Nad turecko-syrskou hranicí byl v pondělí sestřelen ruský bombardér Su 24. To je jisté. Podle Turků byl sestřelen nad jejich územím, podle Rusů nad Sýrií, což ostatně potvrzují i americké zdroje. A není to jediná „nejasnost“. Turecko například tvrdí, že jeho stíhačky ruský letoun „varovaly desetkrát během pěti minut“, nicméně Ankara současně oficiálně uvádí, že ruský stroj při tom všem strávil v tureckém vzdušném prostoru pouhých 17 vteřin. Ruská strana jakékoli varování popírá, a není ani jasné, proč by na něj ruský pilot případně nereagoval, tím spíš v době, kdy oba státy ještě – přinejmenším do včerejška – nebyly ve válečném stavu. A také není jasné, proč na turecký útok nereagovaly ostatní ruské letouny…

Ať tak či tak, „incident“, jak sestřelení ruského vojenského letadla cudně označují západní politici i jejich mediální mainstream, z určitého úhlu nabízí podivný obraz, který by měl být pro zbytky racionálně uvažující Evropy alarmující.

Aliance ucukla

Jen pro shrnutí, co sestřelení ruského bombardéru předcházelo. Na starý kontinent se dál valí migrační vlna a nepřímé „důkazy“ ukazují, že jejím hybatelem je Turecko. Právě tam žily v uprchlických táborech dva miliony Syřanů, kteří se „najednou“ daly na pochod. Evropa, neschopná zaujmout racionální postoj, zkouší „outsourcovat“ represe, a tak kromě neustále navyšovaných miliard eur „výkupného“ otevírá stále radikálnějšímu islamismu prezidenta Erdogana dveře do EU. O tom, že právě tento režim podporuje Daeš a další teroristy, unijní politici – až na opatrné výjimky typu Miloše Zemana - vesměs mlčí, a nejspíš promlčí i Putinovu připomínku, že sestřelení stíhačky „je bodnutím do zad, které spáchali komplicové teroristů“.

A za takto rozdaných karet RB OSN o víkendu jednomyslně schválila rezoluci, která po pařížských teroristických masakrech sice sjednocuje mocnosti v otázce terorismu, ale k intervenci do Sýrie a Iráku vágně opravňuje všechny státy, které „mají příslušnou kapacitu“. Jinými slovy, nikdo nevelí, nikdo se nezodpovídá, ale „zaválčit“ si může kdekdo. Ankara vzápětí vyslala své stíhačky (v doprovodu čtyř amerických letounů) nad sever Sýrie. Prý to měl být „první krok k vytvoření bezpečné zóny“ na severu Sýrie, tedy oblasti, kde prý nebude operovat Daeš, ale ti „umírnění“, tedy „naši“ džihádisté. Pokud ale turecké stíhačky od soboty létají nad severem Sýrie, pravděpodobnost, že se „incident“ se sestřelením ruského bombardéru udál nad Sýrií, jen sílí. V době, kdy turecká parlamentní opozice i západní mainstream přiznávají, že právě turecká tajná služba spolupracovala na chemických masakrech v Sýrii, které měly být připsány Bašáru Asadovi a měly vést k americké intervenci do Damašku, by takový „false flag“ nebyl ničím divným.  

Recep Erdogan, jemuž drtivé vítězství v nedávných parlamentních volbách dodalo sebevědomí bohů, nyní může znovu jen zkoušet, zda má vůbec nějaké mantinely, s vědomím, že geostrategická poloha jeho země na Západě zaručuje prakticky imunitu. Ve výsledku je tu fakt, že v pondělí členský stát NATO podle všeho sestřelil ruské vojenské letadlo.