Tereza Spencerová: U Dejrizoru se bojuje proti Daeši, ale hlavně o geopolitiku

13. 9. 2017 20:58

Boje o Dejrizor a „závod“ mezi syrskou armádou (a Rusy) a Kurdy (a Američany) o další oblasti na východě Sýrie určí, jaký bude budoucí vliv Spojených států v oblasti.

Tereza Spencerová: U Dejrizoru se bojuje proti Daeši, ale hlavně o geopolitiku
Foto: repro Youtube, tan
Popisek: Syrský prezident Bašár Asad

Syrská armáda se svými spojenci o víkendu vstoupila do východosyrského Dejrizoru, který byl uplynulé tři roky obklíčen Daešem a ačkoli boje ve městě stále pokračují, Bašár Asad i Vladimír Putin okamžitě gratulovali „ k osvobození města“, jehož asi 100 tisícům obyvatelům vzápětí začala proudit humanitární pomoc. Symboličnost blížící se porážky Daeše v jeho poslední syrské baště zdůraznil osobní účastí i syrský ministr obrany generál Fahd Džasím Frajdž. „Hra“ o budoucnost Sýrie tím ale samozřejmě nekončí.

Ve stejné době se v ruských médiích objevila informace, podle níž americké speciální oddíly z Dejrizoru těsně před příchodem syrské armády „evakuovaly“ asi dvacet velitelů Daeše. Je pozoruhodné, že samotní ruští analytici si tím ale nejsou jistí, nicméně se přiklánějí k tomu, že to spíš pravda bude. Pokud ano, podle Teheránu to znamená, že USA Daes spíš „manažují“, než likvidují, neboť lze podle všeho předpokládat, že budou polní velitelé Daeše, vesměs z řad někdejší rozpuštěné Saddámovy irácké armády, „převeleni na nové úkoly“, kupříkladu v Afghánistánu. Otázkou spíš ale zůstává, zda jsou podobné zvěsti stvrzením, že USA svou syrskou misi „balí“. Nasvědčovaly by tomu nejen komentáře v ruských médiích, ale třeba i nejnovější prohlášení Donalda Trumpa: „Co se týče Sýrie, kromě zabíjení (bojovníků) Islámského státu, tam skoro nemáme co dělat.“

Potíž bude nejspíš skryta v onom „skoro“. Poté, co byla s ruskou podporou osvobozena podstatná část Dejrizoru, totiž Američany podporovaná kurdská koalice Syrských demokratických sil (SDF) jako by „hodila za hlavu“ osvobozování „hlavního města Daeše“, Rakká, a zrychlila svůj postup severně od Dejrizoru. Fakticky tím byl odstartován „závod“ o to, kdo jako první obsadí tamní ropná pole ležící severně d města Majádín. Ropné pole Omar je největší v Sýrii a spolu s faktickou kontrolou nad celou oblastí východní Sýrie, která hraničí s Irákem, se stává významným „žolíkem“, neboť pro budoucí vyjednávání nabídne i kontrolu nad potenciální strategickou pozemní spojnicí mezi Damaškem a Teheránem. Syrská armáda s Rusy postupuje od západu, USA a Kurdové od východu a severu. Syrská armáda si s sebou do Dejrizoru rovnou přivezla ruské ženisty i pontony a lodě, aby mohla co nejrychleji překročit Eufrat, obě síly jsou si už nadohled, a tak začíná boj o čas.

Současně se ale zdá, že přímá konfrontace není příliš reálná, neboť USA s Ruskem nepřetržitě komunikují a projednávají nejnovější vývoj, zatímco Kurdové připouštějí, že mají zakázáno na syrskou armádu útočit. Lze to vysvětlit neochotou USA vstoupit do války s Ruskem, a současně i snahou nekomplikovat situaci „po válce“ – bude pro Kurdy snazší vyjednávat s Damaškem podmínky svého budoucího statutu, když na poslední chvíli, v době kdy syrská armáda (podle ruského tvrzení) osvobodila už 85 procent území státu, nerozpoutají nový konflikt.


Sami v poušti

Závod o to, kdo jako první obsadí oblasti u hranic s Irákem, aniž by přitom ovšem vzplála válka mezi USA a Kurdy proti Sýrii, potažmo Rusku a Íránu, vyhovuje i Spojeným státům. Ačkoli se na jaře objevily spekulace, podle nichž má Trump v úmyslu vrátit obsazená území v do roku 2020 pod kontrolu Damašku, z krátkodobého hlediska ovládnutí území zajišťuje Washingtonu nezanedbatelné slovo v jakémkoli politickém urovnání syrského konfliktu, a tím současně i možnost omezovat vliv Íránu, což je pro změnu vroucím přáním Izraele, který se jinak v chodu syrské války ocitl v „outu“ a připomíná se tu nálety na syrská zařízení, ondy vpádem jednotek na syrské území. Čili, v praxi tak potvrzuje, že nedávná jednání premiéra Netanjahua s Putinem v Soči, během nichž požadoval omezení vlivu Íránu, opravdu nedopadla podle izraelského očekávání. Rusko totiž dál trvá na tom, že Írán a Hizballáh v Sýrii operovat mohou a budou, a to i na jihu země, tedy blízko Izraele.

Izrael si přitom podle všeho uvědomuje meze své moci, neboť oficiální činitelé připouštějí, že izraelská armáda je s to dosáhnout „rozhodného vítězství“ nad libanonským Hizballáhem nebo jakoukoli šíitskou milicí v Sýrii, ale Íránu jako takovému se židovský stát sám o sobě postavit nemůže. Potíž je v tom, že Izrael nemůže spoléhat, že by USA zaútočily na Írán „jeho jménem“, a tak místo toho alespoň hrozí totálním útokem proti Libanonu, který se z izraelského pohledu proměnil v „Hizballáhstán“ a jako takový je povoleným terčem. Rusko zatím mlčí jak k izraelskému náletu na Sýrii, tak i k vyhlídce, že by „američtí“ Kurdové obsadili východ Sýrie. O pomoci pro libanonskou armádu a o bezpečnostní situaci už v každém případě v Moskvě jednal prosaúdský libanonský premiér Saad Harírí. I kvůli riziku izraelské agrese proti Libanonu, která se (náhodou?) skloňuje zrovna v době, kdy má izraelská policie dostatek důkazů, aby obvinila premiéra Netanjahua z korupce, je i pro Rusko nejspíš důležité, aby USA v Sýrii „nějakým způsobem“ zůstaly a poskytly tak židovskému státu alespoň nějakou „záplatu“ na jeho existenciální strachy. Rusko sice mlčí, ale v obecné rovině takový výsledek více méně naplňuje jeho vize o „sdílené zodpovědnosti“ velmocí: uražené a ponížené USA „za branami“ by pro budoucí urovnání v Sýrii byly mnohem nebezpečnější, než když se budou do té či oné míry na urovnání přímo podílet a nutně přitom akceptovat zájmy ostatních zúčastněných. Současně tím Moskva nutí Washington k udržení nezbytných vazeb, což je – při pohledu na jinak se hroutící vztahy mezi oběma zeměmi – jedním z ruských strategických cílů.

Pak je tu Turecko. Pokračující americká podpora syrským Kurdům sice může za určitých okolností vést ke vzniku Kurdistánu u tureckých hranic, ale narazí na rozhodný odpor Ankary. Turecko se na jedné straně sice vyhýbá větším vojenským střetům s proamerickými jednotkami na severu Sýrie, na straně druhé ale bez ohledu na americké protesty složilo první splátku na ruský protiletecký systém S400 a ujišťuje, že v pohledu na Sýrii se s Moskvou plně ztotožňuje. Ani Teherán si možná nebude dělat velkou hlavu z několika stovek příslušníků amerických zvláštních oddílů v pouštích na východě Sýrie a raději se zaměří na důležitější kroky, jimiž by posílil svou pozici v Libanonu nebo Sýrii, kde Írán aktuálně hodlá opravit například elektrickou rozvodnou síť i samotné elektrárny. Čili, lze předpokládat, že případná – pokud nebude syrská armáda rychlejší -- americká přítomnost na východě Sýrie ruské, íránské a ani turecké postupy v zásadě nijak nenaruší.

Tím spíš, že Washington pokračuje v nové politice vůči syrské exilové opozici i džihádu, jimž „radí“, aby si na Asada v čele Sýrie prostě zase zvykli. Nejnověji pak Pentagon „oficiálně poradil“ džihádistům na jihu Sýrie, aby se stáhli přes hranice do Jordánska, přičemž s tím souhlasí nejen Ammán, ale i Saúdská Arábie, zatímco syrská armáda na dané hranici obsazuje klíčové body a „v plánu“ má i americkou základnu v Al Tánfu. Některé rebelské skupiny prý odchod do Jordánska odmítají s tím, že „raději zemřou na bojišti“, ale to je jen a jen jejich osudová volba v době, kdy Rusko s Jordánskem dojednalo vytvoření „deeskalační“ zóny na jihu Sýrie. Na stranu vlády mezitím přešlo deset polních velitelů džihádu a dokonce i dva velitelé proamerických kurdských oddílů, a zbytky kdysi na Západě „slavné“ Svobodné syrské armády odcházejí dobrovolně z měst a vesnic, které ovládají na severu provincie Aleppa, aby nebyly na očích civilistům vracejícím se do svých osvobozených domovů. Do počátku příštího roku chtějí být „vojensky“ pryč už úplně.

Mimochodem, není bez zajímavosti, že vedle různých podpůrných akcí CIA existoval i projekt Pentagonu, v jehož rámci USA v roce 2015 vyčlenily 2,2 miliardy dolarů na nákup zbraní a munice sovětského typu pro potřeby syrských rebelů. A kalašnikovy a další zbraně nakupovaly především v Bulharsku, ale také v Bosně, České republice, Kazachstánu, Polsku, Rumunsku, Srbsku a na Ukrajině, a to celkem za téměř 240 milionů dolarů. Pro nynější fiskální rok pentagonští plánovači počítali se 170 miliony, v příštím s více než 400 miliony a do konce roku 2022 chtěli do Sýrie z východní Evropy převézt zbraně za 900 milionů…

Ale zpět. Mění se totiž i postoj Saúdské Arábie. Poté, co se podpory džihádu v Sýrii zřekl nedávno Katar, „uvědomili si Saúdové, že Rusko je jedinou silou, která je s to urovnat syrský konflikt,“ shrnuje americký Bloomberg. „Nemají proto problém s tím, že režim zůstane.“ A režim reaguje vstřícně a po letech znovu povolil v Sýrii vysílání saúdské propagandistické televize Al Arábíja. Vzápětí se v Rijádu zastavil ruský ministr zahraničí a saúdský král příští měsíc míří do Moskvy, zatímco nejmenovaný hodnostář z Perského zálivu prý k „jednáním o míru“ přiletěl do Izraele

Rozhodovat tedy bude situace „v terénu“ a ačkoli USA podle všeho opravdu nechtějí rozpoutat konflikt se Sýrií, Ruskem a Íránem, přesto může být ovládnutí východní Sýrie hodnotnou „měnou“ do budoucna. Jejich situaci ovšem komplikuje fakt, že „jejich“ Kurdové nyní postupují oblastmi, které vždy ovládaly sunnitské arabské kmeny, mezi nimiž se jim bude – na rozdíl od syrské armády -- hůře hledat stabilnější opora a tím i vysněná americká „zóna vlivu“ v Sýrii. Možná by to nebyl problém pro Donalda Trumpa, nicméně americký prezident se v Bílém domě ocitl v obklíčení generálů a tradičně válečnicky naladěných liberálů a neokonzervativců, a tak může americká politika samozřejmě doznat ještě zásadních obratů. Ale… bez Katařanů, Saúdů a Turků a s Jordánskem, které je už na ruské „lopatě“, reálně hrozí, že Pentagon může v případě nějaké větší a jednostranné „akce“ zjistit, že „sedí“ o samotě kdesi uprostřed syrské pouště.

Do Damašku za Bašárem Asadem mezitím přiletěl ruský ministr obrany Sergej Šojgu, nejspíš aby dojednal další postup při „úplné likvidaci“ všech „teroristických sil“. Po Dejrizoru by totiž měla být logicky řadě Al Kajdou a dalšími islamisty ovládaná provincie Idlíb na severu země, kam Damašek v posledním roce navíc cíleně svážel všechny džihádisty, kteří kapitulovali v bojích po celé Sýrii.

Mimochodem, stovky prchajících bojovníků poráženého Daeše už Idlíbem podle všeho prošly do Turecka, odkud budou podle všeho pokračovat „domů“. Z asi 13 tisíc příslušníků Daeše, kteří dnes zbývají v Sýrii a Iráku, jich odhadem 2500 pochází z Evropy, kam prý vedení Daeše už začalo převádět i své peníze… 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Šifra mistra Vidláka: Německé volby a demokracie utlučená deštníkem

17:17 Šifra mistra Vidláka: Německé volby a demokracie utlučená deštníkem

Šéfredaktor časopisu Šifra Milan Vidlák glosuje atmosféru a podezřele nedemokratické manýry u našich…