Tereza Spencerová: Turecký puč, Rusko, USA a válka v Sýrii

Pokus o vojenský převrat v Turecku do značné míry zastínil vývoj kolem Sýrie, byť mozaika událostí, které s pučem souvisejí, nabízí právě na tamní válku zajímavý pohled. Na počátku „pučového“ týdne americký ministr zahraničí John Kerry znovu přijel do Moskvy, kde – zcela mimo veškeré protokolární zvyklosti – celých pět hodin jednal s Vladimirem Putinem. Jako tradičně se z těchto rozhovorů nic konkrétního na veřejnost nedostalo, jen John Kerry – poté, co USA už na „válku proti Daeši“ vynaložily šest miliard dolarů a shodily na Irák a Sýrii na 50 tisíc bomb, aniž by dosáhly hmatatelných výsledků -- konstatoval, že obě strany plánují v Sýrii řadu „konkrétních“ kroků k ukončení války.

Ačkoli o obsahu rozhovorů není nic známo, leccos mohou napovědět souběžné události. Například americký Wall Street Journal uvedl, že ruské letectvo po náletech na výcvikový tábor proamerických rebelů zničilo v červnu i základnu, kterou na jihu Sýrie u jordánských hranic využívaly speciální oddíly USA a Británie. Britští vojáci prý ze základny odešli necelý den před náletem, a ačkoli neoficiální zdroje v Moskvě nálet potvrdily, Kreml konstatoval, že o ničem neví a připomněl, že pokud se něco takového stalo, tak jedině kvůli neochotě USA spolupracovat s Ruskem a koordinovat vojenské kroky… Kerry v každém případě v Londýně svým aliančním spojencům – v rámci své evropské „šňůry“ na podporu smlouvy TTIP – následně sdělil, že se s Lavrovem shodují „ve směru, kterým jdou, a v potřebách, kterých je potřeba dosáhnout“. A právě do rámce těchto dohod prý spadá i „navýšení kapacit“ k boji proti donedávna ještě hájené syrské franšíze Al Kajdy, Frontě al Nusrá, a Daeši. Vynutilo si tedy Rusko americkou „koordinaci konkrétních kroků“ v Sýrii prostě náletem, na který USA aktuálně nemají čím adekvátně reagovat?

Další bod. Může být samozřejmě jen náhodou, že v době, kdy John Kerry (pouhé čtyři dny po „válečnicky“ protiruském summitu NATO) přiletěl do Moskvy a kdy možná zrovna hovořil se svým kolegou Lavrovem nebo přímo s Putinem, v Turecku propukal pokus o puč. Pokud akceptujeme velmi reálný předpoklad, že Erdogan o puči věděl dopředu a využil ho ve svůj prospěch, lze i bez nutnosti větší fantazie usuzovat, že nebyl sám, kdo o puči věděl předem. John Kerry sice v rozhovoru pro CNN ujišťoval, že Washington, který má NSA, CIA a bezpočet dalších globálně operujících špionážních organizací, „neměl o chystaném puči žádné zpravodajské informace“, ale taková slova, byť i zopakovaná samotným Obamovu, znějí (s přihlédnutím k všeobjímajícím americkým odposlechům i americkým vojákům a agentům na „pučistické“ letecké základně NATO v tureckém Incirliku) silně nedůvěryhodně. (Na té samé základně, mimochodem, na níž mají USA své jaderné zbraně, o víkendu propukl mohutný požár a mluví se o sabotáži.) A lze samozřejmě předpokládat, že Turecko důsledně odposlouchává i ruská tajná služba, která tím pádem rovněž mohla mít informace o puči. Právě ruská oficiální média navíc tvrdila, že Moskva předala zprávu o chystaném puči do Ankary, a i když to Kreml posléze popřel, po puči se pragmaticky postavil na Erdoganovu stranu. Je až tak nemyslitelnou představa, že vrcholní politici dvou mocností diskutují v Kremlu o násilné „změně režimu“ v zemi, která je z různých důvodů eminentně zajímá? Rozdílné postoje k puči – podle USA si má Ankara dát pozor, aby při popřevratových čistkách „nezašla příliš daleko“, podle Ruska je Erdoganův postup „vynucený okolnostmi“ -- nakonec vyústily v převládající turecké přesvědčení, že v pozadí toho všeho stály vnější síly a konkrétně že za pučem byla CIA nebo i někdejší americký generál z NATO…

Mimochodem, k tématu Kerryho rozhovorů v Kremlu se nabízí i další otázka: Může být úplnou náhodou, že ve stejné době začaly USA rušit svou sankční kapitálovou blokádu Kremlu nebo že byla podepsána nová dohoda o dodávkách ruského jaderného paliva pro americké elektrárny?

Ať tak či tak, Kerry v Moskvě dojednal „převratné“ sblížení s Ruskem v otázce syrského konfliktu, jako kdyby žádného summitu NATO ani nebylo, a po dalším jednání s Lavrovem, tentokrát v Laosu, zadoufal, že podrobnosti společných „konkrétních plánů“ budou s to oznámit v srpnu…

Týden amerických proher

Obamovo salto v čase „chromých kachen“ nemusí mít žádný velký význam pro skutečnou spolupráci s Ruskem, ale na druhou stranu právě pokus o vojenský převrat v Turecku zásadně překreslil mocenskou rovnováhu ve výbušném regionu. Ankara se ponořila do rozsáhlých čistek snad ve všech sférách života a důraz z armády přesouvá na zřejmě loajálnější policii a četnictvo; už jen z toho ale vyplývá, že Erdoganova vláda má aktuálně úplně jiné starosti, než aby pokračovala ve své agresivní politice v Sýrii. Určitě přitom ale přihlíží k tomu, jak na puč reaguje zahraničí – a zatímco Evropa a USA váhají a podivně čímsi hrozí a varují, čímž vzdorné Turecko fakticky zahánějí do „náručí“ Ruska (jehož vláda rozhodla o plném obnovení ekonomických vztahů), tak například Teherán, který právě dostal první várku ruského protiraketového systému S300, Ankaru po potlačení puče jednoznačně podpořil, s předpokladem, že sblížení obou zemí ovlivní i budoucí tureckou politiku vůči Sýrii. A Ankara mezitím hovoří o spolupráci s Ruskem a Íránem při nastolení regionálního míru.

Americká politika v Sýrii přitom bez asistence Turecka – o svůj osud se obávají i americké agentury, které až dosud z tureckého území zajišťovaly pomoc rebelům v Sýrii -- fakticky přestává existovat, o to víc, že Západem podporovaní rebelové jsou v obklíčení u Aleppa a Turecko nad jejich osudem zlomilo hůl. Kerryho moskevská -- přinejmenším slovní -- „kooperace“ tak byla podle všeho vynucená situací a nikoli vzájemnou důvěrou, bez ohledu na to, že takový totální obrat Obamovy administrativy v syrské válce se v očích amerických spojenců po pěti letech „demokratizace Sýrie“ rovná kapitulaci. I proto naráží na silný odpor v samotném americkém establishmentu, který – na rozdíl od Donalda Trumpa -- ze všeho nejvíc poukazuje na to, že Rusku až zas tolik věřit nelze. Svůj názor dává najevo i Saúdská Arábie, která rozhodně odsuzuje Erdoganův popřevratový postup a varuje Ankaru před dalším „východním“ směřováním. Rozhořčení Saúdů tím ale nekončí -- jimi financovaná „syrská opozice“ totiž současně „zničehonic“ zjistila, že nálety americké koalice zabíjejí v Sýrii civilisty rovnou po stovkách, a vyzvala Spojené státy k přerušení náletů, což byla až dosud formulace adresovaná výhradně Rusku a Damašku. USA sice tvrdí, že budou v náletech na pozice Daeše u Manbídže u tureckých hranic pokračovat, ale jimi sponzorované Syrské demokratické síly (SDF), které zajišťují pozemní operaci tamtéž, daly Daeši čas, aby se z oblasti mohl „ztratit“. Kam? Proč? Na přání USA nebo čistě z vůle SDF?

Ještě větší trapas nicméně Washington musel přečkat poté, co si jím sponzorovaní džihádisté ze skupiny Núr Addín Zanakí – podle českého mainstreamu „bojovníci“ -- sami na video natočili, jak podřezávají krk třináctiletému Palestinci. A YouTube už stihl odstranit další video, na němž tomu nešťastnému klukovi na korbě náklaďáku hlavu rovnou uřízli. Následovaly bizarnosti -- Núr Addín Zanakí vydalo prohlášení, v němž zodpovědnost za brutální popravu hodili na Damašek, protože jeho obklíčení džihádistické čtvrti Aleppa prý dohnalo proamerické rebely na hranu kolapsu, „prudce zhoršilo psychický stav“ džihádistů, a tak jim prostě nezbylo, než si vybít stres na palestinském klukovi. Prý to přitom byla „chyba jednotlivce“, kterou jeho spoludžihádisté „prošetří“, ale pak se na internetu objevilo další video, v němž plačícímu klukovi, který prosí o život, pětice „umírněných“ džihádistů vysvětluje, že to má marné, protože jsou „ještě horší než Daeš“ (ZDE). Známý saúdský wahhábistický duchovní Muhammad Al Arífí pak „umírněným“, Západem sponzorovaným džihádistům z Núr Addín Zanakí přes Twitter poradil: „Šeptám svým bratřím, které považuji za lepší než jsem já, mudžáhidům Sýrie: Nezveřejňujte snímky, jak zabíjíte šabíhy nebo jak zacházíte s těmi, kteří jsou zatčeni, protože by to mohlo vyslat zprávu, která by nemusela být dobře pochopena.“

A právě tak se i stalo, protože USA konstatovaly, že pokud se prokáže, že se stalo to, co se stalo, zváží, že by skupině Núr Addín Zanakí, až dosud financované prostřednictví CIA a také ze saúdských peněz, „pozastavily“ svou podporu. A neméně zmatený je i západní mainstream – podle původních plánů měla skupina Núr Addín Zanakí ve jménu Západu bojovat mimo jiné proti Al Kajdě, ale třeba The Guardian svůj materiál věnovaný brutální popravě mladého Palestince končí tím, že se ptá zrovna Al Kajdy, co si o tom všem myslí…

Mimochodem, při vyhlídce na nejbližší budoucnost syrská odnož Al Kajdy, Fronta al Nusrá, která se konečně stává i terčem západních útoků, prý zvažuje, že by se od jádra Al Kajdy pro jistotu odtrhla, beztak je prý „většina jejích bojovníků věrná syrské revoluci a nikoli Al Kajdě“. K něčemu podobnému už Frontu al Nusrá – kvůli jejímu přežití na bojišti – osobně vyzval i sám lídr Al Kajdy Ammán Zavahrí. Tuší správně, že by takový „rebranding“ Západu stačil k tomu, aby Frontě al Nusrá začal znovu poskytovat ochranu, i když podle Washington Post také právě „Fronta“ – vedle Daeše -- představuje vnější nebezpečí pro Evropu a USA? Fronta al Nusrá je aktuálně hlavní silou v obklíčených čtvrtích Aleppa a na jejich záchranu už spěchá Francie…

A aby trapasů nebylo málo – poté, co se letos na jaře provalilo, že jistý kanadský kněz prosázel na půl milionu dolarů vybraných pro irácké uprchlíky, americká USAID zmrazila 239 milionů dolarů určených na humanitární programy v Sýrii, a to kvůli množícím se důkazům o „významném rozkrádání“, uplácení při získávání zakázek a podvodech při samotném dodávání pomoci. V jednom případě kontraktor dodal do Sýrie namísto „potravinových balíčků“ pytle naplněné obyčejnou solí, protože dostal zaplaceno za dodávku na základě váhy a nikoli obsahu. USAID se navíc dušuje, že žádný z jejích programů neměl skončit u Daeše, zato ale některé z nich končily u Fronty al Nusrá, tedy u Al Kajdy, a že nemá tušení, kolik peněz se vlastně rozkradlo…

Uvalení nových amerických sankcí na několik členů syrské „elity“ se zdá být při pohledu na realitu chabou snahou uchovat tvář.

Na co se čeká?

Ačkoli zatím nejsou známy podrobnosti rusko-amerického sbližování, už jen tento samotný fakt doplněný o předpokládanou změnu turecké politiky nutí syrskou opozici házet flintu do žita a přiznávat Asadovo konečné vítězství. Na druhou stranu je ale zřejmé, že ačkoli Rusko – po krachu „mírových rozhovorů“ v Ženevě -- získává od většiny vlivných hráčů syrského konfliktu souhlas s rolí lídra – a stává se tak největší a nejspíš i jedinou silou schopnou zastavit a ukončit krveprolití -- má na splnění tohoto cíle necelý půlrok, tedy za předpokladu, že do Bílého domu nastoupí Hillary Clintonová. A válka v Sýrii jako taková přitom má ke konci daleko – ruské letectvo v současné kapacitě, která je v Sýrii dislokována, očividně nestíhá „vše potřebné“ a syrská armáda, byť s novou ruskou technikou, je očividně znavená pěti lety války a nestíhá rovněž. Je zvláštní, že po nedávných zprávách o masivních dodávkách ruské munice a zbraní do Sýrie a avízovaném vyslání ruských pozemních sil nenásledovaly – kromě výměny velitelů syrské operace a většího zapojení strategického letectva startujícího přímo z ruského území -- žádné konkrétní akce.

Možná to lze vysvětlit zákulisními politickými snahami o novou rovnováhu v regionu. Zatímco se Teherán sbližuje s Ankarou a snaží se prostřednictvím svých nebo spojeneckých šíitských jednotek z Libanonu či Iráku dosáhnout v Sýrii co největšího vlivu, Moskva jako protiváhu staví sílící kontakty s Izraelem – konzultace mezi oběma zeměmi pokračují a Rusko nechává Izrael, aby čas od času na syrském území zaútočil na pozice libanonského Hizballáhu…

Že by se tedy s finálním „ukončením“ války čekalo až na chvíli, kdy si hlavní síly regionu „vykolíkují“ své vzájemné nároky a dosáhnou alespoň nějaké, byť oficiálně nevyřčené shody, s níž budou moci žít? Čas mezitím běží, lidé dál umírají, ale to v geopolitice očividně žádný větší význam nemá…

V každém případě ale platí, že válku v Sýrii vyhraje Bašár Asad, pod jehož vládu se hromadně vracejí lidé z exilu, a to za součinnosti Ruska, Íránu, libanonského Hizballáhu, nejspíš i Spojených států (a možná do určité míry i Turecka, u jehož hranic se tísní stále více džihádistů vytlačovaných ze Sýrie). Na straně poražených zůstanou feudálové z Perského zálivu, shodou okolností významní sponzoři Hillary Clintonové, kteří vsadili vše na podporu džihádu v boji proti Damašku a při „otáčení“ své politiky jsou neobratnější než zaoceánské parníky.

PS. Turecko poděkovalo Rusku za postoj v době převratu a Recep Erdogan míří 9. srpna za Putinem do Petrohradu, přičemž se znovu začíná jednat o plynovodu Turk Stream…

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami