Tereza Spencerová: Recep Erdogan, boxer zatlačený do rohu

Na počátku bylo gesto -- loni v lednu Rusko věnovalo Turecku klíče od zemního plynu pro Evropu. Na konci bylo rovněž gesto – sestřelení ruského bojového letounu nad Sýrií – a takřka idylické a dynamicky se rozvíjející vztahy mezi oběma zeměmi se rázem propadly pod bod mrazu. Vladimir Putin turecký útok označil za „bodnutí do zad“ a dal Ankaře najevo, že bude muset zaplatit velkou cenu. Nebyla to prázdná slova – následovalo omezení víz pro turecké občany, zákaz charterových letů do Turecka, embargo na turecký dovoz i zákaz další činnosti tureckých stavebních firem v Rusku. V čistě ekonomické rovině ruské embargo na turecké zboží a služby snížilo turecký export jen v lednu o skoro 15 procent a bez očekávaných asi 4,5 milionu ruských turistů, kteří by v Turecku utratili očekávaných 4,5 miliardy dolarů, padá celý turistický průmysl a na pobřeží Egejského i Středozemního moře je na prodej na 1300 hotelů. A Ankaře se nedaří najít ani případný náhradní zdroj za ruský zemní plyn; v úvahu přichází vlastně jen spojenecký Ázerbájdžán, ale i toto spojenectví má své limity – Turecko loni z Ruska dovezlo 55 procent své spotřeby zemního plynu, konkrétně 27 miliard krychlových metrů, což je 1,4krát více než celková roční ázerbajdžánská těžba. A co víc, Ázerbájdžán si očividně nechce znepřátelit Rusko, a tak se v jeho sporu s Tureckem beztak nechce nijak výrazně angažovat. K tomu sílí i regionální izolace Ankary; Egypt, Řecko a Kypr posilují ekonomickou, energetickou a politickou spolupráci a Turky nechávají ostentativně stranou. (Že by to byl hlavní důvod, proč turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný prostor sousedního Řecka?)

Z tohoto pohledu si lze vsadit na to, že si turecký prezident Recep Erdogan už musel v duchu položit otázku, zda s oním ruským bombardérem náhodou nepřestřelil.

Ekonomickou situaci Turecka, která už příliš nepřipomíná „zázrak“ minulé dekády, přitom provázejí další ruské „kárné“ tahy na geopolitické šachovnici, které mají na Ankaru ve své podstatě ještě větší dopad. V první řadě je řeč o spojenectví Ruska se syrskou kurdskou stranou YPG, kterou v Turecku označují za teroristickou. Kurdové přitom mají podporu nejen Ruska, ale i Spojených států, a tak se jejich oddílům daří postupovat severem Sýrie u tureckých hranic. Na jedné straně tím sice (s tichým souhlasem USA i Ruska?) úspěšně maří plány na počátek „ukončení nepřátelských akcí“, k čemuž mělo dojít už v pátek, na straně druhé ale porážejí „turecké“ džihádisty (včetně al-Káidy) v oblasti, přerušují zásobovací linie Daeše z Iráku i Turecka a společně se syrskou armádou rychle postupují na „hlavní město“ Daeše v Sýrii, na Rakká.

To vše přitom v Ankaře jen zesiluje pocit noční můry v podobě budoucího kurdského státu na severovýchodě Sýrie, který by nepochybně posílil touhu tureckých Kurdů (přinejmenším) po autonomii. Leteckou podporou Kurdů Rusko současně zrušilo turecké plány na vytvoření „nárazníkového pásma“ na severu Sýrie, která byla sice oficiálně motivována humanitárními důvody, ale ve skutečnosti spíš měla Kurdy připravit o území. Aktuálně se na straně Turecka nejvíce angažuje německá kancléřka Angela Merkelová, která kvůli podivným kšeftům s Tureckem kolem migrační vlny volá dokonce i po vyhlášení „čehosi jako bezletové zóny“ nad Sýrií, ale Rusko její návrhy nejenže odmítá, ale ruské stíhačky navíc provázející německá průzkumná letadla nad Sýrií tak zatím činí „profesionálně a bez incidentů“. Navíc se objevují zprávy, podle nichž Rusko Turecku pohrozilo, že na zvažovanou pozemní invazi do Sýrie odpoví taktickými jadernými zbraněmi, a přesunulo nejmodernější stíhačky na arménskou leteckou základnu Erebuni, která leží jen 20 kilometrů od tureckých hranic. Příprava na válku? Možná, zcela určitě ale další zátaras v Erdoganových plánech.

Turecko má proti tomu všemu v rukávu vlastně jen trumf v podobě možného uzavření Bosporu, což by mělo pro Rusko zásadní obchodní i vojenské dopady, ale pro takovou eskalaci konfliktu s Ruskem (a na severu Sýrie) má Ankara vlastně jen slovní podporu svých spojenců z NATO, což je trochu málo.

Pokračující dělostřelecké ostřelování kurdských oddílů a jejich spojenců na severu Sýrie zdá se proto být z tureckého pohledu maximem možného v Sýrii, byť pokračují i turecké nálety proti iráckému Kurdistánu a dokonce prý i proti kurdským pozicím v Íránu. Žádné strategické výhody těchto útoků ale Turecko nezískává, a tak se ve výsledku zdá, že nepřátelství mezi Ruskem a Tureckem bude sice pokračovat, ale v otevřenou válku přece jen nepřeroste.

Americká komanda a ruské letectvo

Ankara sice zřejmě vysílá do Sýrie stovky svých vojáků na pomoc al-Káidě i svým ultranacionalistům z řad Šedých vlků, aby ubránili město A´záz přímo na hranicích, které je podle ruských zdrojů hlavním (a snad posledním) tranzitním bodem pro zásobování džihádu na severu Sýrie, ale naráží na další problém. Z některých zpráv západních médií lze totiž vyvozovat, že mezi tamními kurdskými oddíly, které podporují svorně Rusové i Američané, a jejich spojenci působí američtí vojenští „poradci“ od elitních Zelených baretů. Tomu by napovídala i žádost Pentagonu, aby Rusko ze svých bombardovacích plánů vynechalo „rozsáhlé oblasti“ na severu Sýrie, kde působí americká komanda.

Samozřejmě, pokud Pentagon vyslal ke kurdské YPG a jejím spojencům svá komanda, vyvstává řada otázek. Například zda došlo k rozkolu mezi Pentagonem a CIA ohledně podpory džihádu v Sýrii. Příklady Libye nebo tajné kontakty americké armády s Damaškem ukazují, že by to nebylo poprvé, kdy se generalita Pentagonu jeví být mnohem racionálnější než zbytek amerického establishmentu, a co víc, pokračující boje mezi džihádisty podporovanými Spojenými státy a Kurdy podporovanými Spojenými státy opravdu naznačují, že se „něco děje“. Není také jasné, zda americká komanda působí na severu Sýrie na základě americko-ruské dohody, nebo co to vše vlastně může znamenat pro budoucnost Sýrie jako takové, v každém případě by to vše ale mohlo vysvětlovat, proč Recep Erdogan nemůže svým americkým spojencům přijít na jméno.

Ještě větším „šokem“ je pro Ankaru americká výzva adresovaná Turecku i Kurdům současně, aby zastavili palbu, protože tím Washington „strčil Turecko i Kurdy do jednoho koše“. Když pak ještě Washington vyzval Turecko a Rusko, aby mírnily svou válku (zatím jen) slov, odmítl turecký požadavek zpřetrhat své vazby s YPG a v principu vyloučil možnost, že by Kurdy chtěl nějak omezovat v bojovém rozletu, Erdogan se už neudržel a obvinil Spojené státy z otevřeného vyzbrojování Daeše. Prý už před několika měsíci požadoval po Obamovi vysvětlení, proč jde polovina amerických zbrojních dodávek Kurdům a druhá polovina končí u Islámského státu. Podle všeho měl na mysli podivný příběh s americkým výcvikem a vyzbrojování „umírněných“ syrských rebelů, kteří poté okamžitě přecházeli na stranu džihádu. Možná ale odkazoval k dodávkám zbraní Kurdům loni v říjnu, kdy přinejmenším část výzbroje skončila v rukou Daeše. Ve své podstatě je to ale vcelku jedno, protože spojení mezi USA a vznikem Daeše nebo jeho využíváním v syrské válce až tak velkým tajemstvím opravdu není. Ale především, od nejspíš hlavního sponzora Daeše podobné kritiky znějí opravdu pokrytecky podle přísloví o zloději, který křičí „chyťte zloděje“…

Nicméně, aby těch „šoků“ pro Erdogana nebylo zase příliš, zamítl Západ (plus Ukrajina) v Radě bezpečnosti OSN ruskou rezoluci, která měla přimět Turecko ukončit dělostřelecké ostřelování severu Sýrie. Americká velvyslankyně Samantha Powerová obvinila Rusko, že chce jen „odpoutat pozornost“ od svého vlastního angažmá, zatímco třeba Francii obsah rezoluce nezajímal už vůbec a k odmítnutí stačilo konstatování, že Rusko přece podporuje Asada. Takto formulovaná podpora Turecku zdá se být v současnosti maximem, kam až je Západ ochoten dojít, a přitom se odehrává v době, kdy v americkém Kongresu sílí podezření, že Barack Obama ve skutečnosti nemá definovanou žádnou blízkovýchodní politiku, či oficiálně strategii „boje proti Islámskému státu“, přenechal iniciativu Rusku a sám jen těká a těká…

Rány do hlavy

Lze předpokládat, že podobné „drobné gestíčko“ v RB OSN Recepu Erdoganovi ke spokojenosti příliš nepomůže, tím spíš, že do všech jeho plánů navíc vstoupila domácí realita. A ta by – přinejmenším v teorii – měla tureckému vedení připomenout, že když má vlastní zemi v plamenech, mělo by se víc soustředit na hašení požárů a nikoli na agrese k sousedům.

Středeční exploze nálože v autě, při níž v centru Ankary nedaleko sídel premiéra, parlamentu i generálního štábu zahynuly bezmála tři desítky příslušníků turecké armády, zprvu nesla všechny znaky false flag operace – Erdogan totiž z masakru okamžitě obvinil syrské Kurdy, „pěšáky v zahraničních službách“, čímž si vytvářel záminku k agresi do Sýrie. Syrská YPG nicméně zodpovědnost odmítla a ukázala prstem na Daeš, přičemž ale jedním dechem slíbila Erdoganovi „velkou válku“ s Ruskem, pokud vstoupí do Sýrie, protože Rusko se prý za Kurdy jednoznačně postaví. (Zvláštní byla i reakce Ruska, které masakr v Ankaře ostře odsoudilo coby „barbarský zločin“ a zdůraznilo „nutnost jednoty všech zemí v boji proti mezinárodnímu terorismu“, jako kdyby si bylo jisté, že pachateli jsou nějací džihádisté ze Sýrie potažmo Iráku. Když se pak k útoku přihlásila takřka neznámá kurdská skupina Sokoli kurdské svobody (TaK), Ankara i Moskva svorně přišly o žádanou píárovou munici.)

O pouhý den později se pak terčem útoku stal další turecký vojenský konvoj, tentokrát v kurdském Diyarbakiru, načež se v médiích objevily zprávy o nejméně 150 Kurdech, které turecká armáda údajně upálila zaživa při svých „kárných operacích“ v Cizre na kurdském jihovýchodě Turecka.

Erdogan ze všeho nejvíc připomíná boxera, který by si to chtěl rozdat hned s několika protivníky, ale možná si už ani neuvědomuje, že je sám dávno zahnán do kouta, kde mu přibývající rány na hlavu brání vnímat realitu a vhodit bílý ručník. Je jeho armáda po řadě ideologických čistek v nejvyšším velení a s nedostačující výzbrojí s to zvládnout vnitřní válku proti Straně kurdských pracujících (PKK) a současně i agresi do Sýrie? A opravdu se může Ankara při úvahách o invazi do Sýrie opírat jen o pomoc takových „válečníků“, jako je Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty? Jeho jedinou skutečnou nadějí by byl skutečný vstup NATO do Sýrie, ale to by nejspíš znamenalo válku s Ruskem a proto je tato vize spíš jen teoretická, nemluvě už o tom, že USA a Evropa považují „nenáviděné“ Kurdy za jednoho z hlavních partnerů v boji proti Daeši a proto důvody turecké agrese nesdílejí.

Recep Erdogan a s ním i celá jeho země se zdá být čím dál víc nejistá a nestabilní. A opuštěná. Dna už bylo takřka dosaženo, což bývá ideální čas stanovit si nové priority.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.