Před více než šesti lety izraelské komando zaútočilo na tureckou humanitární loď Mavi Marmara směřující do pásma Gazy a na její palubě zabilo deset aktivistů, včetně jednoho občana USA. Vztahy mezi oběma tradičními spojenci tehdy propadly snad až pod bod mrazu a Turecko s Izraelem přerušilo většinu obchodních a vojenských vazeb. Do té doby přitom ozbrojené síly obou zemí pravidelně prováděly společné manévry, tajné služby si měnily informace a vzájemný obchod kvetl.
Turecko se svými neoosmanskými ambicemi, politikou v syrské válce orientovanou na podporu Daeše nebo kajdistické Fronty al Nusrá, cíleným sestřelením ruské stíhačky nebo vydíráním EU v rámci migrační krize v posledních měsících dostávalo do čím dál větší mezinárodní izolace. Už delší dobu se proto spekulovalo, jak chce prezident Recep Erdogan z této situace „vybruslit“. Izrael pro změnu potřeboval opětovné sblížení s Tureckem coby protiváhu sílícímu regionálnímu vlivu Íránu, přičemž Ankara situaci už delší dobu vnímala stejně, až se najednou v týdnu začaly objevovat zprávy o chystané normalizaci oboustranných vztahů. Bylo to spíš jen oficiální potvrzení neoficiálního stavu, neboť Turecko i Izrael už dlouho spojoval například černý obchod s ropou, kterou Daeš kradl v iráckém Kurdistánu a přes turecké přístavy prodával do Izraele, nebo společný vstřícný pohled na Daeš a další sunnitské teroristy v Sýrii.
Nová dohoda o normalizaci vztahů předpokládá, že Turecko vyplatí pozůstalým po obětech z Mavi Marmara 20 milionů dolarů odškodného, za což izraelská opozice dopředu premiéra Benjamina Netanjahua obvinila, že „zašel příliš daleko“. K tomu Turecko vyšle nákladní loď s 10 tisíci tunami humanitární pomoci pro pásmo Gazy a Turecko výměnou vzdá práva žalovat Izrael za akce jeho vojáků. Izraelská námořní blokáda Gazy, kolem níž Izrael už začal stavět vysokou zeď, bude podle dohody pokračovat, ale dodávky pomoci Gazy prostřednictvím izraelských přístavů prý budou pokračovat.
Turecko si od masakru na Mavi Marmara kladlo tři podmínky pro normalizaci vztahů: odškodné pro pozůstalé, oficiální omluvu a zrušení blokády pásma Gazy. Dohoda ve finále blokádu akceptuje, čili Recep Erdogan ustoupil. Přiznání porážky je větší o symboliku – Turecko sice bude smět dodávat humanitární pomoc Gaze, ale jen do izraelského přístavu Ašdod, kam byla eskortována i flotila Mavi Marmara. Právě tam také izraelské úřady zabavily techniku a majetek účastníků plavby, a jak připomíná Richard Silverstein na Tikkun Olam, Ankara tak nyní souhlasila přesně s těmi podmínkami, s nimiž Mavi Marmara chtěla skoncovat. Je to paradox o to větší, že veškeré projekty, které Turecko v Gaze zafinancuje, budou beztak zničeny při příští izraelské agresi, stejně jako se to stalo třeba s projektem na obnovení přístavu v Gaze, který platili Holanďané a Francouzi.
Podle prvních zpráv o normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi Turecko za všechny tyto ústupky mělo získat přístup k Leviathanu, obřímu nalezišti zemního plynu u pobřeží Izraele, Libanonu i Gazy, nicméně podle Izraele jsou to úvahy, stejně jako úvahy týkající se plynovodu mezi Izraelem a Tureckem, zatím předčasné. K tomu si Erdogan ale v neděli telefonoval s šéfem palestinské „protektorátní“ samosprávy Mahmúdem Abbásem, aby mu vysvětlil, že normalizace vztahů „zlepší humanitární situaci v pásmu Gazy“, a přijal v Istanbulu i šéfa Hamasu Chálida Mišála, aby mu nějakým způsobem vysvětlil, proč Turecko, nejsilnější islámský stát ve Středomoří, ve jménu svých vyšších zájmů zrazuje další muslimy a nechá jeho hnutí na holičkách. V této souvislosti prý Turecko Izraeli slíbilo, že „ukončí“ veškeré vojenské aktivity Hamasu na svém území, zatímco politickou činnost ponechá nadále bez překážek, ale to jsou jen spekulace.
Benjamin Netanjahu tvrdí, že normalizace vztahů s Tureckem bude mít „nesmírný dopad na izraelskou ekonomiku“. Sice zatím není přesně jasné, na koho že by měl zmíněný „dopad“ dopadnout, ale už dnes je jisté, že z bilionových plynových obchodů jsou dopředu vyloučeni obyvatelé zablokovaného pásma Gazy, byť u jejich pobřeží se plynová ložiska nacházejí rovněž, stejně jako obyčejní obyvatelé Izraele. Izrael je nejchudší ze 32 zemí OECD a 18 tamních rodin ovládá 60 procent korporátního majetku, takže na obyčejné Izraelce – pokud nejsou bývalými generály nebo zpravodajskými důstojníky, pro něž se vždy najde lukrativní místo „poradce“ – z Leviathanu zas až tak velký přínos nekouká, připomíná Tikkun Olam.
V současném neoliberálním světě, v němž už i Mezinárodní měnový fond přiznává, že šířil ekonomické bludy, to stále ještě není nic neobvyklého.
Co má Turecko z toho, že odhodilo svou hrdou masku a plně se Izraeli podvolilo? Nejspíš jen „přítele“, kteří mu v poslední době v důsledku jeho vlastní politiky začali akutně chybět. Přítele i za cenu toho, že je jasné, kdo v tomto „sado-maso“ vztahu je tím submisivním.
Turecko chce zpátky i Rusy
Onen převládající a stále depresivnější pocit samoty přitom Recepa Erdogana nejspíš přiměl zhluboka se nadechnout, zavřít oči a vzít vše „z jedné vody na čisto“, tedy pokusit se mít zase trochu víc přátel, kteří za to stojí. Konkrétně těch ruských. I v tomto případu se náznaky objevovaly už nějakou dobu. Erdogan se loni v listopadu sestřelením ruské stíhačky, která útočila nad Sýrií a turecký vzdušný prostor narušila jen na několik vteřin, pokusil vžít do role reálného „architekta regionální budoucnosti“ a v tomto pocitu setrval přes půl roku. Náznaky, že pocit zůstává jen pocitem, ale přesto začaly vyvěrat na povrch, když i proerdoganovská média – a jiná v Turecku aktuálně skoro nejsou – začala „nahlas“ uvažovat o tom, o co všechno Ankara kvůli zpřetrhaným vztahům s Ruskem přichází, a to není řeč jen o těžké ráně tureckému turistickému průmyslu, který bez Rusů trpí.
Takže Erdogan najednou v půli června poslal Vladimiru Putinovi pozdrav ke Dni Ruska, Rusko pro změnu pozvalo tureckého ministra do Soči na regionální fórum, a pak najednou – to samé pondělí, kdy byla oznámena normalizace vztahů s Izraelem, se Turecko – Erdoganovými ústy -- oficiálně omluvilo za sestřelení ruské stíhačky. Jistě, ruské požadavky na kompenzaci a další zatím splněny nebyly, ale Turecko začíná alespoň „cosi šetřit“ a hledat pachatele. Moskva byla na tuto kapitulaci připravena a okamžitě nabídla oživení plynového Turk Streamu, když už tedy Turecko zatím není připuštěno k izraelskému Leviatanu, zatímco Rusku byl nabídnut většinový podíl…
Je pravděpodobné, že turecká „podaná ruka“ Rusku ovlivní chod syrské války, protože Moskva – z pozice toho, kdo má v rukou většinu trumfů – jen tak na normalizaci vztahů nekývne. A je pozoruhodné, že tento turecký veletoč přichází vlastně jen pár dní po významném prohloubení spolupráce mezi Ruskem a Izraelem, čímž se svým způsobem uzavírá pragmatický mocenský trojúhelník. A z toho všeho vyvstává nezvyklý obraz. Rusko má na Blízkém východě „východní šíitskou osu“ Damašek, Teherán, Bagdád a libanonský Hizballáh. A k tomu se zhmotňuje ruská „jižní osa“ s Izraelem a Tureckem…
Ani nemá cenu se ptát, copa asi kde dělá Západ. Jeho cenzorům nezbude než popis světové reality označit za proruskou propagandu, kterou je třeba jako takovou ututlat… Svět ale běží dál.
PS.
A co tedy v realpolitice zbude z Palestiny?
A jak dopadne EU s migranty, když má Turecko najednou v zádech nové „přátele“?
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
