Tereza Spencerová: Rusové a Saúdové pospolu? Vážně?

Svébytnou kapitolou ekonomického fóra v Petrohradu se stal příjezd saúdského ministra obrany prince Muhammada bin Salmána, takto panovníkova syna a aktuální dvojky v pořadníku na královský trůn. Především je to ale první kontakt Ruska s novou generací saúdských vládců, kteří se na scéně objevili po lednovém skonu dlouholetého krále Abdalláha.

Nejsou to historicky první styky mezi oběma zeměmi, které ve většině geopolitických otázek stojí na opačných pólech – právě král Abdalláh v roce 2003 navštívil Moskvu, o čtyři roky později byl Vladimir Putin v Rijádu, přičemž zatím poslední „výraznou“ stopu ve vzájemných vztahů zanechal tehdejší šéf saúdské tajné služby princ Bandar bin Sultán. V srpnu 2013 prý nabídl Rusku tajnou dohodu o kontrole světových cen ropy, přičemž potvrdil, že Saúdská Arábie ovládá čečenské teroristy na Kavkaze, kteří hrozili útokem na olympiádu v Soči: „Mohu vám dát záruky ochrany olympijských her v Soči u Černého moře. Čečenské skupiny, které hrozí, že naruší bezpečnost her, jsou pod naší kontrolou,“ řekl podle zápisu Bandar Putinovi, přičemž výměnou za to vše požadoval, aby Rusko přestalo podporovat Asadův režim v Sýrii.

Nyní do Petrohradu ale přijeli „noví“ Saúdové a o jejich plánech nasvědčovalo už jen složení delegace, v níž prince Muhammada doprovázel ministr zahraničí Ádil Džubajr a především pak ministr ropného průmyslu Alí Naímí. Na výsledky saúdských jednání s Putinem a jeho ministry bude třeba si ještě počkat, ale atmosféra se zdála být „dělná“ – saúdského krále Salmána v Rusku, „jednom z nejdůležitějších států současného světa“ (slovy prince Muhammada), čekají na podzim a mezitím se už mluvilo o zájmu Rijádu „o ruskou expertízu“ při výstavbě jaderných elektráren v Saúdské Arábii nebo o nákup ruských zbraní, především pak raketových systémů Iskander, byť tato sféra obchodu nejspíš nebude nijak významná, protože své vyzbrojování Saúdové tradičně vkládají do rukou USA a Západu. Podle saúdské oficiální televize Al Arabíja Saúdové v Petrohradu podepsali celkem šest smluv o spolupráci právě v jaderné a vojenské oblasti.

Mnohem významnější – a o to překvapivější – se ovšem zdá být dohoda o spolupráci v otázce ropy, která by měla v dohledné budoucnosti vést k obnovení růstu světových cen. „Jsem optimista ohledně budoucnosti trhu v příštích měsících z hlediska pokračujícího zlepšování a růstu globální poptávky,“ prohlásil saúdský ministr ropného průmyslu Naímí s tím, že „očekává růst“ cen, což by zase v důsledku „mohlo vést ke vzniku ropné aliance mezi našimi dvěma státy ku prospěchu mezinárodního ropného trhu, stejně jako ku prospěchu producentských zemí a stabilizace a zpevnění trhu.“

Už jen slova o saúdsko-ruské „ropné alianci“ znějí svým způsobem neuvěřitelně, tím spíš s ohledem na saúdskou politiku, která už druhým rokem ceny sráží ceny na minimum, a to na úkor na Ruska (ale i Spojených států a fakticky i všech ostatních producentů). Na druhou stranu je ale osmdesátník Alí Naímí živoucí legendou saúdského ropného byznysu, svou kariéru v koncernu Aramco začal už v jedenácti letech, jeho slova nebývají prázdnými prohlášeními a hlavně, nezaznívají bez jasného schválení krále.

Problémy a potíže

Lze asi konstatovat, že globální politika Západu by získala na věrohodnosti, kdyby se zbavila hororových spojenců typu Saúdů a „přehodila“ je na bedra Ruska, tím spíš, že Moskva „neobtěžuje“ své spojence s nějakým dodržováním lidských práv, ale až takový obrat v Petrohradu nenastal. Faktem zůstává, že tmářský House of Saud má nové vedení, které se od toho předešlého může lišit, přinejmenším v tom, že se snaží rozšířit okruh možných „přátel“, neb doba je zlá a problémy Rijádu se v poslední době jen prohlubují: Saúdové mají prsty v destabilizaci Libye, Sýrie a Iráku, do menší míry také v Egyptě, nicméně všechna tato geopolitická i skutečně válečná bojiště se jim vymykají zpod kontroly. Nízké ceny ropy navyšují rozpočtové deficity a většina obyvatelstva superbohatého království přežívá ve stále nespokojenější chudobě. Nedaří se ani potlačování íránského regionálního vlivu prováděné v podobě ilegální agrese do chudičkého Jemenu, naopak, některé íránské zdroje mluví o tom, že sympatie vůči jemenským šíitským Húthíům už vyvolaly ozbrojenou vzpouru saúdských šíitů proti Rijádu. Hnutí Svobodní občané Nadžránu (Ahrár an Nadžrán) prý už obsadilo jednu ze základen saúdské armády ve stejnojmenné provincii na jihu země, přičemž v bojích padlo několik saúdských vojáků. Nic moc zásadního nepřinesl ani první pokus o mírové řešení jemenského konfliktu, byť nabídnutý obrázek byl svým způsobem příznačný – Saúdové patří k hlavním sponzorům Al Kajdy a Islámského státu v Sýrii, a tak v delegaci, která jménem jemenské „exilové“ (saúdské) vlády zasedla v Ženevě, byl i jistý Abdal Wahháb Hamakjání, jehož mají USA na seznamu sponzorů terorismu.

Na náladě či mezinárodní důvěryhodnosti nyní Saúdům (a samozřejmě i jejich spojencům) dozajista nepřidal server WikiLeaks, který začal postupně zveřejňovat první tisíce z údajně celkem půl milionu hacknutých saúdských diplomatických depeší. Některé dokumenty například potvrzují, že si Rijád – přinejmenším v roce 2010, ale podle všeho to bude trend obecný a přetrvávající – platil média v Sýrii, Jordánsku, Kuvajtu, Spojených arabských emirátech, Libanonu a Mauritánii, a to s cílem „neutralizovat“ jejich obsah a vylepšit svůj negativní obraz, neboť „přímá podpora zahraničním médiím musí sloužit politice království a jeho zájmům“. Podle téhož dokumentu například MTV, přední libanonská pravicově orientovaná „přední nezávislá televize v arabském světě“, měla původně dostat od Saúdů 20 milionů dolarů (ale nakonec se musela prodat za pět milionů). Podobné údaje mohou vysvětlovat mediální kampaň, která v poslední době dává například Damašek do spojenectví s Islámským státem nebo (bez uvádění zdrojů) poukazuje na slábnoucí podporu Asadovu režimu. První zveřejněné dokumenty pojednávají například také rusko-saúdském handlování s hlasy v Radě OSN pro lidská práva, o snaze Saúdů podkopat regionální vliv Íránu či odkoupit od egyptského Muslimského bratrstva za 10 milard dolarů svrženého a vězněného diktátora Husního Mubaraka, nebo třeba nabízejí stvrzenku, podle níž jedna ze saúdských princezen odletěla ze Švýcarska s nezaplacenými účty na více než 1,5 milionu švýcarských franků… Rijád už vyzval své poddané, aby „falešné“ informace WikiLeaks ignorovali a hlavně aby je nesdíleli na sociálních sítích.

To vše přichází v době, kdy se komplikuje i protiasadovská osa Saúdů s Izraelem a Tureckem. Po nedávných volbách, v nichž strana tureckého prezidenta Recept Erdogana přišla o parlamentní většinu, se například podle analýzy YaleGlobal rýsují vlastně jen dvě možné koalice – prezidentova AKP se může spojit s krajně pravicovou nacionalistickou Stranou národní akce nebo jít do koalice se dvěma středolevými stranami, včetně nové kurdské Lidové demokratické strany. V prvním případě se dá očekávat mnohem tvrdší přístup ke všem sousedům Turecka, Řeckem počínaje přes Izrael a Sýrii, a razantnější postup vůči Kurdům, v případě druhém bude AKP muset zmírnit své vazby na islamisty a džihádisty a vyjít vstříc Kurdům, včetně těch syrských. V obou případech pak platí, že se vazby, které Turecko od propuknutí arabského jara v regionu budovalo, budou s vysokou mírou pravděpodobnosti měnit.

Naštvaní Húthíové

Bez ohledu na výčet saúdských potíží lze předpokládat, že Rijád své sbližování s Moskvou nebude chtít zadarmo, a to přinejmenším z hlediska pokračující ruské podpory Asadovu režimu v Damašku, o jehož svržení se Saúdové pokoušejí už pátým rokem. Putin nicméně v Petrohradu na adresu Sýrie prohlásil jen to, že je připraven „tlačit“ Bašára Asada k prosazování větších politických reforem a k více diskusím se „zdravou opozicí“, čímž ze hry vyloučil saúdské či katarské (a vlastně i západní) kajdisty či Islámský stát. K politickému řešení syrské krize by se podle Ruska mělo dojít bez západní vojenské intervence (s výjimkou útoků proti IS): „Spojené státy podporují Irák, podporují jeho armádu,“ prohlásil. „V rámci dvou nebo tří úderů Islámský stát ovládl tolik zbraní…, že je dnes lépe vyzbrojen než irácká armáda. A to vše se děje s podporou USA.“

Takový pohled Saúdy sotva uspokojí, na druhou stranu si Moskva zcela jistě nebude chtít zkazit aktuálně výjimečně dobré vztahy s blízkovýchodními šíity, a že k tomu stačí málo: Kvůli zvažovanému saúdskému nákupu ruských zbraní v Petrohradu cestu do Ruska zrušila delegace jemenských rebelů, podle nichž tím „Rusko nastupuje na západní cestu vycházející z obrany vlastních zájmů na úkor těch druhých“.

Při tom všem se ale zdá, že Kreml nemusí jít se Saúdy do nějakého vážnějšího svazku, protože aktuálně to není Rusko, kdo Saúdy potřebuje, ale naopak, tím spíš, že krizová devalvace rublu nijak zásadně nesnížila ruské rublové příjmy z nízkých cen ropy, které beztak nemohou zůstat nízko navěky. Na druhou stranu je zřejmé, že jakékoli rozšíření chapadel ruské chobotnice v regionu se Moskvě rozhodně hodí. Saúdové coby věrný, ale v poslední době stále vzdornější vazal Spojených států na Blízkém východě se v mnoha směrech ocitají ve slepých uličkách a hledají z nich východiska. Jakým směrem se procesy na Blízkém východě budou nyní ubírat, je těžké předjímat, ale jisté je, že nový vývoj na sebe nenechá čekat dlouho.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami