Třetí přímé setkání prezidentů Turecka a Ruska za tři měsíce, které uplynuly od pokusu o vojenský převrat v Turecku a necelý rok od sestřelení ruské stíhačky znovu ukázalo, že jsou obě země odhodlány začít budovat vztahy. K už dojednané koordinaci vojenských akcí v Sýrii nebo obnovení turistiky – Turecko už je pro Rusy znovu nejoblíbenější dovolenkovou destinací – ožil i plynovod Turk Stream. Projekt za 13 miliard dolarů byl poprvé oznámen v prosinci 2014 coby alternativa South Streamu, který zastavila Evropská unie v rámci své snahy o snížení energetické závislosti na Rusku, a měl by vést ruský plyn po dně Černého moře do Turecka a odtud do Řecka a dále do Evropy. Dohoda o Turk Streamu byla nyní už spíše jen formalitou, protože Ankara už v půli září vydala Gazpromu povolení ke stavbě podmořské části plynovodu a už je jasné i rozdělení, kdo bude za budování jednotlivých částí plynovodu zodpovídat. Snahu Ruska využít aktuálních protiamerických nálad v Ankaře a přetáhnout ji ze sféry amerického vlivu (a tureckou hru právě na tuto notu) dokládá i ochota poskytnout Turecku na plyn slevu, otevřít znovu svůj zemědělský trh turecké produkci, kterou ruští zemědělci nepěstují, nebo urychlit výstavbu jaderné elektrárny v tureckém Akkuyu.
V politickém ohledu se Turecko už zcela odtrhlo od států NATO. Nejenže nenásleduje USA a některé další členy Aliance v kampani, která vydává ruské a syrské bombardování džihádisty ovládaného východního Aleppa málem za největší problém současného světa (a začátek jeho konce), ale konstatuje „společnou pozici“ s Ruskem ohledně Aleppa, přičemž obě strany zdůrazňují nutnost dovézt do města humanitární pomoc s tím, že „jediným problémem“ je „zajištění bezpečnosti“ dodávek. A co víc, Putin s Erdoganem, se dohodli i na aktivizaci spolupráce svých armád a tajných služeb. „Celý den jsme s prezidentem Putinem jednali o rusko-tureckých vztazích. Jsem plně přesvědčený, že normalizace turecko-ruských vztahů bude pokračovat rychle,“ pochvaloval si Erdogan, jehož země je stále členem NATO a dál míří na Evropu migrační zbraní…
Rusko a OPEC?
Putin do Istanbulu přiletěl formálně kvůli účasti na Světovém energetickém fóru, a zatímco jeho rozhovory s Erdoganem jen potvrdily tendence uplynulých týdnů, jeho projev na samotném fóru překvapil. Oznámil totiž, že je Rusko připravené společně s OPEC snížit produkci ropy. OPEC minulý měsíc na uzavřeném zasedání v Alžíru – po dvou a půl letech diskusí – konečně dospěl ke konsenzu na snížení produkce na úroveň kolem 33 milionů barelů denně, nicméně většina pozorovatelů si nebyla jistá, jak tuto dohodu vnímat. „Členové kartelu – a především Saúdská Arábie a země Perského zálivu – v minulosti už nejednou využívali podobná prohlášení a fámy k tomu, aby zvýšili ceny ropy, aniž by přitom nějak měnili svou politiku,“ konstatuje například německý Handelsblatt. „Proto mohou být nezávazné dohody z Alžíru jen píárovým tahem, jehož cílem je růst cen.“ Samo Rusko přitom v září těžilo v průměru 11 milionů barelů denně, což je nejvíce za posledních pětadvacet let. Ceny ropy po Putinově projevu okamžitě poskočily a přítomný saúdský ministr energetiky Chálid Fálih, který v Istanbulu jednal se svým ruským protějškem, vzápětí konstatoval, že je „optimistou“, protože už „není nemyslitelné, abychom do konce roku neměli 60 dolarů za barel“.
Igor Sečin, šéf největšího ruského koncernu Rosněfť, sice zpochybnil smysl Putinova návrhu i možnost, že by se země jako Írán, Saúdská Arábie či Venezuela opravdu odhodlaly ke snížení produkce, neboť ceny nad 50 dolarů by alespoň část amerických vrtů vrátily do zisku, na druhé straně se ale přece jen nabízí pohled na možnou koordinaci energetické politiky mezi Ruskem a Saúdskou Arábií, tedy na cosi, co je podle mnoha západních expertů „zhola nemožné“.
Nicméně, ropa byla vždy jádrem geopolitiky na Blízkém východě a případná rusko-saúdská spolupráce může být odrazem měnící se reality, v níž se Rusko stává blízkovýchodní „mocností“. Nejnověji se to projevilo proměnou dosud zásobovací námořní základny v syrském Tartúsu v základnu trvalou, dislokaci ruského letectva v Sýrii na „neurčito“ a ochotou předat syrské armádě protivzdušné komplexy S300 a S400.
Není bez zajímavosti, že se ve stejné době objevily zprávy o ochotě Egypta nechat na svém území zřídit ruskou leteckou základnu. Káhira sice zprávy ruských médií vzápětí dementovala s tím, že je základem egyptské vojenské doktríny nemít na svém území žádné cizí vojenské základny, a bylo tomu tak i za prezidenta Násira, kdy sovětští vojenští specialisté působili u egyptských jednotek, vlastní základnu ale neměli ani tehdy. Nicméně, Egypt aktuálně finalizuje rozhovory s Mezinárodním měnovým fondem o půjčce 12 miliard dolarů a určitě nechce tento „deal“ narušit ještě okatějším sbližováním s Ruskem. Přitom ale egyptský ministr zahraničí Sámih Šukrí na nedávném Valném shromáždění OSN zkritizoval saúdskou politiku změny režimu v Sýrii, kterou Káhira „nepodporuje“, načež Egypt v Radě bezpečnosti OSN v týdnu hlasoval pro ruskou rezoluci o příměří v Sýrii a vysloužil si tak ostrou kritiku od Saúdů a Kataru. Čili, Káhira se od dosavadní americké a saúdské hegemonie přiklání na stranu Ruska a Číny, její vazby na Saúdy se neustále zhoršují, což ostatně Rijád nyní potvrdil ukončením smlouvy o dodávkách ropy Egyptu. Ekonomicky kulhající Káhira se tak do budoucna bude více orientovat na investice z Ruska nebo Číny, která k desítkám miliard z počátku letošního roku přidává i většinu peněz na stavbu nové egyptské metropole, a otázka ruské vojenské základny v Egyptě proto zůstává přinejmenším otevřená, zatímco výsadkáři obou zemí začnou v půli října v egyptské poušti nacvičovat společný boj proti teroristům, podle všeho pro ruské bojové nasazení v Sýrii.
Kromě toho, že Saúdové ve prospěch Ruska a Číny ztrácejí Egypt a samozřejmě i Sýrii, museli nedávno spolknout těžké ponížení, které přišlo z čečenského Grozného, kde byl na „globální“ sunnitské konferenci (a opět za účasti Egypta) jejich nenávistný wahhábismus vyloučen z řad „slušného islámu“. Přičteme-li k tomu protichůdné postoje k válce v Sýrii, v níž Saúdové, Katar a další monarchie Perského zálivu s vědomím USA podporují džihád, včetně Daeše, lze ropné sbližování Ruska se Saúdy považovat jen za chiméru. Současně ale platí, že geopolitické mapy se mění s neuvěřenou rychlostí, Spojené státy už nejsou tak neochvějnou oporou Rijádu jako v uplynulých dekádách, a začíná se otevřeně mluvit i o blížícím se rozpadu jejich aliance. Příčinou přitom nemusí být jen dlouho utajovaný saúdský podíl na teroristických útocích z 11. září, ale i sílící americké obavy, že budou kvůli saúdským masakrům v Jemenu obviněny z válečných zločinů, přičemž z opačné strany zase roste znechucení Washingtonem za to, že nesvrhl Asadův režim, čímž vlastně jen posiluje regionální vliv Íránu a řevnivost vůči Teheránu je hlavní obsesí Rijádu a jeho politiky.
Rusko pro změnu musí brát v potaz názor Íránu, který pozorně sleduje ruskou politiku v Sýrii a možné omezování svého tamního vlivu a přinejmenším v otázce těžby ropy jakékoli snižování produkce odmítá. Na druhou stranu ale poslední vývoj ukazuje, že v rozvolněných mantinelech vzniká prostor pro flexibilní a především „mnohavektorovou“ pragmatickou regionální politiku, v níž už ropná dohoda až tak neuvěřitelná být nemusí: Saúdové a Rusové si v ekonomické sféře více méně rozumějí a koneckonců i Íránci „větší peníze“ z prodeje ropy naléhavě potřebují.
Geopolitický pohyb v přímém přenosu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
