Duterte, který do funkce nastoupil 30. června, s sebou na čtyřdenní návštěvu čínské metropole vzal nebývale početnou delegaci a ve Washingtonu jen posílil obavy, že Obamova politika „pivotu“ do jihovýchodní Asie a Tichomoří už nikdy nenabere takový směr, jaký byl v plánu. Už opřed odletem Duterte opětovně zdůraznil, že namísto vojenské spolupráce s USA upřednostní sbližování s Čínou a Ruskem, ale v samotném Pekingu svou rétoriku ještě přitvrdil: „Na tomto místě oznamuji svou separaci od Spojených států… Jak vojenskou, možná ne sociální, ale ekonomickou určitě. Amerika prohrála,“ prohlásil. A aby toho nebylo málo, tak dodal, že nejspíš ještě zajede do Ruska za Putinem, protože se „přidává k (čínskému) ideologickému proudu… Teď jsme tři proti světu. Čína, Filipíny a Rusko. Jinak to nejde.“
Zatímco ministerstvo zahraničí USA reagovalo jen přiznáním, že je vývojem „zaskočeno“ a bude po Filipínách „žádat vysvětlení“, Peking Filipínám nabídl 9 miliard dolarů na rozvoj infrastrukturních neb dopravních projektů a na rehabilitační projekty související s bojem proti drogám. A k tomu se začalo spekulovat, že by Čína mohla Filipínám nabídnout i část surovinově bohatého šelfu v Jihočínském moři, který si bez ohledu na verdikty mezinárodních soudů v roce 2012 zabrala pro sebe. Sám Duterte přitom potvrdil, že z hlediska Manily rozhodnutí soudů už beztak nehrají žádnou důležitou roli, čímž se očividně snaží odbourat co nejvíce překážek ve vzájemných vztazích, položit základ vzájemně výhodné spolupráci a dosáhnout „win-win“ stavu.
Duterte přitom svůj antiamerikanismus opírá o dějiny Filipín, které byly v posledních sta letech faktickou americkou kolonií, nicméně na druhou stranu platí, že tři čtvrtiny obyvatel tohoto souostroví upřednostňují právě Spojené státy, zatímco příklon k Číně by vyhovoval jen asi pětině z nich. A nespokojenost novou orientací zaznívá i z Duterteho nejbližších kruhů: „Nemusíte opouštět staré přátele, na které bylo spolehnutí, jen proto, že chcete dostat pár nových věcí,“ nechal se slyšet prezidentův spojenec, senátor Richard Gordon.
Velká slova, menší činy
Duterte nastavil sázky skutečně vysoko a Spojené státy nemají mnoho možností, jak smysluplně reagovat. Washington se například pokoušel kritizovat Duterteho za jeho protidrogové „eskadry smrti“, které pozabíjely už přes tři tisíce dealerů a narkomanů, ale Obama pak jen uslyšel, že je „zkurvysyn“, který má „jít do pekla“. „Vypadá to, že nemá smysl cokoli říkat, protože jakmile něco řeknete, hned vás zaplaví spoustou urážek,“ cituje Reuter´s amerického politologa Murraye Hieberta. „Mám za to, že z hlediska USA není moc přínosné, když ho budou pořád kritizovat.“ A k tomu prý ve Washingtonu převládá pocit, že se Duterte ve skutečnosti jen snaží postavit USA proti Číně (a schovat se přitom za záda Pekingu)… Washington tak nyní podle všeho sází na to, že bez ohledu na očividnou Duterteho domácí podporu, filipínské veřejné mínění ve finále samo svého prezidenta donutí ke změně trendu a vše se nakonec „samo“ vrátí do původních kolejí. Tomu by ostatně napovídal i pokus filipínského ministra zahraničí zmírnit napětí konstatováním, že obchodní vztahy s USA zachovány zůstanou, protože by to „nebylo v nejlepším zájmu“ země, jak ostatně po návratu do Manily přiznal i sám Duterte.
Na „výzvědy“, k osobnímu posouzení stavu věcí, přijel na Filipíny náměstek amerického ministra zahraničí Daniel Russel. Pro jistotu už podpořil zabíjení dealerů a narkomanů, což eufemisticky označil za „snahu bojovat s metlou drog“, i když to prý „není pozitivní trend“ a je to „špatné pro byznys“. Současně ale zdůraznil, že obě země zůstávají „pevnými partnery se vzájemnou důvěrou“. Podle některých médií ale přesto jeho rokování v Manile vyústila ve „zděšení“.
Je zřejmé, že budoucí Duterteho postup bude závist především na tom, jak se k celé situaci postaví Čína – filipínský prezident nutně potřebuje ukázat veřejnosti nějaké hmatatelné a významné zisky, aby doložil správnost své politiky. Pro začátek by podle expertů mohla stačit plošná výstavba drogových rehabilitačních center, která by zvládla stovky tisíc narkomanů, kteří se tváří v tvář eskadrám smrti rozhodli vzdát se své závislosti -- a přežít. Čína má v tomto hledu velké zkušenosti a navíc může i zesílit tlak na svůj organizovaný zločin, který na Filipíny pašuje především amfetaminy.
A pokud Duterte „zaboduje“ v boji proti drogám, může s nově získaným kreditem začít řešit i zmíněnou otázku vojenské spolupráce s USA, což v praxi spočívá především ve střetu s filipínskou generalitou, která je na tu americkou po dekádách tradičně úzce navázaná. Už nyní se totiž mluví o možném vojenském puči, což nejspíš vysvětluje, proč si Čína vzala na starost nejen výcvik filipínských speciálních ochranných policejních oddílů, ale současně Spojené státy varovala, že nedopustí v regionu žádné nepokoje.
O svém možném svržení přitom mluví i Duterte, když před cestou do Japonska konstatoval, že „pokud bude v úřadu déle“, mohou USA zapomenout na bilaterální dohodu o amerických jednotkách na souostroví, protože „nenávidí představu“ cizích vojáků na Filipínách. Vzápětí přítomným novinářům ukázal noviny s titulkem „Duterte rozdmýchává mezinárodní nebezpečí, říkají USA“ a prohlásil, že on si „tento boj nezačal“ a nedovolí Spojeným státům, aby s jeho zemí zacházely jako se „psem na vodítku“.
Na řadě je Japonsko
Zatím není zřejmé, jak filipínská armáda napojená na Pentagon na novou politiku svého prezidenta zareaguje, nicméně je očividné, že Rodrigo Duterte je nucen svou prostořekost vyvažovat racionálnějšími kroky, přinejmenším do té doby, než se Peking s konečnou platností rozhodne, zda připraví Spojené státy o Filipíny, jejich „nepotopitelnou letadlovou loď“, a vyostří tak vzájemný konflikt. Vidina je to ale podle všeho lákavá, protože Filipíny jsou velmi důležitým bodem v rámci projektu čínské Námořní hedvábné stezky a při vzniku nového námořního „řádu“, který by propojoval Východočínské moře s Jihočínským.
Z hlediska Spojených států, přinejmenším až do nástupu nového prezidenta do Bílého domu, „žádné větší akce“ čekat nejspíš nelze. Tím spíš, že Duterte je prezident demokraticky zvolený a bez ohledu na proamerické nálady ve společnosti za ním stojí 90 procent všech Filipínců.
V každém případě je ale Rodrigo Duterte lídrem, jehož nástup do čela státu je možný jen díky slábnoucímu vlivu Spojených států ve světě. A nyní míří do Japonska, které při pohledu na ruské sbližování s Čínou nechce zmeškat vlak a je připravené dořešit vzájemné územní spory s Ruskem ještě před koncem letošního roku, rozvinout širokou ekonomickou spolupráci, přičemž už nyní, bez ohledu na americké zákazy, půjčuje kapitál ruským bankám...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
