská opozice to vzdává
Írán současně zaznamenává úspěchy i v regionu Blízkého východu. „Islámská revoluce postupuje dostatečně rychle, je příkladem neustále sílícího vývozu revoluce,“ pochválil si v týdnu jeden z nejvyšších velitelů Revolučních gard generál Muhammad Alí Džafarí. „Nejen Palestina a Libanon dnes uznávají vlivnou roli Islámské republiky, ale už také národy Iráku a Sýrie. Jsou íránskému národu vděčné.“ Džafarí tak svým způsobem navázal na svého kolegu, generála Kásima Sulajmaního, který se v posledních dnech nechává fotit, jak osobně řídí postup íránských a iráckých jednotek a šíitských milicí proti sunnitskému Islámskému státu i proti Západem podporovaným rebelům bojujícím v Sýrii proti režimu Bašára Asada. Nejenže ho za to americká generalita chválí, ale svými leteckými útoky USA fakticky poskytují íránským oddílům vzdušnou podporu.
Tato zajímavá nová „koalice“ proti Daeši (Islámskému státu) si k dokonalosti žádá ještě menší úpravy v politice Spojených států, a ty se také pomalu vynořují. Poté, co Západ svými praktickými kroky po čtyřech letech otáčí a začíná znovu navazovat kontakty s Damaškem, Spojené státy ústy svého ministra zahraničí Johna Kerryho už otevřeně říkají, že pro ukončení války je třeba s Bašárem Asadem začít jednat. Není jasné, zda by na totéž jen tak přistoupil i Asad (k rozhovoru jsou vždy potřeba dva), ale Kerryho otevřenost nejspíš zaskočila i jeho úřad, jehož mluvčí Marie Harfová se snaží šéfova slova tlumit s tím, že USA byly vždy připraveny jednat s „reprezentantem“ Asada, ale nikoli prý s ním samým. Když k tomu ale CIA dodává, že svržení Bašára Asada by vytvořilo mocenské vakuum a otevřelo Islámskému státu cestu na Damašek, je jasné, že je třeba si začít zvykat na myšlenkový veletoč: Asad už není svrženíhodný Hitler, a kdo si to bezmyšlenkovitým opakováním slov západních politiků stihl vzít za své, musí se začít učit opakovat nové formulky...
Svrhávání Asada už není na programu dne
Je určitou ironií, že USA aktuálně vyčlenily na podporu „syrské opozici“ 70 milionů dolarů, z nichž je 15 milionů určeno novinářům a opozičníkům na „dokumentaci válečných zločinů, porušování lidských práv a dalších zločinů syrské vlády“. Podivnost tohoto kroku, jakož i podivnost své vlastní budoucnosti, přitom chápe už i Západem a Perským zálivem podporovaná, financovaná a vyzbrojovaná syrská exilová opozice. Nyní totiž připouští, že svrhávání Asada už není na programu dne, a tak by se prý mělo naopak začít jednat o tom, že by Asad mohl ve funkci zůstat. Není ovšem jasné, zda nějaké další setkání exilové opozice vůbec ještě bude. Jak konstatuje Global Post, v Turecku sídlící „prozatímní“ exilová vláda, kterou Západ kdysi uznal coby jediného legitimního reprezentanta Sýrie, je po čtyřech letech marných pokusů prosadit v Sýrii alespoň trochu svého vlivu, „zlomená a na pokraji rozpadu“. „Chálid, přední opoziční činitel, je unavený a v depresi. Mluví otevřeně, jako by měl potřebu se vypovídat z frustrace a už ho nebaví nic předstírat. Jsme vymyšlení, říká. Jsme lež, iluze. Nejsme skutečná vláda. Ministři si myslí, že jsou skuteční, protože jim stačí, že jim někdo otevře dveře, ale my přitom nemáme žádnou legitimitu. Nezastupujeme národ a nezajišťujeme žádné služby.“ Prozatímní vláda má přitom v Turecku na 500 zaměstnanců, k tomu týmy v Sýrii, a produkuje uhlazené zprávy, pořádá tiskové konference v přepychových hotelech a workshopy v přímořských letoviscích…
Zkrátka, „stačily“ čtyři roky pro Západ marné války, která ale stála stovky tisíc lidských životů, vyhnala z domovů miliony lidí a stvořila morbidní hrůzu Islámského státu, a Západ pod vedením USA byl donucen přiznat „prvotní“ omyl. Co čtyři roky války Sýrii přinesly, shrnuje například Světový potravinový program OSN nebo další instituce na twitteru OSN.
Saúdové v nesnázích
Triumfální slova generála Džafarího o íránském postupu regionem vyvolávají logickou paniku v Saúdské Arábii a Perském zálivu, které Teherán považují za svého hlavního strategického soupeře v boji o nadvládu nad regionem. Situace se ale pro feudály nevyvíjí nijak dobře: Írán aktuálně pod svá křídla zahrnul už tři arabské metropole – Bagdád, Damašek a Bejrút – a v poslední době k nim svým způsobem přiřadil i jemenskou San´á, což je zvláště pro Saúdy už nepříjemně blízko. Napětí ještě vzrostlo po sérii vojenských cvičení, které u saúdských hranic provedli šíitští Húthíové, neoficiální vládci San´á (hned poté, co rozhodli o otevření leteckého spojení s Teheránem). Prý se Saúdy vedou „nepřímá jednání“, byť není jasné, o čem přesně, s výjimkou požadavku, aby se tak dělo na základě „vzájemného respektu a nevměšování do vnitřních záležitostí“. Saúdové se tak nyní připravují na novou realitu v regionu, která vznikne po podpisu jaderné dohody s Íránem, a zkouší vytvářet nové protiíránské aliance, nicméně jejich potenciální úspěšnost není zaručena.
Přitom se snaží zakopat na svých tradičních tmářských pozicích, a tak vznikají další nepříjemnosti – třeba když Rijád zablokoval účast švédské ministryně zahraničí Margot Wallstromové, která měla v úmyslu na půdě Ligy arabských států pohovořit o dodržování lidských práv na Blízkém východě, a to na principu „padni komu padni“. Stockholm její projev zveřejnil na webu ministerstva zahraničí, zatímco Margot Wallstromová postup Saúdů označila za „hanbu“ s tím, že „přece někdo musí promluvit o takřka středověkých metodách trestání“ v Saúdské Arábii. Podle Rijádu by se tím ale Švédsko „vměšovalo do vnitřních záležitostí“ Saúdů, a na protest byl ze Stockholmu odvolán saúdský velvyslanec. Švédsko mezitím právě kvůli lidskoprávním „problémům“, které ovšem podle některých připomínají rovnou „hororovou show“, přerušilo se Saúdy jakoukoli „vojenskou spolupráci“, čili prodej zbraní do Saúdské Arábie.
Jako by toho nebylo málo, Spojené státy pozastavily činnost konzulárního oddělení svého velvyslanectví v Rijádu a na konzulátech v Džiddě a Dhahránu, a to kvůli výhrůžkám smrtí adresovaným západním zaměstnancům ropných firem v zemi. „Vyzýváme všechny americké občany, aby dávali pozor na své okolí, a při cestování po zemi dbali zvýšených bezpečnostních opatření,“ varovalo navíc ministerstvo zahraničí USA s tím, že nedoporučuje do Saúdské Arábie v současnosti vůbec cestovat, pokud to není nezbytně nutné. Saúdové, kteří financují sunnitské teroristické skupiny nejen v Sýrii, se brání, že „nejmenované státy“ podporují teroristické skupiny v Saúdské Arábii, přičemž je nejspíš řeč hlavně o Islámském státu, ale zdá se, že taková argumentace příliš nezabírá. Naopak, uzavřením konzulátů dávají USA najevo, že jejich věrný spojenec není s to zajistit bezpečnost na svém území, paradoxně bez ohledu na fakt, že Saúdská Arábie je největším dovozcem (převážně amerických) zbraní na světě – loni za ně utratila 6,4 miliardy dolarů. Znovu se tedy vtírá otázka: Jak dlouho Saúdská Arábie vydrží v dosavadní podobě?
Tož tak.
PS. Bašár Asad Kerryho slova o ochotě jednat neodmítl, nicméně prohlásil, že se "podobnými prohlášeními zvenku nezabývá". "Prohlášení slýcháme neustále, ale musíme počkat na skutečné činy a teprve pak se rozhodneme," konstatoval syrský prezident.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
