Nedávný útok bezpilotníků na ruské letecké základny v Sýrii dál zahalují nejasnosti, snad kromě faktu, že letouny byly zničeny nebo zachyceny a byly dálkově řízeny z oblasti, kterou na severu Sýrie kontroluje Turecko. Ruský prezident Vladimir Putin „operativně“ zavolal tureckému Recepu Erdoganovi, aniž by ovšem vešlo ve známost, co přesně si říkali. Byl to telefonát ve stylu „hromy blesky“, nebo spíš snaha „zachránit ve vzájemných vztazích, co se dá“? Putin jen následně vysvětlil, že ruská strana „pachatele zná“ a jeho „provokace“ měla narušit existující dohody mezi Ruskem, Tureckem a Íránem. „Byli to provokatéři, ale nebyli to Turci,“ odmítl Putin dřívější tvrzení ruského ministerstva obrany, že by za útokem stály turkmenské oddíly chráněné tureckou armádou. „Víme, o koho jde. Víme, kdo a kolik jim za tyto provokace zaplatil.“ A nabídl Ankaře úlitbu s tím, že „ani Rusku se občas nedaří mít vše pod kontrolou“.
Ruské dělostřelectvo mezitím zmíněné „provokatéry“ zlikvidovalo, aniž by ovšem Moskva dál kohokoli jmenovala. Nevyřčené obvinění dál ukazuje na Spojené státy, pro něž by útok na ruské základny z území ovládaného Tureckem aktuálně přinesl opravdu největší užitek – Ankara navíc právě zuří kvůli úspěšně pokračující syrsko-íránské ofenzívě do džihádistické provincie Idlíb, kterou si Turecko vyhlédlo za svou „válečnou kořist“, a tak si lepší příležitost lze jen stěží představit. Nicméně, pokud tomu tak opravdu bylo, zdá se, že „experiment“ s cílem rozbít rusko-íránsko-tureckou alianci s nasazením jakýchsi džihádistů s dodanými nevyšel. Naopak, stačilo jen pár dní a Spojené státy dokázaly vytvořit masivní koalici samy proti sobě.
Americké těkání
Američany vedená a v Sýrii ilegálně bojující koalice totiž oznámila úmysl vytvořit v kurdských oblastech na severovýchodě Sýrie „pohraniční stráž“ o 30 tisících mužích. Alespoň polovinu by prý měli tvořit Kurdové, druhou polovinu arabští bojovníci, nejspíš i včetně těch, kteří ještě nedávno bojovali v řadách Daeše. Prý už je vycvičen „první turnus“ těchto „pohraničníků“, v praxi asi 230 mužů. Časový horizont celé operace oznámen nebyl, nejspíš proto, že není zcela jasné, kde hodlá Pentagon sehnat zbývajících zhruba 29 770 mužů. A co víc, s přihlédnutím k dosavadním více než pochybným výsledkům podobných amerických „výcviků“ například v Afghánistánu, Iráku nebo i v samotné Sýrii by se celá akce dala možná dopředu označit rovnou za bublinu. Po formální stránce ale bude přece jen po kapkách generovat jakési „legitimní“ kurdské síly, které budou současně legitimizovat i americkou přítomnost v Sýrii, přinejmenším z pohledu Washingtonu… Smyslem je přitom s pomocí kurdských „pohraničníků“ a současných asi dvou tisíc příslušníků amerických speciálních jednotek zablokovat íránský transfer bojovníků a zbraní přes Irák do Sýrie a Libanonu, a potěšit tak spojence, jmenovitě Izrael a Saúdy, kteří sice válku v Sýrii prohráli, ale zkoušejí zachránit alespoň něco.
A padla kosa na kámen. Americký plán odmítli Rusové, kteří jsou prý připraveni podniknout „příslušná protiopatření“, Írán i Sýrie, která pohrozila vojenskou konfrontací s americkými silami a jejich vyhnáním ze svého území, byť je samozřejmě diskutabilní, zda by Damašek do války s USA opravdu „šel“. Pozoruhodné přitom je, že americký plán – přinejmenším podle tureckých médií – nepřijala ani Severoatlantická aliance, s níž prý nikdo nic nekonzultoval a proto má „obavy“.
Nejradikálněji se ovšem ke kurdské „pohraniční stráži“ postavilo Turecko, které zareagovalo oznámením ofenzívy nejprve proti Afrínu v syrském Kurdistánu a posléze i proti nedalekému Manbídži. Ultralevicový Afrín, v němž je modlou v Turecku vězněný kurdský předák Abdulláh Ocalan, je už dlouho v rukou kurdských Lidových obranných jednotek (YPG), ale není propojený se zbytkem kurdských území v Sýrii. V minulých měsících si oddíly YPG s tureckou armádou občas „vyměňovaly salvy“, ale ofenzíva nebyla na pořadu dne. Nyní je. Turecká armáda na hranicích koncentruje bojovou techniku a rakety a Kurdové mobilizují civilisty, zatímco Ankara už zahájila ostřelování kurdských pozic, tvrdí, že vztahy s USA jsou „nenapravitelně poškozeny“, a viní Washington z vojenské „podpory teroristů“, jak jsou Kurdové v Ankaře už zcela oficiálně nazýváni. „Pokud se Afrín nevzdá, zničíme ho,“ hrozí Erdogan bez ohledu na to, že taková slova předpokládají mimo jiné i válku proti americkým oddílům. A nejspíš i proti ruským, které Afrín vlastní přítomností až dosud před Tureckem bránily. Je to reálná vyhlídka? Sotva.
Mezitím ale USA předvedly další veletoč a ve snaze uchovat alespoň zbla vztahů s Tureckem, stáe ještě členem NATO, oznámily, že USA hodí izolovaný Afrín – stejně jako irácké Kurdy -- přes palubu: „válka proti Daeši“ už skončila a americká koalice proto afrínské Kurdy prý už nepodporuje... Takový obrat dokládá nejen neuvěřitelný stav americké politiky na Blízkém východě, která ze všeho nejvíc připomíná zmatené těkání, ale současně nutně „pohřbívá“ i plán s „pohraničníky“, neboť zrada Afrínu mnoho kurdských a asi ani arabských zájemců o službu v proamerických jednotkách nejspíš nevygeneruje. A co víc, je to vítr do plachet těm kurdským silám, které před Američany a vidinou své nezávislosti – v prostoru uzavřeném nepřátelsky naladěnými státy (Sýrie, Turecko, Írán, Irák) a se všemi důsledky z toho vyplývajícími – upřednostňují spolupráci s Moskvou a Damaškem a vizi budoucího mírového soužití v Sýrii. (Rusko mimochodem už loni na podzim marně vyzývalo Kurdy, aby předali Afrín zpět pod kontrolu syrského režimu a předešli tak tureckým útokům). A ze zrady Afinu pro změnu vyplývá také to, že Washington ztrácí své hlavní strategické partnery v Sýrii a s nimi i možnost se v této zemi dlouhodobě vojensky držet a naplnit své velké plány.
Bude se opakovat Bejrút?
Právě v nynější situaci přitom syrský „propletenec“ nabízí svou další, bůhvíkolikátou dimenzi. Turecko kvůli „hladkému průběhu“ invaze do Afrínu podle všeho musí vyjednávat se syrskou frančízou Al Kajdy, která je dominantní silou v provincii Idlíb. V náhledu na kurdskou budoucnost se přitom Ankara plně shoduje se syrským režimem, který ovšem dál, Turecku navzdory, cílevědomě a zatvrzele dobývá týž Idlíb, kde prý podle Damašku Turecko pomáhá džihádistům s obranou jejich/“svého“ území, a tak na syrské vládní jednotky džihádisté – za naprostého nezájmu Západu -- prý vypouštějí i chemické bojové látky… Rusko se za těchto okolností snaží Turky nerozzlobit ještě víc, a tak na „Syrský národní kongres“ do Soči, kam prý nakonec (při absenci lepších možností a nesmyslnosti pokračujícího vzdoru) dorazí i část syrské opozice, prý Kurdy sice pozve, ale jen jako „soukromé osoby“ a nikoli jako oficiální delegaci. A počítá s tím, že tyto „soukromé osoby“ posléze navážou oficiální kontakty s Damaškem, tentokrát Washingtonu navzdory. A mezitím s žádostí o zbraně dorazila do Washingtonu delegace Svobodné syrské armády, což je už dlouho vlastně jen „putovní krycí název“ pro džihádisty, kteří zrovna potřebují na Západě vystupovat jako „demokraté“. „Prohráváme, dejte!“ A jiní syrští opozičníci pro změnu avízují jakýsi „nový americký mírový plán“, zatímco další už vidí syrské vládní agenty ž i ve vedení místní Al Kajdy…
Ve „hře“ je tolik hráčů, že se objevují vcelku racionálně znějící úvahy o tom, že americkým vojákům v Sýrii hrozí opakování „Bejrútu 1983“ – tehdy šíitské hnutí Amal vyslalo nákladní vůz naplněný výbušinami proti kasárnám americké námořní pěchoty a zabilo 241 příslušníků americké námořní pěchoty. Načež se USA z Libanonu stáhly. Právě tehdy fakticky vzniklo libanonské hnutí Hizballáh a Usáma bin Ládin prý právě tento útok považoval za důkaz, že s USA se dá jednat jen silou… Dnes přitom může podobný útok provést takřka kdokoli: terorista z Al Kajdy nebo Daeše, naštvaný Turek nebo Turkmen, syrský sunnita, šíita nebo křesťan nebo třebas i nějaký zradikalizovaný vládní voják, íránský nebo irácký šíita, nebo samozřejmě i nějaký Kurd, protože těch proamerických bude stále méně. Koneckonců, Ocalanovi stoupenci takoví být ani nemohou, takže jejich spojenectví s USA je jen další hádankou syrského konfliktu…
Tož tak. Válka pokračuje.
PS.
Bůhvíkolikáté tvrzení džihádistů, že proti nim syrská armáda používá chemické zbraně, už jakoby žádné západní politiky, kteří až dosud tak rádi mluvili „jménem stíhaného syrského lidu“, ani nezajímalo… Zvláštní. Něco se děje.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
