Tomáš Haas: Američané znají lépe seriál Simpsonovi než vlastní práva, ukázaly průzkumy

Považovat Američany za blbce je u nás národním sportem.
Nevím, co nám dává takovou sebejistotu a takový nadhled, není snad ekonomického, politického, vědeckého, kulturního či vzdělanostního ukazatele, ve kterém bychom za Američany silně nezaostávali.
Zabývat se tím nechce nikdo, ani naši politikové, ani naše media, ani naše vzdělávací instituce.
A nepotřebuje se tím zabývat ani můj přítel, právník.
Pro něho je primitivismus Američanů tak evidentní, že nepotřebuje ani nějaký průzkum, statistiku nebo studii číst.
A tak se dozvídáme, že Američané jsou agresivní, nafoukaní, rasističtí, nevzdělaní a hlavně hloupí.

Z článku na který odkazuji z reakce mého přítele tento náš pocit blahoskolné nadřazenosti přímo vyzařuje.

Vyzařuje i z reakcí veřejnosti.

Nevím odkud se bere ta latentní nenávist k USA, snad je to pocit který nám vsugerovalo 40 let propagandy, která mluvila o zahnívajícím kapitalismu na pokraji krachu, která poukazovala na zaostávání americké vědy za vítěznou vědou sovětskou, na zoufalý stav lidských práv ve Spojených státech, na krutost amerických agresorů od Koreje po Vietnam a Střední východ a která za všem co je ve světě špatné viděla americký imperialismus, CIA a Wall Street.
Dokonce i za tu špatnou úrodu brambor se našel viník - americký brouk.

A snad je to komplex malého národa, který zakrývá vlastní nedostatek sebedůvěry.

Stačí se zamyslet nad dvěma odstavci článku, nad prvním a nad jedním z jeho závěru, abychom si povšimli, že není pravdou, že Američané o svých problémech neradi mluví, naopak, problémy americká media kritizují, diskutují a diskusi se nevyhýbají ani představitelé na všech úrovních vlády a že američané přikládají stavu vzdělání amerických občanů velkou důležitost, stačí si přečíst, že se tématem zabývají velká americká media, časopis celosvětového dosahu Newsweek a jeden z nejznámějších amerických institucí v poli vzdělání a popularizace vědy a techniky, Chicago Museum of Science and Industry.

A stačí se podívat na statistiky, počet Nobelových cen, nikoliv ceny za literaturu (kterých Američané dostali také dost), nebo té politické, jakou je Nobelova cena míru, ale těch které uděluje Nobelova nadace za výsledky ve vědě, ekonomice a medicině, abychom zjistili, že Američané v těchto kategoriích vyhráli 313 x, Česká republika, včetně bývalého Československa 2x z čehož jedna z cen (za medicinu) byla udělena sudetskému Němci, Plzeňskému rodáku Peteru Grunbergovi (*1939), který vystudoval a žil v Německém Darmstadtu. Jsme zde daleko nejen za USA, ale i daleko za Evropským průměrem, v Evropě bylo na deset milionů obyvatel uděleno 6.4 Nobelových cen, u nás máme jen jednu cenu akademika Heyrovského. V USA bylo těch cen uděleno 9.7 na deset milionů obyvatel, v absolutních číslech jich bylo 313.

Chlubit se naší vzdělaností a nějakým náskokem nad USA je proto přinejmenším podivné, zejména uvážíme-li, že USA je imigrační zemí, která je konečnou destinací milionů přistěhovalců z celého světa, včetně rozvojových zemí, jejichž úroveň vzdělání byla v době jejich příchodu do USA velmi nízká.

Podíváme-li se na jinou tabulku, úroveň vysokoškolského vzdělání vyjádřenou v kvalitě škol vyššího vzdělání, tzv "Shangai Ranking" , je výsledek ještě tristnější v náš neprospěch (http://ww w.shanghairanking.com/ARWU2013.html.
Podle Žebříčku akademické prestiže (který je obecně uznávanou kvalitu vysokých škol hodnotící stupnicí, je mezi prvními 10 nejlepšími vysokými školami světa 8 amerických a dvě Britské. Jdeme-li dále, nelezneme mezi prvními 30 vysokými školami 22 škol Amerických, a nejsou to jen tzv "Ivy league", prestižní a drahé soukromé vysoké školy, ale většina z nich jsou veřejné státní a městské univerzity. Mezi první třicítkou jsou kromě 22 Amerických i 3 školy Britské, dvě Japonské, jedna Švýcarská, jedna Francouzská a jedna Kanadská.

Nejlépe hodnocená Česká vysoká škola, Karlova Universita, se spolu s takovými centry vzdělání, jako Universita krále Abduly v Jordánském Amánu, dělí o 201. až 300. místo.

Co se týká vzdělání průměrných Američanů, článek se pozastavuje například nad tím, že 29 procent jich nedokázalo pojmenovat vicepresidenta Bidena. Americké ústavní orgány se trochu liší od těch našich, viceprezident je funkce s nulovými pravomocemi a pokud president nezemře v úřadě, nedělá vlastně nic, než že za prezidenta zaskakuje na pohřbech a státních návštěvách, nebo vede spolu se Státním tajemníkem, který je obdobou našeho ministra zahraničních věcí, rozhovory s cizími delegacemi, nebo předsedá prezidentským komisím. Formálně předsedá Senátu, v čemž je jeho hlavní podobnost s naším předsedou Senátu, který je protokolárně druhou osobou ve státě, a v případě úmrtí prezidenta na něho a na předsedu Sněmovny přecházejí prezidentské pravomoci. Během "všedních dnů" je viceprezident málo kdy předmětem televizních zpráv a pokud nejde o nějaký skandál, málo kdy je předmětem novinových komentářů. Náš předseda Senátu je ve zprávách daleko častěji, přesto bych rád viděl nějaký průzkum, který by ukázal, kolik našich občanů ví, že předseda Senátu je obdobou amerického viceprezidenta, a kdyby otázka zněla "kdo zastoupí prezidenta v případě jeho úmrtí", vsadil bych se, že těch kdo odpoví správně bude ještě méně než těch 29 procent v Americe.

Tři čtvrtiny Američanů neví, proč se USA účastnily studené války. Ty tři čtvrtiny zhruba odpovídají tomu, že jen asi třetina Američanů se na počátky studené války pamatuje, většina z těch kteří nevědí, se do USA přistěhovala, nebo se narodila po jejím konci.

Obávám se, jak by takový průzkum dopadl u nás - ti starší byli ve školách vyučováni o tom, že studenou válku vyvolali američtí imperialisté (já sám nejsem většinou překvapen, že na kontrolní otázkou kterou rád pokládám, kdo zahájil válku v Koreji, odpovídá velká většina dotázaných buď že neví, nebo že to byli Američané.) Málo kdo kdy slyšel o invazi Severní Koreje, a už vůbec téměř nikdo neví, že v Korejská válka nebyla válkou Američanů se Severní Koreu, ale odpovědí OSN na agresi Severní Koreje a Čínské lidové republiky. A moderní dějiny, po konci II. Svetové války, se v našich školách pro jistotu raději téměř nevyučují.

Den obnovy samostatného Českého státu, státní svátek České republiky, obdoba Amerického Dne Nezávislosti, spadá na prvního ledna. Když se ale zeptáte na vznik naší republiky, standardní odpovědí je 28. říjen. K tomu dni jsou udělovány státní vyznamenání a tento den je zafixován jako den vzniku naší republiky. Není jím, je jím 1. leden. To ale ví málo kdo, a pokud položíte otázku "co je 'Den obnovení české státnosti', drtivá většina dotázaných vám pravděpodobně odpoví buď že neví, nebo že jím je 28 říjen.

Američané prý lépe znají členy televizní rodinky Sipsonových, než svá občanské práva. Pravdou je, že svá práva znají lépe než je známe my a pokud se zeptáte našich občanů na co má český občan právo, jsem zvědav, kolik vám odpoví, že "na práci".

Rád bych viděl průzkum, který by "změřil" kolik občanů si pamatuje jména postav z Dobrého vojáka Švejka, nebo z Černých baronů a kolik z nich se orientuje v českém právu, kolik jich může vyjmenovat alespoň tolik těch práv které jim dává Üstava, a kolik z nich vůbec ví, že částí Ústavy je Listina Práv a Svobod, kolik z nich zná implikace Lisabonské smlouvy a ví, kolik české legislativy smíme tvořit sami a kolik "českých" zákonů musíme přijímat na příkaz Evropské unie.

Bohužel většina komentátorů v našich mediích a většina autorů článků jako ten, na který odkazuji, živého američana nikdy neviděla, v USA nikdy nežila a informace o USA získává z medií, nebo ze stále ještě šířené protiamerické propagandy z komunistické éry. Hodně lidí se domnívá, že pokud jsme byli "proti rusákům" před listopadem, musíme být, abychom byli fér, "proti amíkům" dnes a musíme na "amících" za každou cenu najít něco špatného, abychom ukázali, jak jsme objektivní.

Američané si tam kde mají problémy ty problémy přiznají a snaží se je řešit. A týká se to jak domácích problémů, tak i vztahů s cizinci a vnímání cizích států.

Co se práva týká, Američané mají Ústavu více než dvě stě let starou, která do poslední věty platí již více než dvě stě let, a nemuselo se v ní změnit jediné slovo, její dodatky vesměs rozšířily její působnost na další skupiny občanů (například ženy a bývalí otroci). Ústava USA je stále vzorem demokratické ústavy plně vyhovující i pro jednadvacáté století.

Dokonce i náš primární právní dokument, Ústava České republiky, se po dvaceti letech ukazuje být plný děr a nejasností, vydáváme zákony, u kterých ani neuvažujeme o tom, že bychom je mohli uplatnit, vydáváme zákony, o kterých ještě než jsou přijaty víme, že jsou právními zmetky, které budeme muset hned na příští schůzi Sněmovny novelizovat a opravovat. Vydáváme právní paskvily, které nedokáží interpretovat ani právníci, policie a soudy, natož prostí občané bez právního vzdělání.

U nás ale vlastní problémy neřešíme a jednoduše řekneme:
"Na to, abych věděl, že 99% Američanů jsou v podstatě právní primitivové, nepotřebuji žádný průzkum."