Nedávné prohlášení Johna Kerryho, který potvrdil, že USA razantně mění politiku a jsou ochotné vyjednávat se syrským prezidentem Bašárem Asadem, zaskočilo mnohé a v následném „úleku“ se začalo hromadně couvat. Mluvčí Kerryho úřadu Jen Psakiová veletoč zkoušela zmírnit tím, že v plánu není jednání se samotným Asadem, ale Washington byl prý vždy připraven jednat s nějakým „jeho zástupcem“. V době, kdy USA koordinují nálety proti Daeši (Islámskému státu) se syrskou armádou, je to vše už jen hra se slovíčky.
Na Kerryho prohlášení ostře reagovala také Saúdy ovládaná Rada pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), podle níž je nepřijatelné cokoli, co v první řadě nepočítá s Asadovým svržením. Stejně kriticky se vyjádřil i francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, který jednání s Asadem považuje za „skandální dar Islámskému státu“ a pobídku milionům Syřanů, aby začali podporovat Daeš. Slova francouzského ministra přitom ale nedávají žádný faktický smysl a lze za nimi nejspíš vidět jen miliardové katarské investice i do francouzské politické scény. Nesmyslnější je to pak s přihlédnutím k faktu, že francouzští politici už s Asadem zcela otevřeně jednali a nejspíš i dál jednají.
Bez ohledu na to západní schizofrenie vůči Sýrii pokračuje – EU ještě před měsícem s Damaškem obnovit kontakty chtěla, nyní je ale prý „připravena“ uvalovat na Sýrii další sankce, a to dokud nepřestanou vágně formulované „represe“. Na podporu těchto postojů se v médiích vzápětí objevily zprávy o údajných chemických útocích syrské armády. Nikdo je sice nebyl s to potvrdit, ale Kerry je těmito informacemi okamžitě „hluboce znepokojen“ a katarská Al Džazíra stihla přidat názor Amnesty International, která má za to, že pokud k nasazení chlóru opravdu došlo, pak by to byl válečný zločin… (Iráčtí Kurdové mezitím mimochodem oznámili, že chlór proti nim použil Daeš, a to při bojích letos v lednu. Ale co si kdo vezme z Daeše, že?)
Syrská armáda do toho v rámci ukázky svých možností (a nejspíš i připomínky, že spolupráce je fakt výhodná) nad pobřežím Latakie sestřelila americký špionážní bezpilotní letoun, nejspíš vůbec první za čtyři roky války. Pentagon ztrátu stroje potvrdil, příčinu sice neuvedl, ale vzápětí Syřany varoval, aby „nezasahovali do amerických leteckých kapacit nad Sýrií“.
Feudální ropná GCC se v souvislosti s Kerryho a unijní „zpátečkou“ holedbá nejen pevnými vazbami na USA a dokonce tvrdí, že je „imunní vůči revolucím“. Možná, ale podobně pevný v kramflecích se asi cítil i Muammar Kaddáfí, který si rovněž platil západní politiky…
Opravdu důležitý zdá se být ovšem jiný „nenápadný“ americký krok – úřad Ředitele národních tajných služeb ve svém každoročním vyhodnocení rizik už totiž neuvádí Írán a libanonský šíitský Hizballáh mezi teroristickými hrozbami pro Spojené státy. (Je ironií osudu, že EU zařadila Hizballáh na svůj teroristický seznam teprve předloni, a už aby zase pod vedením USA znovu škrtala?) Ještě loni přitom zpráva tajných služeb USA oba subjekty za přímou hrozbu Americe a jejím spojencům měla a v předchozích letech dostával Írán ve výroční studii dokonce svou vlastní kapitolu. Nyní je ale naopak Írán chválen za „potlačování sektářství“ a za snahy „deeskalovat napětí se Saúdskou Arábií“, byť zpráva zároveň varuje, že íránské pokusy chránit šíity na Blízkém východě zvyšují riziko konfliktu. Je příznačné, že ministerstvo zahraničí USA Írán na svém seznamu „sponzorů terorismu“ stále má, a to v době, kdy se jednání o íránském jaderném programu dostávají do finále – podle Teheránu prý je vyřešeno už asi 90 procent technických problémů, rámcová dohoda ale nebude nijak brzy, dodává zdroj EU.
Nedůvěra bez hranic
Suma sumárum: Spojené státy se tedy před čtyřmi roky rozhodly svrhnout režim Bašára Asada, po třech letech začaly svou rétoriku i plány zmírňovat, pak otočí zcela a oznámí ochotu jednat přímo s Asadem, a pak hned lehce ustoupí zpět. To vše v době, kdy Damašek s Hizballáhem, Bagdádem a především Teheránem a utvořily novou regionální mocenskou osu. Íránu se ještě před pár lety nabízela vyhlídka na americkou agresi s cílem svrhnout „vládu ajatolláhů“, nyní ale USA s Teheránem spolupracují v Iráku proti Daeši, chystají se vyřešit „jaderný problém“ a přitom ponechávají Írán na teroristickém seznamu při jeho souběžném vyškrtnutí ze seznamu paralelního. Že by „jen“ pomatenost?
Bývalý americký velvyslanec Chas Freeman politiku Washingtonu na Blízkém východě nedávno v několika bodech vyhodnotil jako sérii proher a selhání: čtyři desítky let snah o mír ve Svaté zemi loni skončily a to neslavně; bezbřehá a poslušná podpora Izraeli na půdě OSN Spojeným státům vytvořila nové nepřátele a v rozmazlovaném Izraeli pocit nevděku a neúcty; snaha potlačit islámskou revoluci v Íránu ji naopak posílila; vojenská tažení, která měla region zpacifikovat, ho naopak destabilizovala, rozrušila existující státy a rozpoutala zuřivé náboženské války; snahy o demokratizaci arabských společností vedly k anarchii, terorismu, diktaturám nebo k průniku všech těchto tří fenoménů; Irák, Libye a Sýrie ukázaly, že válka nerozhoduje o tom, kdo je v právu a kdo nikoli; globální kampaň proti terorismu vedla k tomu, že nepřátel je dnes mnohonásobně víc a neustále rozšiřují svá teritoria; snaha zabránit šíření jaderných zbraní nezabránila Izraeli jaderné zbraně získat a vytvořit tak stimul pro ostatní země regionu, aby přinejmenším uvažovali o následování příkladu; z globálního hlediska americká politika na Blízkém východě poškodila prestiž USA, oslabila jejich spojenectví a dodala Washingtonu reputaci militaristických šílenců. „To jsou tedy úspěchy,“ shrnuje ironicky Freeman.
Jinými slovy, Spojené státy – přinejmenším na Blízkém východě -- ztratily důvěryhodnost: vojenské okupace či invaze v Afghánistánu, Pákistánu, Iráku, Jemenu, Libyi nebo Sýrii vždy končí rozvalem státu, posílením stínových a nestátních, vesměs teroristických sil a nebývalým nárůstem násilí. Nevojenské vměšování pak jen u moci udržuje represivní diktatury typu Saúdské Arábie a států GCC. Když pak právě s těmito diktaturami USA utvoří „koalici“ třeba ve jménu „nastolení demokracie v Sýrii“ nebo nedávno proti Daeši, který žije i díky finančním tokům právě z GCC, je nedůvěra „arabské ulice“ vůči americkým úmyslům naprosto logická. Tím spíš, že právě americká podpora „nestátním silám“ v Iráku, Libyi či Sýrii otevřela cestu Daeši a podobným uskupením. Americká kritika Ruska za to, že podporuje rebely na Ukrajině, je pak jen ukázkou (snad už ani nevnímaného?) pokrytectví.
Arabská „ulice“ vnímá, když Washington ostatní kritizuje za porušování lidských práv, a přitom chrání Izrael před zodpovědností za porušování mezinárodní práva, přičemž žádné body Washingtonu nenahrávají ani mučící praktiky amerických tajných služeb, neboť kvůli podobným proviněním jinde jinak USA okamžitě volají po „změně režimu“. Když američtí politici a aktivisté (stejně jako ti evropští) poučují ostatní o nutnosti dodržovat všechny normy mezinárodního práva, které USA (a s nimi většina členů EU a NATO) samy neustále porušují, není divu, že už jen málokdo bere americkou/západní rétoriku vážně a nikoli jen jako ohňostroj cynismu.
To vše by se dalo změnit – razantní proměnou politiky. Jen je otázkou, zda na to současné americké/západní administrativy mají.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
