Každý, kdo si myslel, že se Valné shromáždění OSN v New Yorku může stát vhodnou příležitostí k tomu, aby si Donald Trump „vyříkal“ problémy s představiteli Íránu, musel být hodně zklamán. Americký prezident se (po předchozí „poradě“ s izraelským premiérem) ve svém prvním projevu na této „scéně“ – kromě obligátních pohrůžek Severní Koreji – jako by reinkarnoval do George W. Bushe a všech amerických „neokonů“ a opětovně tvrdě napadl jadernou smlouvu s Íránem, přičemž Teherán označil za hlavního sponzora snad všech teroristů. Je příznačné, že Trumpova velká slova o íránském napojení na světový terorismus nelze v praxi nijak doložit, nebo lépe, že lze dokázat pravý opak. A je příznačné, že skuteční (například saúdští) sponzoři islamistických teroristů zůstali v jeho projevu „mimo“.
Ale o hodnotě slov nejvyšších činitelů Západu nemá v posledních deseti dvaceti letech vůbec smysl přemýšlet. Tedy, s výjimkou Američanů, kteří musejí přežívat ve válečnickém systému, v němž jsou stovky miliard dolarů na válčení, ale nikoli na ty nejobyčejnější domácí sociální programy. Z tohoto pohledu se nově zrozený Trump-hrozič dokonale vzdálil od svého hesla „Amerika především“. Jako kdyby ani nemluvil před zástupci celého světa, ale snažil se bombastickým a místy nesmyslným projevem udělat radost jen domácím (a vesměs židovským) neokonzervativcům a vojenskoprůmyslovému komplexu. Americký prezident v projevu 21krát zmínil pojem „svrchovanost“ a tvrdil, že „Amerika neusiluje o to, aby vnucovala jiným svůj způsob života, ale spíše ponechává možnost, aby zářila jako příklad pro všechny ostatní“. Tento realismus – a podle všeho i důkaz Trumpova pokračujícího odmítání globalizace --v přístupu k tomu, jak se ostatní národy rozhodly samy sobě vládnout, se ovšem nevztahuje na Írán, Venezuelu, Kubu a Severní Koreu. A zhruba desetina projevu byla věnována Íránu. „Celý svět chápe, že dobří lidé Íránu chtějí změnu a že kromě ohromné vojenské síly USA se právě jich íránské vedení bojí nejvíc,“ prohlásil o íránském „vražedném režimu“ Trump, přičemž libanonský Hizballáh, s nímž americké jednotky v zásadě spolupracují, znovu označil za teroristickou organizaci. Izraelský premiér Netanjahu neskrýval nadšení…
Nicméně, většina „celého světa“ tento (vynucený?) Trumpův odklon“ od někdejších slibů vzájemné výhodné kooperace k vojenským pohrůžkám podle všeho očekával. V týdnu před jednáním VS OSN do Moskvy zaletěl íránský ministr zahraničí Mohammad Zaríf a přijal ho osobně Vladimir Putin. Téma bylo vcelku snadno předvídatelné – hrozba, že USA odstoupí od dva roky staré Obamovy jaderné smlouvy s Íránem. Trump smlouvu s Íránem kritizuje pravidelně, ale otázkou je, zda je třeba ho brát přespříliš vážně. Za osm měsíců ve funkci si už vysloužil aureolu nepředvídatelného a nespolehlivého. Během kampaně například sliboval, že ukončí šestnáct let trvající okupaci Afghánistánu, ale v praxi do té zničené země míří „donevidím“ další američtí vojáci, aniž by kdo vůbec tušil, jestli je Taliban vůbec porazitelný. A jeho nynější vystoupení na půdě OSN Zaríf označil za „ignorantský a nenávistný projev ze středověku, který nestojí za komentář“.
S ohledem na dosavadní Trumpovy pohrůžky vůči Íránu přitom současně nejspíš platí, že dokud Teherán dohodu neporuší, nebude mít Trumpův Bílý dům „žaludek“ na to, aby smlouvu jednostranně vypověděl. A proto vytváří nové a nové diplomatické krize, v naději, že protistrana „uklouzne“ a zavdá tak Washingtonu „legitimní“ důvod zmařit mír. A jednou z možností, jak tohoto cíle dosáhnout, jsou další a další sankce uvalované na Írán, který sice svou část dohody plní, ale prý nedodržuje „ducha dohody“, což je klacek hodně vágní, ale o to vhodnější.
Teherán dává jasně najevo, že není ochotný o jaderné smlouvě jednat znovu, a zcela už odmítá americký požadavek, aby byly jeho vojenské základny otevřené „mezinárodním inspekcím“. Čili, Írán opravdu nedovolí americkým a izraelským špionům (v přestrojení za kontrolory Mezinárodní agenty pro atomovou energii) vstup na svá vojenská zařízení. Ostatně, obráceně by to nefungovalo jinak.
Nejzajímavější nyní proto bude reakce evropských spojenců USA. Například francouzský prezident Emmanuel Macron americký „atak“ proti Teheránu odmítá s tím, že je nerozumný v době, kdy USA eskalují i krizi kolem Severní Koreje, a připomíná možnost, že krach jaderné smlouvy povede k tomu, že si Írán jaderné zbraně opravdu pořídí. Francie se aktuálně jeví jako hlavní západní obhájce jaderné dohody s Íránem, protože v rámci související normalizace vztahů už začala v Íránu investovat vzájemně výhodné miliardy. Západ se ale současně snaží Americe i vyhovět snahou „hledat nové cesty“, jak Írán ztrestat „bezbolestně“. Minulá zkušenost je přitom výmluvná. EU se totiž podle všeho podvolí novým energetickým sankcím proti Rusku, bez ohledu na nesouhlas koncernů a miliardy proinvestované například v projektu plynovodu Nord Stream 2. (Bude jasněji poté, co se americký ministr zahraničí Rex Tillerson v New Yorku setká s představiteli všech účastníků íránské jaderné dohody.)
Z hlediska Íránu bude ale ve finále klíčovou role Ruska a Číny, která mimo jiné před pár dny poskytla Teheránu úvěr ve výši 10 miliard dolarů a oznámila úmysl aktivně vstoupit do politického procesu kolem Sýrie. Zvláště míra rozhodnosti „íránská politiky“ Číny bude do značné míry záviset na tom, jak USA povedou dál svůj střet se Severní Koreou, v němž Peking jakoukoli válku na svém „zadním dvorku“ rozhodně odmítá. Rusko pro změnu trvá na tom, že o jaderné dohodě s Íránem z roku 2015 „znovu jednat nelze a všechny strany smlouvy musejí plnit své závazky“.
Situace kolem Íránu v mnohém napoví o tom, do jaké míry je už Teherán integrován do eurasijského prostoru, přičemž nelze předpokládat, že by se -- jen kvůli postojům USA, Izraele a Saúdské Arábie – takřka alianční vazby mezi Ruskem a Čínou a Íránem rozpadly. Rusko s Íránem a Tureckem, které podle všeho chápe realitu regionu mnohem lépe, než Západ a jeho spojenci, navíc společně „zaručují“ deeskalační zónu v syrském Idlíbu. Jinými slovy, obnovené snahy USA „měnit režimy“ v zemích, které se jim z nejrůznějších důvodů nelíbí, a především snahy vypovědět jadernou dohodu s Íránem se současně stávají lakmusovým papírkem rodící se světové „multipolarity“.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
