Tereza Spencerová: Slepé „vize“ a ponurá saúdská budoucnost

O sociálně výbušné bídě občanů superbohaté a tajnůstkářské Saúdské Arábie se mluví už dlouho a stejně dlouho se táhnou i nejrůznější nápady členů královské rodiny, jak svoji lidskoprávní hororovou šou udržet nad hladinou. Už letos v lednu se například zrodila idea znárodnit a v jednu z hlavních exportních komodit proměnit produkci misváku, větvičky salvadory perské, s níž si podle koránu čistil zuby prorok Muhammad, a s níž by si nyní, přinejmenším podle představ královských ekonomů, měli zajišťovat orální hygienu všichni muslimové světa. To vše je v souladu s přesvědčením mladého „zastupujícího korunního prince“ Muhammada bin Salmána, stále ještě považovaného za budoucího krále, který několik posledních měsíců zdůrazňuje, že království musí vedle prodeje ropy najít i jiné finanční zdroje. Nedávno proto předestřel, co dělat pro případ, že ropné zdroje jednou dojdou nebo že ropu už nikdo nebude potřebovat. Svůj ambiciózní plán nazval „Vize 2030“, prošpikoval ho pojmy jako „transparentnost“ nebo „posílení role žen ve společnosti“ a opřel ho o prodej necelých pěti procent akcií státního (tedy fakticky rodinného) ropného gigantu Saudi Aramco. Získal by tím prý až dva biliony dolarů, které by vložil do největšího vládního investičního fondu na světě, a jeho zisky by pak poskytovaly alternativu příjmům z ropy, jejíž cena – a to především kvůli neuchopitelné saúdské těžební politice – dlouhodobě klesá. K tomu má mentálně středověký Rijád, který nechává běžně stínat hlavy přímo na náměstích před nákupními centry, v plánu začít vydělávat na cestovním ruchu a zkusmo a „selektivně“ vydávat (dosud vůbec neudělovaná) turistická víza. To zřejmě souvisí se snahou navýšit zisky z pravidelných poutí do Mekky, kam ročně míří kolem dvou milionů muslimů, ale cílem do roku 2020 je navýšit jejich počty na 2,7 milionu.

Pokud nějací „reformátoři“ očekávali souběžné skutečné změny sociální sféry, jako například umožnit ženám řídit auto nebo povolit v království kina, nedočkali se. Princ sice určitou naději nabízel: „Máme za to, že ženy mají v islámu práva, jichž zatím nedosáhly. Pokud ženy (v časech proroka Muhammada) směly jezdit na velbloudech, možná bychom je mohli nechat řídit auta, velbloudy moderní doby,“ uvažoval nahlas, ale vzápětí po odhalení své „vize“ konstatoval, že na řidičky není „společnost připravená“.

Není jasné ani to, jak by princ chtěl vymáhat odpovědnost, když vládu řídí královská rodina, která legálním odčerpáváním peněz z rozpočtu brání i jakékoli transparentnosti. A není jasné, jak posílit cestovní ruch v království postaveném na wahhábistických sociálních a náboženských standardech. Co v této souvislosti asi tak může nabízet nově zřízená královská „komise pro rekreaci“? Dopoledne kamenování, odpoledne stínání hlavy, v podvečer bičování? Ve finále se tak zdá, že celá „Vize 2030“ ze všeho nejvíc připomíná snahu vrátit saúdskou ekonomiku někam do 7. století, kdy se v oblasti obchodovalo hlavně s poutníky a s datlemi.

A i kdyby princ Muhammad myslel své „vize“ upřímně, stojí proti němu realita současného světa – nejnovější studie předpovídají, že už od roku 2050 bude většina Blízkého východu kvůli vysokým teplotám neobyvatelná, jakákoli činnost mimo klimatizované a odizolované prostory bude životu nebezpečná, neboť prašnost vzduchu dosáhne až 70 procent… Čili, představa, že by Saúdové vydělávali zrovna na muslimských poutích, hadži, se zdá být naprosto mimo. Mimochodem, pokud mají vědci pravdu, co se stane s islámem, pokud se Mekka promění v místo pro poutníky životu nebezpečné? A co se stane v rámci islámského světa se Saúdy, kteří se dnes pyšní titulem „strážci svatyní“?

Není nejspíš pochyb, že by princ Muhammad o prognózách nevěděl, což ale ve svém důsledku nabízí nový pohled na odprodej akcií Aramco. Proměna největšího bohatství Saúdů v hotovost se královské rodině může hodit pro chvíli, kdy usoudí, že už se na ně valí příliš vysoká politická, finanční nebo sociální vlna, a rozhodnou se – třebas po vzoru někdejšího íránského šáha – pro útěk.

Není divu, že Muhammadova „vize“ neudělala větší dojem na ratingové agentury. Při současných cenách ropy království „spaluje“ příliš mnoho peněz, a tak Moody´s opětovně snížila Saúdům rating, nyní na stupeň A1. „V důsledku kombinace nižšího růstu, vyššího zadlužení státu a menšího finančního polštáře jsou šance království při střetu s budoucími šokovými situacemi mnohem horší a vedou k zaostávání,“ konstatuje agentura. O Muhammadově plánu ani slovo.

Sociální výbuchy

Zatímco tedy „Vize 2030“ ve světě vlastně nikoho moc nezajímá, názor Moody´s má přece jen větší váhu. Snížení ratingu na úroveň čtyřikrát nižší než má třeba Německo totiž sehrává významnou roli při půjčování peněz na finančních trzích. Doposud to Saúdy nemuselo zajímat, protože si půjčovat nemuseli, nyní je ale všechno jinak. Před dvěma lety totiž Rijád zahájil ropnou válku namířenou nominálně možná proti Rusku, ale fakticky proti všem, přičemž cena za barel ze 120 dolarů spadla na 30 a z tohoto dna se začala pomalu odrážet zpět až na počátku letošního roku. I když to „House of Saud“ nikdy oficiálně nepřizná, jeho politika snižování cen ropy byla přitom nejen výstřelem i do vlastní nohy, ale rovnou dávkou kulek do obou jejich chodidel. Obětní beránek se už našel: stal se jím Alí Naímí, dlouholetý ministr ropného průmyslu a hlavní hybatel celého OPEC. Donedávna supervlivný Naímí ale nepadl „za trest“, nýbrž oficiálně v důsledku „reforem“ prince Muhammada, který nově stvořil energetické superministerstvo, nejspíš s cílem dostat pod kontrolu i tuto sféru saúdské ekonomiky, bez ohledu na chabé vyhlídky na úspěch.

Faktem je, že Naímí pro prince Muhammada „pozbyl smyslu“, neboť Saúdové v poslední době ztratili rozhodující vliv na stanovení globálních cen ropy. OPEC byl jejich dlouhodobým mocenským nástrojem, jehož prostřednictvím celé dekády spoluurčovali množství těžené ropy a tím i její cenu. Nyní je ale ropný kartel ochromený a jeho nedávný summit v katarském Dauhá, kam bylo přizváno i nečlenské Rusko, skončil rovnou skandálem. Cílem bylo dohodnout se na snížení těžby a zmrazení kvót, ale i takové minimum se ukázalo být až příliš ambiciózním. Místo dohody se členové OPEC jen rozhádali, a to především kvůli Íránu, jehož zástupci do Dauhá ani nepřijeli. Po zrušení západních sankcí se Teherán bez ohledu na skryté nebo i veřejné touhy OPEC vehementně vrací na trhy a těží (a prodává) ropu o sto šest – za pouhé čtyři měsíci dokázal zvýšit těžbu na 3,5 milionu barelů, tedy na skoro stejnou úroveň jako před sankcemi.

Saúdové s Ruskem, dva největší producenti ropy na světě, se krátce před Druhá domluvili na „strategii zmrazení“ těžby bez ohledu na názor Íránu, ale v zahajovací den summitu Saúdové dohodu vypověděli – a OPEC se proměnil jen v nablýskanou skořápku. Rusko se od Saúdů distancovalo a konstatovalo „smrt“ ropného kartelu: „V současnosti existuje několik objektivních faktorů, které vylučují, aby jakýkoli kartel mohl trhu vnucovat svou vůli,“ prohlásil Igor Sečin, šéf Rosněfti. „OPEC prakticky přestal existovat coby jednotná organizace.“ V podobném duchu se vyjádřil i šéf Lukoilu Vagit Alekperov a princ Muhammad jeho slova nemohl přeslechnout. Zareagoval, vzal věci do svých rukou, pohřbil OPEC a převzal i další dávku zodpovědnosti za budoucnost Saúdské Arábie.

Podle Mezinárodního měnového fondu by Perský záliv na snížených cenách ropy mohl jen letos ztratit půl bilionu dolarů, a nedávno vešlo ve známost, že si královská rodina od mezinárodního bankovního konsorcia půjčila 10 miliard dolarů. Čili králové poprvé po pětadvaceti letech začali dělat dluhy. Čili, Saúdové se z věřitelů stávají dlužníky, a tak snížení ratingu přichází v tu nejhorší možnou chvíli. Muhammad má proto recept i na to, jak ucpat kasu – počínaje rokem 2021 by milionům gastarbeitrů mohla být nabídnuta „zelená karta“, aby už neposílali své peníze domů a utráceli je u Saúdů. V roce 2014 přitom šlo o 36 miliard dolarů.

Není ovšem vůbec jisté, zda by takový nápad vůbec fungoval, protože sociální situace v království je výbušná už nyní. Mamutí stavební koncern Binladin Group (ano, rodinná firma příbuzných „toho“ Usámy bin Ládina), nedávno vyvolal ostrou bouři – poté, co měsíce nevyplácel mzdy gastarbeitrům, propustil i dvě třetiny svých saúdských zaměstnanců, konkrétně 12 tisíc lidí. Celkem o práci přišlo na 50 tisíc (i když některé zdroje mluví až o bezmála sta tisících) lidí, z nichž mnozí si začali vybíjet vztek a v ulicích vzplály autobusy zaparkované před sídlem koncernu v Mekce.

Binladin Group patří k největším zaměstnavatelům v království a před masovým propouštěním pro ni pracovalo 200 tisíc lidí. V posledním roce ale prý utrpěla těžké finanční ztráty, na jejichž počátku byla havárie – pád stavebního jeřábu v Mekce zabil 107 lidí – a související ztráta důvěry. Rijád nyní na nepokoje zareagoval rychle a opakovaně povolil Binladin Group účast v tendrech na státní infrastrukturní projekty, byť v Muhammadově „vizi“ žádní gastarbeitři vlastně už žádné místo ani nemají. Nepokoje v ulicích se tudíž staly jakousi „ochutnávkou“ toho, co by saúdskou královskou rodinu čekalo, kdyby byla „vize“ uvedena do reality.

V kombinaci se sílícím – a uměle bičovaným -- sektářským napětím a stupňujícími se útoky Daeše se tak královská rodina krok za krokem blíží k „dokonalé bouři“. „

USA si 11. září udělaly samy“

Tápání na domácí ekonomické a sociální scéně se pak na scéně mezinárodní, která je pro Saúdy stejně nepřívětivá, mění v sérii vzteklých gest. V rámci syrského konfliktu Rijád Rusku i Spojeným státům hrozí, že bude dál pokračovat v nastaveném kurzu, financovat džihád z peněz, které už vlastně ani nemá, a v případě nutnosti si svrhne Asadův režim sám. Přitom je ale údajně připravený k rozsáhlým kompromisům, které by ukončily Muhammadovu vojenskou blamáž v podobě sice brutální a vražedné, ale nevítězné agrese do Jemenu.

Alespoň tuto „ruku“ si princ Muhammad asi uvolnit musí, protože dál vede boj na mnoha frontách, z nichž ta aktuálně nejdůležitější má podobu sporu s USA o pravdu o 11. září. Podle některých zdrojů totiž není ve hře jen zveřejnění dnes už takřka mýtických 28 stran vyšetřovacího spisu, ale řeč je o 80 tisících stranách dokumentů o saúdském podílu na 11. září, které se FBI snažila utajit. Bez ohledu na saúdské hrozby, že „položí“ americkou ekonomiku – a Saúdové jsou se 116 miliardami dolarů největšími věřiteli Spojených států --, totiž americký Senát jednomyslně schválil zákon, který umožňuje pozůstalým po obětech z 11. září žalovat Saúdskou Arábii za její roli v tehdejších teroristických útocích. Pokud návrh zákona schválí i Sněmovna reprezentantů, bude pro Bílý dům složité legislativu zablokovat, byť ji oficiálně odmítá.

Saúdská reakce ze všeho nejvíc vypovídá o myšlenkové křeči. Panarabský deník Al Haját, který patří saúdskému princi Chálidu bin Sultánovi, už například přinesl sáhodlouhý výčet amerických zločinů v průběhu uplynulého století a navrch i varování, že pokud USA „půjdou po Saúdech“, „svět půjde po Americe“. Ironií přitom je, že pro USA použil zaběhaný chomejníovský obrat „velký Satan“. A v dalším textu pak dokonce rovnou obvinil Spojené státy, že si 11. září zorganizovaly samy, aby si vytvořily „nepřítele“ a záminku ke globální „válce proti teroru“. Při takovém tempu „odhalování skutečné tváře USA“ nelze vyloučit, že se na veřejnost bezděky dostane i něco opravdu zajímavého…

V každém případě se zdá, že zástupce korunního prince Muhammad si zatím žádný skutečný „bod k dobru“ při správě království připsat nemůže: Ekonomiku nepozvedl a nejspíš ani nepozvedne, království se noří do sociálních bouří, Asada nesvrhl, Jemen nedobyl, Írán nezahnal na útěk, ale za to nezabránil prudkému zhoršení vztahů s USA... Svět se rychle mění a situace v samotné zemi se blíží kritickému bodu nejen vinou špatného vládnutí, ale i z čistě objektivních příčin. A je proto velkou otázkou, zda k řešení postačí případný prostý palácový puč a nástup dalšího polygamního feudála.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami