Zatím poslední zpráva úřadu amerického generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) je vcelku jasná: válka nikam nespěje, rekonstrukce země zůstává jen v uvozovkách, počty civilních obětí jsou nejvyšší od chvíle, kdy je USA začaly vůbec počítat, a počty obětí z řad vojáků afghánské armády jsou rovnou „šokující“. Afghánskou armádu, kterou USA a jejich okupační spojenci – včetně ČR -- posledních šestnáct let neustále „cvičí“ a vyzbrojují, přitom trápí také zkorumpované velení, pokračující ztráty území, slabá logistika i drsný fakt, že 35 procent rekrutů dezertuje během prvního roku služby…
K nápravě stavu kupodivu nepomohlo ani mediální divadlo s „matkou všech bomb“, největší nejadernou bombou v americkém arzenálu, kterou bez většího účinku nechal v dubnu shodit Donald Trump. A nezabraly ani pokusy shodit vinu za neúspěch v Afghánistánu „na Putina“, který prý dodává Talibanu zbraně – toto tvrzení Pentagon nakonec sám odvolal, neboť ve skutečnosti to „americký“ Kábul žádá Rusy o zbraně. A pak diplomatickou – a proto důkladně střeženou – čtvrtí Kábulu otřásl výbuch, který zabil přes 90 lidí a dalších 450 jich zranil. Neví se přesně, kdo za masakrem stál, ale následující den se v ulicích Kábulu sešli demonstranti, aby požadovali demisi prezidenta Ašrafa Gháního, který není s to zajistit v zemi bezpečnost. Právě jeho bezpečnostní síly však při zajišťování bezpečnosti „nejméně“ čtyři aktivisty zabily. Když se na pohřbu jednoho z nich sešly davy, zaútočili tři sebevražední atentátníci a zabili dalších nejméně 19 lidí a další čtyři mrtvé si o víkendu vyžádal teroristický útok na šíitskou mešitu v Kábulu…
Zkrátka, uplynulé týdny stvrzují skutečnost, že nestabilní a více než šestnáct let úporně „demokratizovaný“ Afghánistán upadl do naprosté anarchie.
Ašraf Ghání coby prezident prokazuje obdivuhodně všestrannou neschopnost, ale Washington na něj kdysi vsadil a nejspíš se ho bude držet „v dobrém i zlém“, protože instalovat v Kábulu další loutkový režim může být už nad jeho síly. Šéf Pentagonu James Mattis proto sice připouští, že USA ve válce v Afghánistánu „v současnosti nevyhrávají“, ale kongresové jestřáby ujišťuje, že vyhrávat začnou „co nejdříve to bude možné“. As soon as possible. ASAP…
Mattis sice ještě před pár týdny nebyl s to odpovědět na otázku, co že to USA v Afghánistánu vlastně chtějí dokázat, ale Trump mu dal volnou ruku, a tak – bez ohledu na hlasy poukazující na nutnost změny přístupu -- do „nevítězné“ války už brzy zamíří další „asi“ čtyři tisíce amerických vojáků. Připojí se k 8500 vojákům, kteří už tam jsou, přičemž se očekává, že příslušné posily vyšlou i další členské státy NATO (včetně ČR), byť jejich ochota vstupovat s Američany „solidárně“ do blouznivých bojových akcí bude podle všeho „příslušně“ menší.
Chaos na entou
Zatímco Pentagon chce tedy „nevítěznou“ válku dál řešit starými, tedy „nevítěznými“ způsoby, v samotném multietnickém Afghánistánu i kolem něj se věci daly do pohybu. Po posledním teroristickém útoku v Kábulu o své funkce přišli nejvyšší činitelé zodpovídající za bezpečnost, čímž ve skutečnosti končí éra dominance Tádžiků, kteří ovládali silové resorty v Kábulu od roku 2001, tedy po celé posttalibanské období. O moc v zemi přitom soupeří s Paštuny, kteří touží získat znovu své někdejší pozice. Přetlačovaná mezi oběma etnickými skupinami vedla k pádu několika tádžických, ale i dvou paštunských generálů, demisi podal i někdejší šéf afghánské bezpečnosti a donedávna ministr pro reformu bezpečnostních složek Amrulláh Sáleh, v ostrém sporu s prezidentem Gháním se ocitl ministr zahraničí Saláhuddín Rabbání, takto syn někdejšího prezidenta Burhánuddína Rabbáního, přičemž Ghánímu na jméno nepřijde ani Atta Muhammmad, guvernér provincie Balch a současně velitel mocné „rabbáníovské“ Islámské společnosti, která od paštunsko-tádžického střetu zřejmě očekává posílení vlastních pozic… A k tomu všemu se do afghánské metropole vrátil „řezník z Kábulu“ Gulbuddín Hekmatjár, lídr džihádistické Islámské strany. Jeho běsnění při „prosazování islámu“ bylo kdysi příliš i na Taliban, který ho před dvaceti lety vyhnal do Pákistánu, jehož vedení – tradičně blízké americké CIA a Pentagonu -- v něm naopak po celou tu dobu tušilo „žolíka“ pro další hru o Afghánistán. V rámci „mírové dohody“ se nyní vzdal násilí, prý akceptoval afghánskou ústavu, zatím sice obhajuje Gháního, prý ale už dává dohromady ghilzajské paštunské kmeny…
Přidáme-li do tohoto chaosu i Taliban, který kontroluje rozsáhlá území země, nebo stále častěji zmiňovaný Daeš, není zřejmé, jaký smysl dává vyslání dalších čtyř tisíc amerických vojáků, kteří fakticky nic změnit nemohou. Slib, že USA spolu s afghánskou armádou obě islamistické skupiny zničí ještě letos, zní přitom stejně falešně a beznadějně, jako výzva generálního tajemníka OSN Antonia Guterrese k míru a soucitu. Není moc jasné, proč vůbec do Kábulu jezdil, ale tím, co na místě uviděl, byl prý otřesen…
A co dál?
Guterres o situaci v Afghánistánu jednal s šéfem čínské diplomacie, který se také chystá do Kábulu. Americká média objevila v Afghánistánu už i čínské jednotky, které prý Pentagonu ale vůbec nevadí. Peking vojenskou přítomnost popírá a mluví jen o „účasti na společných protiteroristických operacích“. Je přitom očividné, že Afghánistán – ať už ovládaný kýmkoli, ale především stabilní – je důležitou součástí plánů Nové hedvábné stezky, která, jak opakovaně zdůrazňují čínští představitelé, může současně zajistit Afghánistánu silný ekonomický „backing“, a tím zase napomoci oné kýžené stabilitě... Peking proto nabízí Kábulu roli prostředníka při jednání se sousedy a současně razí formát rozhovorů za účasti Afghánistánu, Pákistánu, Číny a USA. Rusko navrhuje „účast všech vnějších podílníků bez jakýchkoli výjimek“, čímž je řeč nejen o Rusku ale i o Íránu, čili požaduje jakousi variantu astanských rozhovorů o Sýrii…
Podobné iniciativy svědčí o tom, že Peking i Moskva vnímají poslední vývoj v Afghánistánu jako svého druhu mohutný sesuv, který už z centra kontrolovat nelze a navyšování amerických kontingentů už za stávající situace také ničemu nepomůže. Donald Trump nicméně přenechal Afghánistán generálům a ti velkou představivostí očividně nepřekypují. Zatímco Mattis vysílá čtyři tisícovky nových vojáků, vlivný penzionovaný generál Jack Keane požaduje vyslání dalších až dvaceti tisíc mužů. Keane přitom zkritizoval i rozhodnutí Baracka Obamy stáhnout z Afghánistánu 100 tisíc vojáků s tím, že USA musejí tyto stavy znovu naplnit, „pokud chtějí být efektivní“, aniž by vysvětlil, v čem ona „efektivita“ v „nevítězné“ válce vlastně kdy spočívala. Někdejší velitel v Afghánistánu generál Petraeus dokonce zahovořil o „generačním boji“, který prý nelze vyhrát „během pár let“. Mezitím afghánský voják na jedné ze základen postřílel další vojáky americké…
Jinými slovy, Afghánistán je sice dál nominálně „americký“, ale zdá se, že zahraniční politika USA v něm zcela chybí. Přenechala pozice Pentagonu, který sází dál na taktiku, která k ničemu nevedla, bez snahy ujasnit si strategii. Po chaosu, který před pár dny Washington pomohl rozvířit například v Perském zálivu nebo při neujasněnosti jeho cílů v Sýrii se nabízí tristní pohled na politiku „supervelmoci“.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
