Vzpomněl jsem si na tuto epizodu, když jsem viděl v televizi tiskovou konferenci Dora Golda, generálního ředitele našeho ministerstva zahraničí. Tématem byla nedávná pařížská mírová konference, kterou naše vláda vehementně odsoudila.
Golda nemám rád od chvíle, kdy jsem ho zahlédl poprvé. Je naším nový velvyslancem při OSN. Říkal jsem si, že můj postoj je zbytečným odmítnutím zahraničních Židů („exilových Židů“ podle izraelského slangu). Gold mluví hebrejsky s velmi výrazným americkým přízvukem a není žádný Apollón. Byl bych radši, kdyby náš představitel byl vzpřímený, izraelsky vypadající a pionýrské doby připomínající typ, který mluví anglicky s výrazným hebrejským přízvukem. (Vím, že to zní rasisticky a stydím se za to.)
Goldova tiskovka byla o francouzské mírové iniciativě týkající se izraelsko-palestinského konfliktu. Mám podezření – a mám ho stále -- že to ve skutečnosti není francouzská iniciativa, ale spíš masovaná iniciativa americká.
Vyvolala hněv izraelské vlády, a to nemůže způsobit žádný americký prezident, který osobně – nebo jeho strana – usiluje o znovuzvolení.
Naši vládu jímá hrozný strach. Barack Obama nesnáší Benjamina Netanjahua, a to z dobrého důvodu. Nemůže proti němu ale vystupovat otevřeně, a to až do půlnoci v den voleb. Ať už bude zvolena Hillary Clintonová nebo (nedej bože) Donald Trump, Obama zůstane ve funkci ještě další téměř tři měsíce po volbách – a v tomto období bude volný jako pták. Bude moci dělat, co se mu líbí. Cokoli, o čem během uplynulých osmi let snil ve dne nebo i v noci. A Izrael se bojí, že se mu zdálo právě o Benjaminu Netanjahuovi.
Ach, pomsta je tak sladká! Ale až v listopadu. Do té doby musí tančit, jak Netanjahua píská, pokud nechce ublížit kandidátce Demokratické strany.
Co tedy může dělat v červnu?
Třeba zkoušet dávat věci do pořádku. Požádat například Francouze, aby svolali mírovou konferenci k přípravě cesty k uznání palestinského státu.
Chtít po Francouzích, aby do Paříže svolali konferenci na nejvyšší úrovni, je stejně, jako ptát se kočky jestli by si dala trochu mléka. Na odpověď ani nemusíte čekat.
Francie, stejně jako Velká Británie, truchlí nad svou imperiální minulostí, kdy Paříž byla středem světa a vzdělaní Němci a Rusové, nemluvě o Egypťanech či Vietnamcích, mluvili francouzsky. V tomto jazyce byly tištěny i pasy mnoha národů.
To byly časy, kdy francouzská modrá pokrývala na mapách téměř polovinu světa, zatímco druhá polovina se objevovala v britské červené. Doba, kdy si francouzský diplomat Georges Picot se svým britským kolegou Markem Sykesem rozdělili osmanský Blízký východ. V týdnu tomu bylo přesně sto let.
Netanjahu Francii miluje
Mít v jednom z krásných pařížských paláců ministry zahraničí (nemluvě o králích a prezidentech) z celého světa je francouzský sen. Britové by to cítili stejně, ale mají plné ruce práce s infantilním nutkáním opustit Evropskou unii. Ať tak či tak, máme tu francouzskou iniciativu, třpytivý soubor ministrů zahraničí nebo jejich zástupců, požadující obnovení mírových jednání v omezeném časovém rámci, a to s deklarovaným cílem uznat Palestinský stát. Netanjahu Francii miluje. Rád se se svou ženou baví na francouzské Riviéře, stoluje v nejdražších pařížských restauracích a žije v nejluxusnějších pařížských apartmánech – tedy pokud to platí někdo jiný. To vyšlo najevo minulý týden při soudu s jedním francouzským Židem, který je obviněn z podvodů v řádech stovek milionů eur a který několik Netanjahuových výletů platil. Netanjahu nevěří v placení za svá potěšení a stejně jako britská královna nemá ani žádnou kreditní kartu.
Užívat si ale francouzského luxusu je jedna věc, zatímco mít radost z francouzské diplomacie je něco jiného. A tak nyní Netanjahu, pokud není zaneprázdněn svými právníky, věnuje veškerý čas zničení francouzské iniciativy. Proč, proboha? Co je tak špatného na setkání vrcholných světových státníků k restartu izraelsko-palestinského mírového procesu? No, prakticky všechno!
Ten mírový proces je jako spící pes. Nebezpečný pes. Dokud spí, Netanjahuovi projde takřka cokoli -- prohloubení okupace palestinských území, rozšiřování osad (tiše, nenápadně, aby se pes neprobudil!), dělat každý den stovky drobností, které okupaci činí „nezvratnou“. A najednou přicházejí Francouzi a šťouchají toho psa do žeber.
Lze se oprávněně ptát: „No a co?“
Takových konferencí, mírových procesů nebo mezinárodních rezolucí už přece bylo habaděj. Pokud se svolá další velká konference a bude jednat o podrobnostech mírové dohody, Izrael se jí prostě nezúčastní a Netanjahu ji bude ignorovat. Kolikrát se to už stalo? To není důvod ani ke znuděnému zívnutí. Tentokrát ale může být vše jinak. Nikoli v samotném jádru, ale z hlediska mezinárodního ovzduší.
Izraelský mezinárodní horizont se pomalu, velmi pomalu zatemňuje. Po celém světě se každý den odehrává spousta drobností. Rezoluce tady, bojkot tam, kritika, demonstrace. Všemi obdivovaný Izrael zmizel už dávno. Hnutí BDS (Bojkot, divestice, sankce, pozn. ter) je nesmírně úspěšné. Ne že by izraelské ekonomice nějak skutečně škodilo, ale vytváří nálady, nejprve na univerzitních kampusech a pak i kolem nich. Židovské instituce vysílají signály SOS.
A infikovány jsou už i samotné židovské instituce. Každodenní zprávy o dění na okupovaných územích a dokonce i v Izraeli, zasahují Židy a zvláště ty mladé. Mnozí z nich se k Izraeli obracejí zády, někteří proti němu aktivně vystupují.
Izrael je mocný stát. Má velmi velkou armádu, nejmodernější zbraně, zdravou ekonomiku (zejména high-tech), časté diplomatické úspěchy.
Není to žádná druhá Jižní Afrika, i když by ho tak lidé z BDS chtěli vidět. Existují totiž velké rozdíly. Režim apartheidu byl veden sympatizanty nacistů, zatímco Izrael se stále veze na celosvětové vlně holocaustového pokání a lítosti. Jižní Afrika závisela na své vzpurné černošské pracovní síle, zatímco Izrael dováží zahraniční pracovní síly z mnoha zemí.
Netanjahu začal hledat nový trik
Izrael ve skutečnosti není závislý na americké finanční pomoci. Je to luxus, nic víc. Spojené státy potřebuje, aby vetovaly nepřátelské návrhy na půdě OSN, ale může -- a běžně to i dělá – celou OSN obecně ignorovat. Přesto přese všechno je zhoršující se mezinárodní postavení Izraele znepokojující. Obává se toho dokonce i Netanjahu. Svět pomalu, ale jistě přijímá Stát Palestina jako fakt života a jako podmínku pro mír. Takže Netanjahu začal hledat nový trik. A co našel? Egypt!
Vztahy Izraele s Egyptem trvají několik tisíc let. Egypt už byl regionální mocností, když se zjevili původní Izraelité. Po exodu z Egypta (který se ve skutečnosti nikdy nekonal) nám bible vypráví o mnoha vzestupech a pádech ve vztazích mezi mocným Egyptem a malým Izraelem.
A když Asyřané oblehli Jeruzalém a Judejci doufali v pomoc Egypta, asyrský generál se jim vysmíval: „Hle, spoléháš na Egypt, na tu nalomenou třtinovou hůl. Kdokoli se o ni opře, tomu pronikne dlaní a propíchne ji. Takový je farao, král egyptský, vůči všem, kteří na něho spoléhají.“ (Izajáš 36)
Aktuální faraón, Abdal Fattáh Sísí, je Netanjahuovou velkou nadějí. Egypt, jako vždy na kraji bankrotu, závisí na Saúdské Arábii. Saúdové (tajně) závisejí na Izraeli ve společném boji proti Íránu a Bašáru Asadovi. Takže Sísí je (tajným) spojencem Izraele. A ve snaze vylepšit svou image se Sísí pasuje do role mírotvůrce, který volá po „regionální“ mírové iniciativě.
A Dore Gold ve svém výpadu proti Francouzům vychválil právě egyptskou mírovou iniciativu. Obvinil Francouze z toho, že ji chtějí sabotovat, a bránit tak míru. Netanjahu také egyptskou iniciativu slovně přijal, prý potřebuje jen „několik změn“.
Sísí svůj plán zakládá na saúdské mírové iniciativě
To má tedy pravdu. Sísí svůj plán zakládá na saúdské mírové iniciativě z roku 2002, kterou za svou přijala Liga arabských států a učinila z ní arabskou mírovou iniciativu. Požaduje, aby se Izrael vzdal všech okupovaných území (včetně Golan a východního Jeruzaléma), akceptoval Stát Palestina i právo na návrat palestinských uprchlíků atd. Netanjahu by raději tisíckrát umřel, než aby souhlasil byť s jedním z těchto požadavků. Využít egyptský plán jako záminku k odmítnutí plánu francouzského je naprosto chucpe, přičemž se vychází z předpokladu, že lze podvádět celý svět a napořád.
“Regionální“ je mimochodem nový módní pojem. Zjevil se už před časem a přijali ho dokonce i někteří slušní Izraelci. „Regionální mír“. Jak krásně to zní.
Namísto míru s nenáviděnými Palestinci se pojďme bavit o míru s „regionem“. Zní to dobře, ale je to naprostý nesmysl.
Žádný arabský vůdce, od Maroka po Irák, nepodepíše mírovou dohodu s Izraelem, která by nezahrnovala konec okupace a vznik palestinského státu. Prostě nemohou. Masy jejich lidu by jim to nedovolily. Dokonce i Anvar Sadat to zahrnul do své mírové smlouvy s Menachemem Beginem (byť v termínech, které se snadno dají porušit). Když jsme s přáteli v roce 1969 poprvé předložili řešení, jemuž se dnes říká „dva státy pro dva národy“, jako samozřejmost jsme předpokládali mír s celým arabským světem. A mír s arabským světem bude – zase jako samozřejmost -- zahrnovat mír se Státem Palestina. Ty dva míry jdou ruku v ruce, jako siamská dvojčata. Když nyní mluvíme o „regionálním míru“ jako alternativě k míru s Palestinci, je to nesmyslné. „Regionální mír“ v tomto smyslu totiž znamená „žádný mír“.
Gideon Levy nedávno v Haarecu napsal, že Netanjahu a Avigdor Lieberman „nyní mluví jako Uri Avnery v roce 1969“.
Velmi lichotivé. Ale je to, bohužel, jen trik.
Uri Avnery je bývalý poslanec Knessetu a spoluzakladatel izraelského mírového hnutí Guš šalom. Přeloženo z blogu autora.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
