Tereza Spencerová: Rusko v Sýrii? Konec jednostranných ústupků vůči USA

Další dohoda mezi Ruskem a USA o zastavení palby v Sýrii zkrachovala. Mohli ji zničit Al Kajda a další džihádisté, po nichž se dodržování příměří „vyžadovalo“ rovněž, nicméně tentokrát dohodu potopila spíše velmocenská politika vztahů mezi USA a Ruskem a snaha některých jestřábů rozpoutat novu studenou válku. Ačkoli formální konec dohodě vyhlásilo Rusko obnovením náletů na džihádem ovládanou část Aleppa, přinejmenším podle renomovaného amerického experta na blízkovýchodní politiku Garetha Portera tak ve skutečnosti jen reagovalo na smrtící americký nálet na pozice syrské armády u Dejrizoru. Při několika možných výkladech tohoto útoku Rusko s Damaškem posléze zaujaly oficiální pozici, která útok považuje za „úmyslný“ a za důkaz neochoty Pentagonu naplnit (z ruského hlediska) hlavní bod smlouvy, tedy výměnu zpravodajských informací a společné letecké operace proti Islámskému státu a Al Kajdě. Je „plně na místě předpokládat, že právě to bylo cílem“ amerického masakru syrských vojáků, shrnuje Porter.

Je příznačné, že Írán, který Sýrii přislíbil „veškerou možnou pomoc v boji s terorismem“, ke snaze spolupracovat s USA s očividným uspokojením do Moskvy i Damašku vzkazuje cosi jako „my vám to říkali“ a současně „některé regionální lídry“ varuje, že spolčování s USA je před osudem Saddáma Husajna, který ve jménu Západu vedl osmiletou válku s Íránem, zachránit nemusí.

Krátce po útoku na syrskou armádu se ale veškerá pozornost Washingtonu a mainstreamových médií rychle zaměřila na zničený humanitární konvoj OSN a Červeného kříže u Aleppa. Z hlediska odvedení zájmu přišel jako „na zavolanou“. Džihád z jeho „úmyslného“ zničení obvinil syrské letectvo. Americký ministr zahraničí John Kerry okamžitě požadoval vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií (pro ruská a syrská, ale nikoli americká letadla), Moskva ho ale odmítla a obvinila Washington, že spolu s dalšími stranami konfliktu „nadále přesvědčuje rebely, že válka je jediným způsobem řešení problémů a že násilí je jediným způsobem, jak svrhnout Asada“. A navíc si i přisadila, když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na půdě OSN zahovořil o nutnosti nezávisle prošetřit nedávné „shody náhod“ napovídající o koordinaci amerických akcí v Sýrii s akcemi džihádu včetně Al Kajdy.

Fakt, že Sýrie po útoku v Dejrizoru obvinila Spojené státy ze spolupráce s teroristy (a to včetně Daeše), není nijak překvapivý, o to zajímavější je konstatování mezinárodních vyšetřovatelů, podle nichž USA nepodporují trestní stíhání vězněných lídrů Daeše za zločiny proti lidskosti. Americké ministerstvo obrany dokonce v roce 2014 zablokovalo názor svých kolegů z ministerstva zahraničí, podle nichž se Daeš dopustil genocidy. „Západ čeká od Spojených států vedení na Blízkém východě, ale tato administrativa se – v každém ohledu -- soustředí na cokoli jiného,“ konstatuje pro AP Bill Wiley, šéf nezávislé vyšetřovací skupiny zvané Komise pro mezinárodní spravedlnost a zodpovědnost. Podle Pentagonu a celé Obamovy administrativy by prý soudy s Daešem „rozptylovaly vojenskou kampaň“ proti Daeši, jehož bojovníci používají chemické zbraně už i proti americkým vojákům a podle Pentagonu se mísí mezi migranty a míří do světa…

Mimochodem, britská „válka proti Daeši“, zahájená oficiálně (a z hlediska mezinárodního práva ilegálně) před devíti měsíci, až dosud v Sýrii dospěla k pouhým 65 náletům, přičemž takřka polovinu z nich Britové podnikli hned v prvních dvou měsících. Vyvrcholením této „operace“ se minulý týden stala proklamovaná účast na americkém masakru syrských vojáků, za který se USA už prostřednictvím Ruska syrské vládě omluvily…

Nicméně, jak konstatuje Matka Agnes Mariam z diecése v syrském Homsu, která byla před dvěma lety nominována na nobelovku za mír a nebála se vyvracet západní „narativy“ o chemických útocích syrské armády: „Hanba budiž koalici, která se tváří, že bojuje proti Islámskému státu, zatímco ve skutečnosti Islámskému státu pomáhá zabíjet nevinné vojáky, jejichž úkolem je bránit civilisty.“

Propagandistická válka

Mezitím se vzájemné obviňování z útoku na humanitární konvoj OSN – nálet na posádku syrské armády bránící Dejrizor obklíčený džihádem je už virtuálně zcela zapomenut – účelově zamotává. Například hojně citovaná skupina Bellingcat, která svými „analýzami“ videí ze Sýrie a Ukrajiny vždy dojde k obvinění Ruska, dostála své pověsti, byť ji trochu kazí přiznání, že k závěru o ruském náletu na konvoj dospěla na základě „fotografií, které speciálně pro její účely“ pořídili příslušníci sorosovských Bílých přileb, kteří mimochodem za svou činnost zrovna dostali „alternativní“ švédskou nobelovku. (Zevrubnou analýzu západní propagandy v Sýrii, na níž se Bílé přilby, které působí výhradně po boku džihádu a jsou placené z USA a Británie, přináší například Consortium News.)

Washingtonský estrablishment se nestihl ani sjednotit ve výkladu celého „incidentu“, a tak nejprve na konvoj útočily dvě ruské stíhačky Su 24, což prý ale Pentagon nebo Bílý dům „nemohou potvrdit“, BBC pak dodala, že nálety při této „nezměrné humanitární tragédii“ byly příliš přesné na to, aby je podnikly syrské stroje, takže to přece jen museli být Rusové, načež ovšem OSN konstatovala, že nemůže potvrdit ani to, jestli se opravdu jednalo o letecký útok, a požaduje nezávislé vyšetřování, na což pro změnu mlčí USA …

Z opačné strany také nic „jistého“ nezaznívá. Tureckosyrský výbor pro lidská práva za zničením konvoje vidí „ruku“ Spojených států, další alespoň americkou raketu Hellfire, Rusko tvrdí, že na celou událost „dohlížel“ americký dron, který prý vyletěl ze základny v tureckém Incirliku, současně ale ruská strana nabídla i „alternativní“ vysvětlení, které by se mohlo „hodit“ oběma stranám k uchování alespoň nějakého prostoru pro další jednání. Syrská armáda totiž zahájila nástup na pozice teroristické organizace Džund al Aksá ne severu provincie Hamá. Není to velká skupina, ale má podporu Saúdské Arábie, a tím fakticky i Spojených států, kterým nevadilo, když její bojovníci před dvěma lety v Ma´anu zmasakrovali desítky civilistů, převážně žen a dětí, jen proto, že byli alávité. A právě díky této podpoře Saúdů a Západu má právě Džund al Aksá prý k dispozici bezpilotníky, a to nejen průzkumné, nýbrž i stroje schopné bombardování. A není bez zajímavosti, že Spojené státy Džund al Aksá v tichosti zařadily na svůj seznam teroristických skupin až nyní, 20. září, tedy až po pěti letech jejich vraždění, zato jen pár hodin po zničení humanitárního konvoje u Aleppa. Na stejném seznamu je ovšem dlouho i Al Kajda. John Kerry nyní v OSN tyto teroristické skupiny označil za nepřátele USA, proti nimž je třeba bojovat, ale nevysvětlil, proč tak USA nečiní, nebo proč Washington nedodržuje slib z počátku dohody s Ruskem a alespoň svým „umírněným“ džihádistům nenařídil, aby se od „skutečných“ teroristů ze seznamu distancovaly i na bojišti. Otázkou samozřejmě zůstává, zda je Washington kroku, k němuž se zavázal, vůbec schopen.

Namísto přiznání bezmoci tu tedy máme „incident“ se zničeným konvojem. A jako nejdůležitější se zdá být otázka motivu. Proč by ruské nebo syrské letectvo útočilo na konvoj nákladních vozů, které krátce předtím projely územím, které ovládá Damašek, a tak mohl být – v případě nějakých nesrovnalostí -- prostě zastaven? Tím spíš, že spolupráce Damašku s OSN a Červeným křížem jinak funguje a do oblastí osvobozených od džihádu, kde probíhá proces „národního usmíření“, projíždějí konvoje bez potíží. Na druhou stranu džihád i mnozí obyvatelé východních částí Aleppa dopředu odmítli dojednané příměří a demonstrovali proti němu v obavách, že se tím jejich čtvrti vrátí pod Asadovu kontrolu. Reinkarnovaná syrská frančíza Al Kajdy zastavení palby rovnou odmítla a zveřejnila k tomu i příslušné video. Zničení konvoje, tím spíš v situaci, kdy je pod kontrolou džihádu, jejich „kauze“ obnovení (svým způsobem existenciálních) bojů zcela jistě posloužilo – „ředitel aleppské nemocnice Hamza Chatíb“, jehož jméno se podle všeho ocitlo i na seznamu aleppských lékařů, kteří v půli srpna „psali Obamovi“, aby nad Sýrií vyhlásil bezletovou zónu a rozbombardoval celou zemi sám, hned první den náletů hlásil bezmála stovku zabitých lidí. A zase tu budou „zničené nemocnice“, i když se v tamní „apokalypse“ už žádné nemocnice zůstat neměly, ale „tři až čtyři“ stále prý „jedou“, Sýrie ze zkušenosti už upozorňuje, že „umírnění“ džihádisté z Ahrár aš Šám chystají „provokace s chemickými zbraněmi“, které se Západ pokusí připsat Damašku, a mezitím tu už zase jsou „barelové bomby“…

Mimochodem, „barelové bomby“, tedy sudy „podomácku“ naplněné hořlavinou a proměněné tak v improvizovanou bombu, kterou židovský Irgun používal proti britské správě Palestiny, americká armáda ve Vietnamu nebo třebas Chorvaté proti Srbům za války v Jugoslávii, jsou násobně méně smrtící, než skutečná letecká puma, ale v Sýrii se zničehonic proměnila v mem nezměrného utrpení a symbol brutality Asadova režimu. Snaha vykreslovat „barelové bomby“ za vrchol nelidskosti je unikátním příkladem propagandy, která přehlíží americké používání zakázaných zbraní, teroristy vydává za „demokratické síly“ a saúdským wahhábistickým tmářům umožňuje nejen podporovat terorismus, ale s pomocí Bílého domu dál zabíjet civilisty v Jemenu a současně i uniknout ze zodpovědnosti za 11. září…

Bitva o Aleppo

„Důkazy, že USA záměrně zaútočily na syrskou vojenskou základnu, jsou samozřejmě nepřímé, a vždy tu bude možnost, že útok byl jen dalším obrovským zpravodajským selháním, která jsou ve válce tak běžná,“ shrnuje Gareth Porter hlavní příčiny krachu rusko-americké dohody o Sýrii. „Nikdo ale není schopný vysvětlit, jak se velení mohlo rozhodnout, že cíl tak blízko k letecké základně syrské vlády ve vládou ovládaném městě může být cíl spojený s Daešem. Ale načasování útoku – pouhých 48 hodin před tím, než mělo být přijato rozhodnutí o vytvoření společného centra s Ruskem (a očividný dopad útoku na příměří) – posiluje tezi, že to žádný omyl nebyl. A aby to bylo ještě jasnější, generál Harrigan z amerického centrálního velení vzdušných sil (USAFCENT), který odmítl potvrdit, zda bude s Ruskem vůbec spolupracovat, takřka s jistotou musel útok na syrské zařízení schválit. Plánovači USAFCENT navíc oblast kolem Dejrizoru, kde podnikají asi dvacet náletů týdně, důvěrně znají a o syrské základně věděli celé měsíce,“ konstatuje Porter na portálu Middle East Eye. „Obama se důsledně držel obecné strategie spolupráce s Ruskem coby klíče k postupu k zastavení palby. Tato strategie ale vycházela z odmítnutí konfrontovat americké regionální spojence, aby přestali s bezhlavou podporou opozičních, převážně džihádistických sil. Nyní tato strategie uplatňovaná v posledním roce skončila v plamenech a Obamovi k opětovnému ovládnutí smysluplné kontroly nad syrskou politikou nezbývá než přehodnotit zásadní volby, které v první řadě zatáhly Spojené státy do sponzorství syrské války.“

Než se tak – a pokud vůbec – stane, je zřejmé, že bitva o Aleppo bude eskalovat a Spojené státy se s každým dalším dnem připravují o možnost alespoň částečně získat ve městě vliv, který jim Rusko dohodou v zásadě nabízelo. Svým způsobem to ale není ani tak střet o Sýrii, jako souboj v rámci americké předvolební kampaně, v níž si různí politici, lobbyistické skupiny a média navzájem ukazují svaly a do omrzení si opakují, že si USA ve světě stále mohou dělat, co se jim zlíbí. A k udržení této iluze, kterou mají podpořit války s Ruskem a Čínou, už Pentagon žádá další bilion dolarů na příštích deset let…

Resumé: Zatímco západní média analyzují Kerryho „diplomacii nepříměří“ a mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN se proměnilo v další slovní přestřelku mezi Západem a Ruskem, Sergej Lavrov oznámil, že se Rusko už nebude vážně zabývat žádnými žádostmi o jednostranné pozastavení palby ruské nebo syrské armády na syrském území. „Pokud vše zase skončí u žádostí o jednostranné kroky ze strany ruských a syrských ozbrojených sil, jako že dejte nám ještě pauzu na tři čtyři dny a pak už všechny opozičníky přesvědčíme, že je to vážné, že se opravdu mají oddělit od (kajdistické) Fronty al Nusrá, tak taková jednání už nebudeme brát vážně. V uplynulých měsících jsme jim už několikrát vyšli vstříc, po dohodě s Američany jsme vyhlásili přestávku kolem Aleppa na 48 hodin i na 72 hodin, ale pokaždé jsme se přesvědčili, že tyto přestávky byly využity jen k tomu, aby bojovníci doplnili své řady a zbraně, a to včetně Nusry.“

Překlad: Rusko ve vztahu k USA upouští od politiky „nikdo neprohraje, nikdo nevyhraje a všichni budou do přijatelné míry spokojeni“. Východní Aleppo už nebude předmětem geopolitického handlu. Říjen rozhodne.

PS. Rusko v uplynulých dnech opakovaně požadovalo zveřejnění smlouvy s USA, aby se tak prý předešlo zbytečnému a nepodloženému vzájemnému obviňování z jejího neplnění. Agentura AP zveřejnila „uniklou“ verzi smlouvy, konkrétně variantu z 22 hodin 9. září, a Rusko kupodivu vůbec nejásá. Text neobsahuje prakticky žádné závazky americké strany. Byl to jen ruský bluf, nebo text ještě poté prošel změnami a jeho finální verze je jiná? A není to teď už skoro jedno?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.