Jen pár dní před pondělním bruselským summitem s EU, v noci na pátek, turecká policie obsadila redakci listu Zaman. Prezident Recep Erdogan už nedávné zatčení dvou šéfů deníku Cumhuriyet, které následovalo po zveřejnění dalších údajů o vazbách jeho vlády na Daeš v Sýrii, obhajoval argumentem, že represe nemá nic společného s omezováním svobody projevu, ale vychází čistě z obvinění z terorismu. List Zaman je na tomto Erdoganově „seznamu“ přinejmenším od prosince 2013, kdy odhalil velký korupční skandál ve vládě. Erdogan ho přežil jen tím, že nechal vyhodit několik soudců, přeskupil svůj kabinet a korupční obvinění mířící do nejvyšších kruhů označil za „pokus o puč“. Nyní vláda – už i se soudním povolením -- vydavatelství Zamanu, údajně napojené na (vůči vládě nepřátelské) islámské hnutí lídra Fethulláha Gülena, fakticky znárodnila – jmenovala vlastní radu „správců“ a proti tisícům protestujících lidí v ulicích po dva dny nasazovala slzný plyn. Mimochodem, vedle ataku na redakci Zamanu je k turecké realitě třeba přičíst více než 1800 lidí, kteří už byli obviněni z „urážky prezidenta“, „vypínání“ nezávislých kurdských televizních kanálů, které prý šíří prokurdskou „teroristickou propagandu“, pokračující podporu syrské frančíze Al Kajdy a pokračující ostřelování syrských Kurdů, a samozřejmě i pokračující vojenské operace proti kurdským občanům Turecka…
Turecká nábožensky konzervativní vláda používá záminku „národní bezpečnosti“ k zásahům proti jakékoli kritice už zcela běžně, a to prý ve snaze „ochránit“ zájmy a bezpečnost veřejnosti. Specifikem „ohrožení národní bezpečnosti“ v případě obsazení listu Zaman je otevřená válka proti „gülenistům“. Jejich vůdce žije v exilu v americké Pensylvánii a staví se proti islamizaci Turecka. Ve zkratce, není to žádný ateista, ale duchovní, který dlouhá léta kráčel s Erdoganem po boku, ale jejich rozchod vyplynul z toho, že Gülen trval na oddělení státu od církve, aby stát nemohl mít žádný vliv na duchovní a duchovní nemohli ovlivňovat žádnou politickou stranu. Ve srovnání s muslimskobratrským Erdoganem se tak Gülen jeví přece jen jako představitel poměrně pokrokové verze islámu.
Panika v EU!
Evropská unie si razií v redakci Zamanu „všimla“ a hodlá prý dodržování svobody médií v Turecku „monitorovat“, což v praxi znamená, že Ankara dostává zelenou i ve všem ostatním -- ve ztracenu proto podle všeho skončí třebas italské vyšetřování korupčních a jiných zločineckých aktivit prezidenta Erdogana a jeho nejbližšího okolí, zatčení britské europoslankyně v tureckém Kurdistánu nebo názor europoslanců, kteří po návštěvě Kurdistánu konstatují, že Ankara chce své vlastní občany, Kurdy, vyhladit. To vše padne na oltář „vyšších zájmů“. Pokud totiž nebude mezi EU a Tureckem v pondělí dosaženo jasné dohody, hrozí „katastrofa“, varuje eurokomisař pro migraci Dimitris Avramopoulos: „Onoho 7. března se rozhodne o všem.“
Šéf EU Donald Tusk si pochvaluje, že vidí „první konsensus“ mezi členskými státy v otázce migrace, ačkoli to zní jako čistý surrealismus. Nelze nejspíš tvrdit, že by migrace vztahy mezi státy EU zlepšovala, spíše totiž platí opak. Srážky na řecko-makedonské hranici nebo demolice „džungle“ ve francouzském Calais napětí uvnitř Unie jen navyšují, a v něm se tak nějak začíná ztrácet Angela Merkelová se svou politikou „otevřených dveří“ a „spolupráce“ s Tureckem. Evropská komise, při očekávaném zjištění, že její iniciativy eufemisticky „nikam nevedou“, přistoupila ke kárným opatřením vůči členským státům, které dál odmítají migrační kvóty, přičemž v jejichž čele aktuálně stojí Maďarsko, Rakousko nebo Polsko, Belgie už zahájila deportaci migrantů, a třeba Řecko hrozí, že bude vetovat činnost EU, pokud mu Brusel finančně nepokryje náklady na migranty, zatímco Brusel nabízí „jen“ odpuštění dluhu -- v době, kdy sílí volání po vyhlášení výjimečného stavu…
A navíc je tu kardinální otázka „spolupráce“ s Tureckem, na niž (tedy formálně na zadržování uprchlíků ze Sýrie) Evropská unie pro Ankaru vyčlenila 3,35 miliady eur. A jakmile tak učinila, Turecko zavřelo hranice pro další syrské uprchlíky, zatímco migranti z ostatních zemí do Turecka mohou stále a volně odtud pokračují do Evropy. Jak shrnuje třeba Der Spiegel, strategie kancléřky Merkelové tak může skončit hned dvojnásobným fiaskem: nejenže zabrání Syřanům uprchnout před skutečnou válkou, některé z nich navíc (už naším jménem) i zabíjí, ale současně tím nijak nesníží vlnu migrace do Evropy.
Americká Human Rights Watch před pondělním summitem s Evropskou unii upozorňuje, že Turecko není z hlediska uprchlíků a žadatelů o azyl bezpečnou zemí, právě proto, že jim nezajišťuje dostatečnou ochranu a některé dokonce donutilo vrátit do válečné vřavy. „Lídři EU ale propadli panice ve snaze zastavit příval uprchlíků ještě před jarem a podle všeho jsou připraveni hodit přes palubu lidská práva,“ konstatuje Judith Sunderlandová z HRW. To Unii nevadí, neboť slovy Dimitrise Avramopoulose hrozí rozpad Schengenu, což se rovná konci světa, a tak je „nejvyšší čas na rychlé a zásadní akce“, protože je třeba „drasticky a rychle omezit přívaly (migrantů),“ a proto je „EU odhodlána podpořit Turecko“.
Není ovšem přesně jasné, v čem všem že to chce Evropa Turecko podpořit. Nepochopitelný fakt, že se EU nechává stále izolovanějším Tureckem, které má skutečné vazby na Daeš, otevřeně vydírat, není ničím novým, nicméně jsou tu stále nové a nové prvky. Agentura AFP v týdnu oznámila, že Turecko do svých vod nevpustí válečné lodě NATO v rámci protimigrační operace, což Ankara sice vzápětí popřela, ale oficiálně si pro Evropu chystá jiný „špílec“ – bude požadovat podporu při vytvoření obřího „uprchlického města“, které by na severu Sýrie pokrývalo plochu 4500 kilometrů čtverečních a fakticky tak suplovalo dávný turecký plán na vyhlášení „bezpečné zóny“ na severu Sýrie. Erdogan už prý tento nápad konzultoval s Barackem Obamou, ale ten ho z pozice „chromé kachny“ – a navíc už bez faktické možnosti poslat do hry nějaké antiasadovské ozbrojené síly -- jen opakovaně ujistil, že USA do války s Ruskem kvůli Sýrii nepůjdou a konstatoval, že by Turecko mělo přestat ostřelovat syrské území. Jako „bolestné“ za takový ústrk ale Ankaře, která zásobuje zbraněmi Daeš, dodá „chytré“ bomby za bezmála 700 milionů dolarů, přičemž USA navíc jedním dechem syrské Kurdy vyzvaly, aby nepodporovali své turecké krajany z PKK…
Z takového rozestavení na šachovnici nezbývá, než aby plán s novátorsky pojatým „tureckým územím“ pro Tureckem podporované džihádisty v Sýrii nyní podpořila alespoň EU. Ale možná je to vše jen takový krok na principu „pokus-omyl“, jímž chce Ankara vyzkoušet, kam až může ve své „asertivnosti“ vůči Evropě zajít, protože současně zkouší rozvíjet vztahy i s Íránem, který je jedním z hlavních soupeřících hráčů v syrské válce (ale Ankara se vůči Teheránu přitom nechová jako k Bruselu a naopak se tváří překvapivě konstruktivně a racionálně).
Mimochodem, Brusel před jednáním s Ankarou „zaujímá principiální postoj“, a tak německý eurokomisař Guenther Oettinger už dopředu slibuje, že EU dá Turecka do budoucna mnohem víc, než dojednaných 3,35 miliardy eur, prý více než dvojnásobně…
Kam s ním?
Při tom všem se zdá, že EU je už doslova poslední „solidní“ entitou (ponecháme-li stranou Saúdy a čerstvé, ale spíš jen operetní spojence z Kyjeva), o niž se může Ankara ještě opřít. Třeba několik bývalých tureckých velvyslanců pro Al Monitor soudí, že se Turecko pod Erdoganovým vedením dostalo na mezinárodním poli do slepé uličky, protože upustilo od tradiční pragmatické zahraniční politiky na úkor islamismu. Turecký deník Radikal zase připomíná, že tato politika vyvolala seriózní problémy ve vztazích snad se všemi sousedy -- s Izraelem, Irákem, Egyptem, Sýrií – ale i s Ruskem a USA. Zatímco eurokomisař pro rozšiřování Johannes Hahn z migrační vlny kromě Turecka povinně viní i Rusko, vztahy mezi Ankarou a Moskvou jsou ve skutečnosti na bodu mrazu a žádná spolupráce „neprobíhá“, stejně jako dopadá většina jednání mezi Tureckem a USA: obě strany se shodují, že se v důležitých mezinárodních otázkách neshodnou, konstatuje Radikal s tím, zároveň sílí image Turecka coby nespolehlivého a nepředvídatelného státu. Otázkou už jen je, zda v Bruselu čtou zbývající turecké noviny.
Ankara se zatím tváří „jako muzikant“ a opovržlivě si utahuje z nicotného Lucemburska, jehož ministr zahraničí konstatoval, že se NATO nepohrne na pomoc Turecku v jeho případné válce s Ruskem: „NATO si nemůže dovolit být zataženo do vojenské eskalace s Ruskem v důsledku nedávného napětí mezi Ruskem a Tureckem.“ Podobně se před pár dny vyjádřil i New York Post, který navíc Ankaru označil za „fňuknu“: „Dokáže si někdo představit Ameriku – nebo kohokoli jiného v alianci – jak běží na pomoc Turecku ve vojenské konfrontaci s Ruskem?“ A navíc média citovala nejmenovaného německého diplomata, podle něhož si Západ „nemůže dovolit nést důsledky války, kterou rozpoutají Turci“. To se ostatně ukázalo už koncem loňského roku a pak znovu na počátku února, kdy se turečtí diplomaté v Bruselu setkali s představiteli EU a pokoušeli se je přimet, aby NATO jako takové na základě svého 5. článku začalo bombardovat Sýrii. Jak ale shrnuje třeba Washington Times, NATO „má na výběr mezi podporou svého členského státu nebo válkou s Ruskem. Odmítnutí podpory Turecku by v takovém scénáři znamenalo konec aliance, o čemž sní pan Putin. Ale válka s Ruskem žádnou možností vůbec není.“ (A jak patrný je vůbec rozdíl mezi NATO a EU?)
Jinými slovy, dokud se někomu nepodaří vmanévrovat Rusko ke kroku, který by bylo možné vnímat jako neskrývanou hrozbu Evropě – a „čekání na ruské tanky“ se do toho fakt nepočítá – může Turecko na Severoatlantickou alianci zapomenout.
Nicméně, už jen samotná volba „mezi podporou svého členského státu nebo válkou s Ruskem“ je v praxi neřešitelná a jako taková celou alianci může jen ochromit. Nemuselo k tomu samozřejmě dojít, kdyby NATO spolu s Varšavskou smlouvou zaniklo s koncem studené války, ale aliance byla příliš lukrativní pro USA a další velké členy, které si jejím prostřednictvím – někdy i pod záminkou „humanitárních“ agresí – rozšiřovaly svůj vliv ve světě. A šlo to vcelku hladce, dokud si síly NATO pod vedením USA za soupeře vybíraly jen „druhořadé“ armády rozvojových zemí jako třeba v Iráku nebo Libyi – nyní se ale svět přece jen posunul o kus dál a „na stole“ je vyhlídka na konflikt s řádnou armádou, která má jaderné zbraně, letectvo, námořnictvo…
Nabízí se i další úhel pohledu: Pokud je islamistické Turecko, které se z týdne na týden mění ve stále radikálnější diktaturu, členem nominálně „demokratické“ aliance, co to vypovídá o alianci jako celku? Jistě, mnohé lze vysvětlit cynickým kalkulem realpolitiky a strategickou polohou Turecka, která je na jednu stranu pro NATO sice důležitá, ale na stranu druhou tuto zemi i celé východní Středomoří mění v sud prachu i do budoucna, a to i pro Severoatlantickou alianci. Je NATO odsouzeno Turky neustále odmítat, chlácholit a žehlit po nich jejich lapsy? Nebo snad udělá nějaký Majdan? Nebo neudělá nic a zůstane prosté: Řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Tož tak nějak.
PS.
Mimochodem, Vysoký úřad OSN pro uprchlíky má za to, že se Evropa „blíží vrcholu převážně vlastnoručně způsobené humanitární krize“, přičemž viní vlády členských států Unie z podněcování chaosu a eskalace utrpení prostřednictvím „uplatňování rozporuplných přístupů“.
A mimochodem, zatímco se spousta expertů předhání v hodnocení arabského jara, což se mi při pomalé dynamice a komplikovanosti celého procesu v různých zemích zdá zatím hodně předčasné, možná je na čase začít mluvit o turecké zimě. Čím dál mrazivější.
A ještě: Pepe Escobar bývá ve svých komentářích se vším vždy rychle hotový, ale jeho titulek „Debakl EU ve zpomaleném záběru“ zní před pondělním summitem trefně.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
