Na první pohled to vypadá jako déja vu. Zničení Libye vedla osobně ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová, prodloužená ruka Baracka Obamy v jeho válce proti Libyi, bez ohledu na nesouhlas generality Pentagonu. Nynější ministr zahraničí John Kerry, prodloužená ruka Baracka Obamy v jeho válce proti Daeši, má na dosažení nějakých hmatatelných výsledků už jen asi půl roku, a tak rovněž zkouší přitvrzovat: Rusko si prý musí uvědomit, že trpělivost USA není nekonečná, že USA nebudou sedět s rukama v klíně, zatímco syrská armáda s ruskou podporou útočí na pozice rebelů (konkrétně kajdistů z Fronty al Nusrá a jejich „umírněných“ spojenců), prý je nejpozději do 1. září třeba zahájit práci nad vytvořením přechodné vlády, která současně odstraní Bašára Asada od moci, jinak přijde ke slovu „Plán B“… „Nedopustíme, aby to vše dále pokračovalo,“ zdůraznil Kerry, který vždy patřil k největším zastáncům „velké“ americké války proti Sýrii.
Nicméně, Kerryho „průraznost“ vzápětí otestoval interní materiál jeho vlastního ministerstva, v němž na pět desítek vysokých činitelů „protestuje“ proti americké politice v Sýrii, která nyní soustředí jen na boj proti Daeši, namísto aby se zaměřila výhradně na svržení Asadova režimu. Kerry dokument označil za „důležitý“, je prý připraven s jeho autory jednat, ale z Washingtonu zaznívá, že prý USA ve zbytku Obamova mandátu svou syrskou politiku měnit už nebudou a zůstanou u snah řešit konflikt mírovou cestou, a to i přesto, že zrovna diplomatická cesta zdá se být aktuálně „zarúbaná“ a budoucí podobu Sýrie určuje spíš dění na bojišti.
Je příznačné, že stejně jako v případě zničení Libye nyní jakoukoli eskalaci války proti Asadovu režimu odmítá především Pentagon. Z pohledu generálů totiž u Aleppa nebojují žádní „rebelové“, ale teroristé napojení na Al Kajdu, a jako takoví si žádnou americkou podporu nezaslouží, a to ani nyní, kdy je ruské bombardování odřízlo od zásobovacích tras. A generálové nejenže nechtějí bojovat proti syrské armádě, ve skutečnosti vedou nevyhlášenou válku proti CIA, která má v Sýrii své vlastní cíle. Jak například už v prosinci uváděl respektovaný americký novinář Seymour Hersh, generálové situaci hodnotí příkře: žádná životaschopná „umírněná“ opozice bojující proti Asadovi neexistovala už ani v roce 2013, zato CIA vyzbrojovala extremisty. Proto americký generální štáb některým zemím (včetně třeba Německa) předává zpravodajské informace za podmínky, že doputují až do Damašku. Smyslem je překazit tajné službě pašování zbraní do Sýrie, aby tak americké zbraně ve finále znovu nekončily v rukou Daeše a Al Kajdy. Přímo se tak vnucuje možný nový pohled na nedávno přiznaný americký nálet na rebely, kteří byli vycvičeni a vyzbrojeni Spojenými státy. Omyl, nebo „omyl“?
CIA pro změnu viní generály z toho, že papouškují „ruskou propagandu“, příliš se soustředí na boj proti Daeši a nechtějí pomáhat rebelům bojujícím po boku Fronty al Nusrá, jejíž střechová organizace, Al Kajda, vyjádřila oddanost novému lídrovi afghánského Talibanu. (A proti němu pro změnu USA bojují v Afghánistánu, byť po patnácti letech stále nekončící, a naopak eskalující, okupace dnes Taliban ovládá víc území, než kdykoli po roce 2001.)
Vzhledem k míře ruského zapojení do války v Sýrii se americký atak proti Damašku, po němž volají „nespokojení diplomaté“, obecně jeví dost chiméricky, tím spíš, že bojeschopná je pouhá třetina amerických brigád, a tak nejspíš není „disidentskému“ dokumentu z ministerstva zahraničí přikládat větší význam. Současně ale naznačuje, že ve vnitropolitickém souboji mezi CIA a Pentagonem je ministerstvo zahraničí silně pod vlivem neokonzervativců a tajné služby. Právě oni totiž razí – už v Libyi tragickou -- tezi, podle níž nelze Daeš porazit v situaci, kdy má Sýrie slabou vládu, z čehož má jaksi logicky vyplývat, že zničení stále ještě funkční Sýrie v boji proti Daeši nějak pomůže.
Změnu ale americká „válka proti teroru“ nejspíš opravdu potřebuje, neboť šéf CIA John Brennan při senátním slyšení připustil, že po letech válčení s Daešem se kapacita nebo dosah Islámského státu nijak výrazně nesnížila, naopak má nyní více bojovníků než měla Al Kajda na vrcholu „své slávy“. „Bohužel, bez ohledu na veškerý náš pokrok proti Islámskému státu na bojišti i ve sféře financí, naše snahy neomezily teroristické schopnosti této skupiny a její globální dosah. K terorismu stačí skromné prostředky a skupina by musela utrpět větší ztráty území, lidské síly a peněz, aby její teroristická kapacita významně poklesla,“ prohlásil s tím, že Daeš je dál „protivníkem vzbuzujícím respekt“, přičemž „jeho libyjská pobočka je asi tou nejvyspělejší a nejvíce nebezpečnou.“
Čili, americká „válka proti teroru“, tak jak je už dávno nastavena – tedy bombardování vybraných teroristů při současné podpoře teroristům jiným a zabíjení civilistů -- nefunguje a jen generuje nové teroristy, jak už před lety varovali experti. Kerryho „slovní přitvrzení“, které fakticky popírá americkou (a v Radě bezpečnosti OSN schválenou) politiku v Sýrii z posledních měsíců, je samo o sobě matoucí, a následným odmítnutím požadavku na přímý útok proti Asadovu režimu, pak Kerry rovnou popírá sám sebe, a to během pouhých dvou dnů. A nápad zopakovat po šesti letech války v Sýrii libyjský scénář se „změnou režimu“ obecně napovídá o zoufalém nedostatku nových a hlavně životaschopných nápadů.
Chaos, ignorance a chybné cíle
Namísto jasné politiky světové supervelmoci se tak nabízí pohled jen na chaos. Třeba známý americký publicista arabského původu Rami Khouri mluví o nesrozumitelnosti: „Americká politika na celém Blízkém východě – boj proti terorismu, války v Sýrii a Iráku, Palestina-Izrael, lidská práva v Egyptě, vztahy se Saúdskou Arábií a Perským zálivem – nemá jednotnou podporu ani ve Washingtonu, ani v politickém establishmentu, natož pak u veřejnosti. A co hůř, neznalost skutečné situace a militantních politických hnutí na Blízkém východě je natolik hluboká, že dokonce i vrah jako byl Omar Mateen, který zaútočil na gay klub v Orlandu, pronášel divoká prohlášení o podpoře islamistických hnutí jako Hizballáh, Al Kajda a Daeš, čímž prokazoval, že o nich a o tom, co reprezentují, očividně nic neví.“
Čelní představitelé ve Washingtonu se namísto seznamování s realitou podle Khouriho soustředí jen na to, jaká slova použít „k popsání nepřítele, hrozby nebo čehokoli, proti čemu USA zrovna válčí nebo čeho se zrovna bojí“, aby hlavně svými výroky někoho neurazili. „Taková kombinace ignorance, zmatenosti a divokého emocionalismu postihuje mnohé dimenze americké zahraniční politiky na Blízkém východě a v nadcházejících měsících před prezidentskou volbou se bude ještě zhoršovat. A všichni ti, kdo na Blízkém východě žádají rozhodný americký postup v otázkách typu Sýrie nebo porážky Daeše budou dál zklamaní.“
Rami Khouri má za to, že všechen ten chaos napovídá, že americkým špičkám ve skutečnosti o Sýrii a tamní utrpení vůbec nejde, protože ve skutečnosti nejsou ohroženy žádné strategické zájmy. „Existující hrozba Daeše ještě nějakou dobu potrvá, dokud hnutí nebude poraženo kombinací současných vojenských akcí při souběžných politických a sociálně reformních krocích v arabském světě, o nichž dosud ale nikdo ani vážně nezačal mluvit.“
Patrick Cockburn na The Independent ale tento chaos nabízí i jiný úhel pohledu. Podle něj CIA a jiné západní tajné služby v posledních dvou dekádách důsledně upřednostňovaly spolupráci s mocnými sunnitskými státy typu Saúdské Arábie, Perského zálivu, Turecka či Pákistánu, které sponzorují tu kterou teroristickou organizaci, před samotnou eliminací teroristických organizací jako Al Kajda, Daeš nebo Taliban. John Brennan, který dnes přiznává neúspěch „války proti teroru“, přitom už v 90. letech, kdy šéfoval kanceláři CIA v saúdském Rijádu, blokoval snahy vlastní organizace a nepřál si, aby CIA Saúdy „dráždila“ a „obtěžovala“ je žádostmi alespoň o základní dokumenty týkající se Usámy bin Ládina. Týž Brennan, nyní už v čele celé CIA, dál hájí Saúdy a tvrdí, že kultovních 28 utajovaných stránek z vyšetřovacího spisu jejich podíl na 11. září nijak nepotvrzuje. „Rozpor mezi tím, co si žádá zničení salafástických-džihádistických fundamentalistických sítí, a potřebou udržovat aliance s těmito sunnitskými státy může zásadně vysvětlovat selhání velmi nákladné „války proti teroru“,“ konstatuje Cockburn.
Sázka na divokého prince?
A právě roztodivné tanečky USA se Saúdy pokračují. Zatímco John Kerry sice hrozí eskalací války v Sýrii, ale současně ji za USA rovnou odmítá, saúdský ministr zahraničí Ádil Džubajr rychle podpořil „padesátku nespokojených“ amerických diplomatů s tím, že si Rijád rovněž přeje rozpoutání války, která už by se nesoustředila jen na Daeš, ale především na svržení Asadova režimu. A americké ministerstvo zahraničí -- bez ohledu na prohlášení z posledních dnů – pro změnu kývlo: „Pokud se ptáte, zda existují velké filosofické rozdíly mezi Saúdy a Spojenými státy v tom, jak pokračovat v Sýrii, odpověď zní ne,“ prohlásil mluvčí John Kirby. Tato slova následovala po prvním kole amerického turné zástupce korunního prince Muhammada bin Salmána ve Washingtonu. Jeho stanoviska s Johnem Kerrym se prý „krok za krokem sbližují“.
A nesrozumitelnost celkového obrazu americké blízkovýchodní politiky tím ovšem jen narůstá. Nejnovější zprávy naznačují, že saúdský král Salmán i jeho oficiální nástupce, korunní princ Muhammad bin Najjáf, na kterého USA dlouho „sázely“, jsou oba těžce nemocní, a tak na trůn podle všeho – a mnohem dříve než se čekalo – usedne právě třicetiletý současný ministr obrany a architekt „saúdské ekonomické spásy“ Muhammad bin Salmán.
Americký establishment se tak snaží si mladého prince na jedné straně všemožnými způsoby „koupit“, současně prý ale má velký strach z jeho bezhlavosti. Ta se projevila například v jeho politice při kolapsu světových cen ropy, hlasitou podporou popravy šajcha Nimra, která ještě více zesílila odpor saúdských šíitů proti královské rodině, a v neposlední řadě i prohranou agresí proti Jemenu. Spojené státy si po dekádách navykli opírat svou blízkovýchodní politiku o přestárlé a neriskující monarchy, a nyní mají co dělat s „neřízenou střelou“, která může dovést celé království – a tím i pilíř americké politiky v regionu – ke kolapsu.
Možná by právě ale tato princova bezhlavost mohla konkrétním obsahem vyplnit Kerryho slova o „trpělivosti u konce“ a eskalovat válku v Sýrii v americkém zastoupení, přinejmenším tím, že by džihádu v Sýrii dodala těžké nebo protiletecké zbraně, míní agentura AP. A Kerryho pohrůžka oživením „Plánu B“, tedy rozpad Sýrie, může současně vysvětlovat i „druhou frontu“, tedy otázku, proč se v posledních dnech na syrském území po boku „umírněných rebelů“ objevili vojáci Francie, Británie (a prý i Německa, ale Berlín svou účast popírá) a budováním svých základen „kolíkují claimy“, především u kurdských oblastí na severu Sýrie.
Možná i proto ruský prezident Putin najednou zopakoval, že jeho prioritou je udržení územní celistvosti Sýrie, možná i proto nyní do Damašku k rozhovorům s Bašárem Asadem o „aspektech vojenské a technické spolupráce“ a „boji proti terorismu“ vyslal osobně ministra obrany Sergeje Šojgu. Zda-li se dojednávalo „odhození rukavic“ v praxi, se nejspíš teprve ukáže. O půlnoci na neděli ale skončilo další zastavení bojů v oblasti Aleppa, které Rusko jednostranně vyhlásilo.
Slovní fotbálek
Při tom všem pokračuje -- pokud by nešlo o skutečnou válku -- takřka už nudný slovní fotbal: USA obviňují Rusko, že bombarduje Amerikou podporované „umírněné rebely“, Rusko nálety buď popírá nebo namítá, že USA tyto džihádisty už od únorového vyhlášení příměří nedokáží přimět, aby se odpoutali od Al Kajdy, a kritizují Washington, že nechce ani prozradit, kde své „umírněné“ džihádisty má, aby se jim při bombardování bylo možné vyhnout. USA si stěžují, že syrská armáda nedodržuje příměří tím, že se brání útokům kajdistické Fronty al Nusrá a jejích „umírněných“ teroristů, Rusko tvrdí, že příměří více méně drží, a když ho někdo porušuje, tak teroristi, k tomu prý Rusové zkoušejí přeplatit rebely až dosud placené z USA. Putin mezitím souhlasí s americkou vyhlídkou na „určitou opozici“ začleněnou do budoucí syrské vlády, ale je podle něj prý „nerealistické“ čekat, že by taková vláda opravdu převzala od Asada moc, což chápou v Rijádu, a tak jimi placená „syrská opozice“ vstup do jakékoli vlády pod Asadem odmítá, USA přes veškeré výhrady s Ruskem ale o Sýrii dál jednají, a nejen s ním – bez ohledu na proklamace o „změně režimu“ se prostřednictvím videokonference rozhovorů o globálním boji proti terorismu ve Washingtonu už mohla zúčastnit i Busajna Kámilová, mediální poradkyně Bašára Asada a jedna z nejvlivnějších postav damašského režimu. A diskusí s ní americký establishment fakticky mluví s Bašárem…
Při tom všem pokračují souběžné ofenzívy proti Daeši v Rakká a Dejrizoru, „američtí“ Kurdové postupují v Manbídži u tureckých hranic, irácká Fallúdža už je osvobozena a irácké, íránské, kurdské a jiné oddíly míří na Mosul, odkud prý Daeš už evakuuje vše nezbytné přes hranice, do pouštních oblastí Sýrie…
Fahmího názor
Pohled na americkou politiku na Blízkém východě ze všeho nejvíc připomíná těkání, v jehož rámci létají velká slova na úkor skutků a absenci dlouhodobé vize nahrazuje oportunismus. Možná to ale jen ukazuje na nepřipravenost Spojených států na rychle se měnící svět, v němž už není jejich velmocenské postavení bráno všemi automaticky za bianco šek k tomu, aby si USA dělaly, co je napadne.
Nabíl Fahmí, první egyptský ministr zahraničí po svržení muslimskobratrské vlády prezidenta Muhammada Mursího (aktuálně znovu odsouzeného na doživotí, tentokrát za „špionáž ve prospěch Kataru“), totiž nemluví ani tak o chaosu v americké politice, jako především o "veřejném tajemství" v podobě ztráty vlivu. Vztahy Blízkého východu s USA se podle něj v letech od prvních revolucí arabského jara výrazně zhoršily a „budoucnost arabsko-amerických vztahů je nyní ze 70 procent kontrolována arabským světem a Spojené státy mají v rukou zbylých 30 procent“. A proto je z pohledu arabského světa vlastně skoro jedno, kdo se stane příštím prezidentem USA…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
