Tereza Spencerová: Proč jde Západ na ruku sponzorům teroristů?

Kde začít? Třeba v Británii. V létě se teroristickými útoky ozvali libyjští „chlapci z Manchesteru“, které si britská vláda a tajná služba už dlouhé roky „chovala“ pro další použití na severu Afriky. Mezitím už tajná služba MI5 veřejně přiznala, že na území Británie legálně žije asi 23 tisíc džihádistů, z nichž tři tisíce „vyvolávají obavy“ a dalších 500 je pod „neustálým a zvláštním dohledem“. Proč mají možnost v Británii žít, zůstává nejasné. Dalších 150 džihádistů, kteří v uplynulých letech bojovali v řadách Daeše a dalších teroristických organizací, pak britská vláda v půli léta zbavila občanství a znemožnila jím tím návrat do vlasti. Před pár dny pak britský ministr zahraničí Boris Johnson zaletěl za potenciálním vládcem budoucí Libye maršálem Chalífou Haftárem až do Benghází. Je to krutá ironie – Británie spolu s Francií byly prvními ničiteli Kaddáfího Libye a právě Benghází, které Haftár nedávno osvobodil od šestileté vlády islamistů, jim v roce 2011 posloužilo coby „výkladní skříň“ libyjského „demokratického Majdanu“. Nyní v tom samém městě Johnson – aby příliš nepomohl -- předal Haftárovi 9 milionů liber (slovy devět milionů) na „boj s terorismem“, přičemž „své“ libyjské teroristy z Manchesteru, původně určené k teroristickým útokům v Libyi, si Londýn bez ohledu na jejich útoky v samotné Británii očividně ponechává.

Táž britská vláda přitom odmítá zveřejnit zprávu o financování islamistického terorismu v Británii, nejspíš proto, že by otevřeně ukázala na Saúdskou Arábii a Katar, dva hlavní sponzory mezinárodního islámského terorismu a šiřitele radikálních škol islámu, kteří stojí za Daešem, resp. Al Kajdou. Připustila to, sice nejspíš neúmyslně, zato osobně, dokonce i britská ministryně vnitra. Třeba Katar přitom držel nad vodou egyptskou muslimskobratrskou vládu, které věnoval přes pět miliard dolarů, nešetřil na financování a vyzbrojování džihádu v Sýrii, v Africe zase financuje islamisty v Somálsku, Mali nebo v Mauritánii, hostil „diplomatické zastoupení“ afghánského Talibanu, a v neposlední řadě „vypomáhá“ i džihádu v Libyi.

Proč tedy Londýn odmítá „jít“ proti džihádu doma?

Stačí se podívat na majetek, který třebas Katar v Británii vlastní – patří mu 95 procent v nejvyšším evropském mrakodrapu, londýnském Shardu, luxusní hotely Claridges, The Berkeley a The Connaught, finanční centrum Canary Wharf, londýnská olympijská vesnička, je hlavním sponzorem legendárních dostihů v Ascitu, které jsou magnetem pro britskou smetánku, je významným podílníkem londýnské burzy nebo obchodního řetězce Sainsbury, jemuž dělal „tvář“ i slavný televizní kuchař Jamie Oliver… To vše za nějakých zhruba osm až devět miliard dolarů, z nichž část zcela jistě skončila u politiků. V Londýně se vtipkuje, že jediné, na co Katar v Británii ještě nedal finanční nabídku, je Buckinghamský palác. Zato slíbil, že v příštích letech k dosavadním miliardám proinvestuje v Británii dalších pět miliard dolarů. A takové peníze jsou pro politiky s nataženou rukou posvátné, terorismus neterorismus.

Katarská Paříž

Nebo Francie. Přísně stanovená pravidla „integrace“ brání demografům zjišťovat, kdo je a kdo není například muslim, a tak nikdo počty muslimských „Francouzů“ přesně ani nezná. Některé studie konstatují, že v roce 2015 žilo ve Francii 7,3 milionu lidí, kteří měli alespoň jednoho rodiče-imigranta. A z nich 42 procent pocházelo z Afriky, převážně z jejího severu, a lze předpokládat, že jsou muslimské víry. Tato čísla ale nepočítají s imigranty ze 60. a 70. let minulého století, protože jejich potomci a vnuci nejsou oficiálně považováni za imigranty, ale za Francouze narozené francouzským rodičům. V celkovém součtu tak mohou muslimové ve skutečnosti tvořit 15 až 17 procent občanů Francie.

Tak nějak vypadá situace „zdola“. A shora? Ještě před pár týdny se Saúdové s Katarem navzájem veřejně přetahovali, kdo z nich je větším „státním sponzorem terorismu“. Právě v té době začala francouzská prokuratura prošetřovat dvě kauzy – mistrovství světa v kopané, které bylo pro rok 2022 přiřčeno právě Kataru, a vstup katarské investiční společnosti Qatari Diar do francouzského koncernu Veolia. Už před třemi lety se provalilo, že si Katar mistrovství světa „koupil“ za miliony dolarů, nyní je ale v obou kauzách v centru pozornosti někdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Nejenže v roce 2011 zaútočil na Libyi a tamní džihádisty vydával ke katarské radosti za „demokraty“, ale o rok později do Paříže svolal pár dalších mocných. Založili fond, který bude využívat všech jejich konexí a investovat do „evropské konstrukce“. Mezi přítomnými byli například Sir Simon Robertson, někdejší prezident Goldman Sachs Europe a předseda představenstva Rolls Royce, nebo Paolo Scaroni, šéf italského energetického koncernu ENI. A finance celému projektu – rovných 100 miliard dolarů – dodal tehdejší katarský emír šajch Hamád Chalífa ibn Sání prostřednictvím „svého“ Katarského investičního úřadu. Vedle toho Katar skupuje evropské aerolinie, řecké banky a ostrovy, španělské reality, má už i podíly v automobilce Porsche, Sarkozyho osobní přítel pak prodal Kataru i svůj fotbalový tým Paris St.Germain a Sarkozy za Katařany lobboval i při rozhodování o fotbalovém šampionátu. Prý jsou to „dobří lidé“. A nyní vyšetřovatelé navíc pátrají, v čí kapse skončilo 182 milionů eur, které posloužily coby úplatky pro francouzské politiky za to, že státního sponzora terorismu vpustí „národních klenotů“ jako je mediální skupina Lagardére nebo Veolie, která mimochodem vlastní i vodu v České republice, která mimochodem kdysi pustila katarského emíra čelícího obviněním ze sexuálního stylu se školačkami... Díky výjimce z placení daní z nemovitostí, kterou Kataru Sarkozyho vláda udělila v roce 2008, se katarské reality ve Francii dokázaly dostat na úroveň těch saúdských a sahají od nákupního střediska na Champs-Élysées přes luxusní hotely až po legendární kabaret Lido.

Lze předpokládat, že Sarkozy obviněn (natož odsouzen) nebude, ale současně lze alespoň trochu pochopit západní politiku nejen vůči terorismu, ale i imigraci z muslimských zemí.

Tupá ideologie

Je jasné, že si Katar nebo Saúdové nekupují jen britské nebo francouzské politiky, ale například i ty americké, jak ostatně Rijád přednedávnem předvedl v přímém přenosu při návštěvě Donalda Trumpa. A peníze z Kataru bral i jeden z hlavních Trumpových současných slovutných oponentů Rudy Giuliani (a taky například od Venezuely, Severní Koreje nebo od íránských teroristických Lidových mudžáhidů, kteří mají vazby i na českou politiku), zatímco pětinu prezidentské kampaně Hillary Clintonové zaplatili pro změnu wahhábističtí Saúdové, kteří současně s Hillary kdysi platili i Al Kajdu, s ní i teroristické útoky z 11. září a nyní v Sýrii a Iráku i Daeš…

Ale zpět do Evropy. Saúdové a Katar mají podle všeho v plánu jakousi „dekonquistu“, v jejímž rámci by se například kultovní katedrála ve španělské Córdobě měla proměnit v mešitu, „místo setkávání náboženství“, zatímco na Blízkém východě porážený Daeš o Španělsku, které se stává cílovou zemí migrace z Afriky, mluví jen slovníkem z časů Cordóbského chalífátu jako o Al Andalús.

Je zvláštní, že podobnou roli jako saúdské nebo katarské miliardy sehrává i „obyčejná“ tupá ideologie. Například Německo a další evropské země poskytly azyl bezpočtu saláfistických „demokratů“, kteří bojovali proti ruské „diktatuře“ za „Kavkazský emirát“, a výsledkem jsou nejen Západem hájení vraždící teroristé, ale i třeba stovky čečenských „mravnostních policistů“, kteří dohlížejí na to, zda jejich krajané v Německu dodržují právo šarí´a. A pokud někdo vybočil, čeká ho trest až fatální.

V posledních pěti letech zažádalo o azyl v Německu na 40 tisíc Čečenců, kteří se chtějí přidat k už 60 tisícům „stávajících“. Skutečné počty ale budou podle všeho vyšší, protože Čečenci tvoří „hlavní položku“ v řadách nelegálů v Německu. Počet imigrantů mezitím dosáhl historického maxima, konkrétně 8,5 procenta, obyvatel, z nichž jen pětina má oba „echt německé“ rodiče. A k tomu nyní Berlín rozhodl, že si 390 tisíc syrských uprchlíků bude moci přivézt z domova rodiny, protože je „třeba je zachránit“ před Asadem, i když s nimi přijedou i teroristé tvářící se jako migranti. Řeč je plus mínus o půldruhém milionu, možná dvou milionech lidí… (Mimochodem, Evropa v tom není sama -- šariátská policie působí například i v somálských čtvrtích v americké Minnesotě.) Ale zpět. Policie ve Frankfurtu nad Odrou varuje, že Čečenci jsou tikající bombou: „Potýkáme se s vážným a stále větším problémem radikálních Čečenců, kteří neustále cestují přes hranice s Polskem. Jejich rodiny vytvářejí celoevropské struktury, jichž využívají k financování Islámského státu ve spolupráci s organizovaným zločinem. Veškerá pozornost se soustředí na Syřany, ale nejnebezpečnější skupinou jsou Čečenci. Nepřikládáme tomu náležitý význam.“

Suma sumárum, každodenní fedrování zpráv o znásilněních a dalších zločinech, které mají na svědomí migranti, mohou sice tomu či onomu médiu dostatečně „našlehat“ čtenost, ale někdy se tak děje snad i na úkor zločinů, které běžně páchají domácí, bílí násilníci, nemluvě už o celoevropské snaze potlačovat informace o teroristických útocích pravicových radikálů proti muslimům. Ve skutečnosti je totiž pravda o současné situaci „kdesi tam nahoře“... A vztek proti těm obyčejným, tam „dole“, vyřešit nic nemůže. A co teprve malovat v ateistickém Česku kříže na Lidl? Nebo se vztekat, že soukromé internetové firmy přistoupily k cenzuře?

Správné otázky

Katarské a saúdské peníze v západní politické kapse mohou vysvětlit, proč se pokusy třeba Francienebo USA o urovnání saúdsko-katarské „války“ u adresátů setkaly s naprostým nezájmem. To oni si platí naše politiky, ne my. To oni z nich strach nemají, stejně jako nemají větší zájem o jejich názory.

Zatím je na tom Evropa ale stále ještě dobře – z celkového počtu teroristických útoků ve světě na ni připadá zanedbatelných, byť silně medalizovaných 0,7 procenta. A zatím se do nich nejspíš nijak nezapojil ani Daeš, který má nyní svých problémů „dost“ v Sýrii a Iráku. A zatím jen málokdo dochází do takových extrémů jako Švédsko, které navrátivším se bojovníkům Daeše nabízí novou identitu, aby si mohli bez problémů najít práci, nebo trestá člověka za to, že ve vlakovém kupé jí slaninu před třemi muslimkami…

Čeho ještě ale bude třeba, než si začneme klást ty správné otázky?

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.