Tomáš Haas: Referendum se zpravidla dělá předtím, než se má něco stát, nikoliv potom

Podle Jana Zahradila nelze uvažovat o odchodu vlády a nových volbách, dokud vláda sama nepodá demisi, nebo je jí vyslovena nedůvěra.

Naši kdysi mladí, dnes již doživotní poslanci, žijí ve zvláštním světě. Dělají jen to, co je "reálné", nebo zbytečné.

Velmi citlivě vnímají, jak je posuzují kolegové v jejich poslaneckých klubech, potom to, jak je posuzují jejich straničtí kolegové, a pak i to, jak je vidí jejich kolegové v jiných stranách. To je společné poslancům doma i v Evropském parlamentu.

Jak je posuzují jejich voliči, je jim vcelku jedno, začne je to zajímat až tak dva měsíce před volbami a pak to dohání vymýšlením kampaní plných sloganů a letáčků, ve kterých sdělují voličům, že jsou tak dokonalí, že voliči nezbývá než je volit a zavrhnout konkurenci, která by se za to, jak se chová a co prosazuje, měla propadnout do země. Ale hlavní náplní kampaně je obvykle to, že ti druzí mají ještě víc skandálů než my. Zkráceně: „Volte nás, protože ti druzí jsou ještě větší lumpové než my!“

Nečtou dokonce ani ústavu. A pokud by ji někdy z dlouhé chvíle četli, třeba v letadle do Bruselu, ti vnímavější by si mohli povšimnout, že hned několik řádků pod jejím titulem, docela blízko začátku, v článku 2 (1), je napsáno: "Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní."

Myslí si, naši volení zástupci, že zdrojem veškeré státní moci jsou oni. Nejsou. Jsou jen prostředníkem, skrze kterého by měl vykonávat svou státní moc lid. A často ji vykonávat nemůže, protože mu v tom brání ti, kdo by měli být prostředníky jejího výkonu.

Bojím se, že kdyby se to dozvěděli, mnoho z nich by zešedivělo strachem a hrůzou.

Ale to je teď vedlejší. Co je důležité, je to, že občané mají právo psát petice, mají právo organizovat odpor proti tomu, co vidí jako špatná rozhodnutí politiků a mají právo demonstrovat svůj souhlas či nesouhlas s tím, jak je jejich stát spravován, s tím, co dělá, nebo nedělá, vláda i s tím, co dělá, nebo nedělá, opozice.

A že občané dříve nebo později svou vůli projeví ve volbách. A že čím vážnější jsou jejich otázky a jejich obavy, čím závažnější jsou pro jejich budoucnost rozhodnutí vlády a reakce opozice, tím méně vlivu na jejich rozhodnutí budou mít slogany politiků a tím větší vliv bude mít to, jak voliče reprezentují a jak reflektují jejich obavy, jak odpovídají na jejich otázky a jak jednají.

A o tom, kdo dostane jejich hlas, bude rozhodovat i to, kdo jejich obavy vnímá. Zda je, voliče, vůbec bere na vědomí.

Příští volby nebudou o tom, jestli má mít DPH sazbu o desetinu procenta větší, či menší. Nebudou o tom, že si manželka nějakého bývalého politika pořídila novou kabelku.

Stojíme na prahu historických změn. Doma i na evropské a světové scéně. Občané to vnímají. A ani evropské a naše vládní PR to již nemůže popřít. Protože se vlády, ta evropská i ta naše, ani nepokouší krizovou situaci řešit, hledají občané, v obavách o naší budoucnost, řešení sami. Roste polarizace a vliv skupin, o kterých media ještě nedávno, a většinou i dnes, psala a píší s pohrdáním jako o "extrémistech".

Tento stav se bude do budoucna ještě zhoršovat. A obávám se, že problém se rozrostl do stavu, ve kterém otázka ilegální migrace, o které se již dá hovořit jako o invazi, která, díky jejich impotenci, vzdaluje politiky od jejich voličů daleko víc, než kterákoliv politická otázka posledních desetiletí.

Minulé volby vyhrál slogan. ANO bude líp, ANO, my to zařídíme, ANO, my to spravíme. Nebyl za těmito hesly nějaký politický program, voliči nevolili ANO, protože je to skvělá politická strana s positivním programem a ověřenými a zkušenými lídry. Nic z toho Babišovo hnutí nemělo a dodnes nemá. Ale mají úspěch ve volbách a jejich preference, přes zmatky a projevy inkompetence, které je doprovází všude, kde obsadili poslanecká či zastupitelská křesla, neklesají.

Myslíte, že se nad tím naši politici, ve všech velkých a parlamentních stranách, zamysleli, že se ptají PROČ a podrobují svou dosavadní politiku a své jednání analýzám a sebekritickým rozborům? Ne. Bůh chraň.

Přitom je základní premisa jednoduchá. Strana bez historie, bez pozitivní programové nabídky, bez veřejnosti známých politiků a bez voličů ty minulé volby fakticky vyhrála. A je tomu navíc tak po tom, co jiná, formou, obsahem i metodami podobná strana, založená na byznys modelu svého zakladatele, po svém počátečním rychlém nástupu stejně rychle zmizela ze scény.

ANO zvítězilo, protože oslovilo občany tam, kde politické strany, nepoučené fenoménem VV, selhaly. Nedokázaly vyvodit závěry z toho, co se stalo s naší politickou scénou a co se stalo jim samým, protože nechtěly přiznat, že něco dělaly špatně.

Naši politici, jako skupina, až na jednotlivé výjimky, nevědí nic o politice.
Nikdy nedostali šanci a nikdy neměli ani motiv, ani vůli se jí učit.
A nedali ani občanům možnost se jí učit.

Dnes na to doplácí ale ani dnes je nezajímá, proč jim veřejnost nevěří, proč je hnutí bez politického programu, jako ANO válcuje ve volbách a v průzkumech. I dnes pokračují v tom, co dělali vždy, stejným způsobem, jakým to dělali vždy.

Zamysleme se nad chováním našich "politických" stran. S čím oslovovali a s čím chtějí oslovit voliče ve volbách?

Programy, které po zkušenostech posledních let málo kdo, kromě jejich "skalního jádra", bere vážně, bez ohledu na to, co brožury a letáky obsahují. Starými okoukanými tvářemi, které ty programy voličům předkládají, a kterým již nikdo nevěří.

A slogany, hlavně slogany. Slogany ze kterých si lidé tak maximálně dělají legraci.

Ukázat nějaký "leadership", odvahu opustit pohodí a bezpečí šedivého průměru a vést, nedokáží. Ani když je již dávno zjevné, že ten šedivý průměr již dávno žádné bezpečí neposkytuje, že je poráží i oponenti, kteří žádný z těch "osvědčených" receptů nenabízí. A poráží je proto, že těm politickým velikánům minulosti, stranám, které byly pohodlnou almou mater našich mladých doživotních politiků, již voliči nevěří.

V příštích volbách, vzhledem k tomu, že to nebudou tradiční volby o procentech, o sociálních programech a o liberální či konzervativní orientaci státu, ale i, a asi hlavně, o otázkách dosud voliči méně vnímaných, jako zahraniční politika a naše závazky v Evropské unii a NATO, o základních postojích vlády a státu vůči krizi, která se do té doby pravděpodobně stane katastrofou a která zásadním způsobem ovlivní naší budoucnost.

Zdálo by se, že se naši politici otázkami zabývají. Proč by jinak hovořili z televizních obrazovek s výrazem hlubokého zamyšlení o tom, že "otázku je nutno řešit komplexně", že "nemá jednoduché řešení" a že "musíme postupovat jednotně a efektivně" a hlavně "nesmíme naslouchat xenofóbům a extrémistům šířícím strach".

Jinými slovy neříkají nic, to je jediná věc, kterou si ze své "politické" praxe odnesli. Hlavně nic neříci, a hlavně se nepouštět do diskuze, a tam kde se tomu nelze vyhnout, mluvit dlouho (mluvit dlouho o ničem je první věc, kterou se český politik musí naučit, pokud chce v konkurenci podobných expertů obstát) použít hodně cizích slov, která v posluchačích vzbudí dojem, že řečník toho ví víc, než může laik pochopit. A zůstat hezky na povrchu, jinak by mohlo vyjít najevo, že řečník neví nic.

Dávají nám najevo, že se nemáme čeho obávat, protože v čele stojí oni a oni na řešení usilovně pracují.

Asi jako na něm usilovně pracuje Evropská unie, ke které se dívají se zoufalým očekáváním, že pro ně cosi ten Brusel, plný úředníků a bývalých politiků, vymyslí.

Brusel toho již vymyslel hodně, vymyslel toho strašně moc. A dokonce vymyslel, protože se otázkou ilegální migrace a „uprchlíků“ zabýval již před dvěma roky, po tragedii, ve které ve Středozemním moři u italského ostrova Lampedusa utonulo více než 270 uprchlíků, dokonce vymyslel a vydal usnesení. Rozhodl se nevidět další desetitisíce a později statisíce migrantů připravujících se na cestu do Evropy v severní Africe a na Středním východě.

Blížily se Evropské volby a Evropští vládci nepotřebovali nějakou nepříjemnou skutečnost. A tak vydali prohlášení, ve kterém nám tehdy řekli, že: „Smrt téměř tří stovek afrických utečenců, jejichž loď se minulý týden potopila u italského ostrova Lampedusa, přiměla evropské ministry vnitra, aby se na svém úterním zasedání v Lucemburku věnovali i tématu aktuální evropské imigrační politiky. Při hlasování o nutnosti její reformy se ale většina ministrů postavila proti.“

Kdepak reforma, slovo reforma politici neradi slyší.

A jak tehdy řekl německý ministr vnitra Hans-Peter Friedrich, „současný stav je vyhovující“

A já s námahou vzpomínám, co tehdy vypadlo z naší ukázněné vlády a ještě ukázněnější opozice?

„Česká republika plně podporuje“, "otázku je nutno řešit komplexně", "nemá jednoduché řešení", že "musíme postupovat jednotně a efektivně" a hlavně "nesmíme naslouchat xenofóbům a extrémistům šířícím strach".

O dva roky později už nějakých utopených dvě stě sedmdesát lidí v moři nikoho nezajímá, začínáme to považovat za denní průměr. Uprchlíků už v Německu samém není 22.165, což byl stav, který panu ministru Friedrichovi vyhovoval, ale jsou jich statisíce a brzy jich bude milion.

Po dvou letech se probudili i naši politici a řekli nám, že "otázku je nutno řešit komplexně", "nemá jednoduché řešení", že "musíme postupovat jednotně a efektivně" a hlavně "nesmíme naslouchat xenofóbům a extrémistům šířícím strach".

Na začátku jsem psal o naší ústavě a o tom, že ji naši politici raději nečtou. Je tam stanoveno, že zdrojem veškeré státní moci je v České republice lid. Vím, zní to nadneseně a možná trochu jako fráze. Ale není to fráze, je to ta nejdůležitější věta celé ústavy, od ní se odvíjí vše ostatní.

Lid nemůže, protože jsme zvolili jako formu vlády reprezentativní, zastupitelskou demokracii, vládnout přímo. Potřebuje vůdce, potřebuje politické strany, potřebuje volby, ve kterých se odrazí,které myšlenky, které ideje a které návrhy na řízení věcí veřejných lid preferuje. A někdy, v pro národ a stát kritických chvílích a v kritických otázkách, je i čas na to – a ústava počítá i s tím – aby lid dal na ty kritické otázky přímou odpověď. Lid potřebuje vůdce, kteří by otázku formulovali a kteří by jej vedli k tomu, aby odpověděl s plnou vážností a odpovědností. A především k tomu, aby prosadili právo lidu odpovědět.

ODS mohla být tím vůdcem. Mohla přijmout výzvu svého zakladatele a mohla vést zápas o referendum. Mohla ukázat, že je stále relevantní stranou. Ale to by znamenalo odvahu, odvahu opustit ten šedivý „bezpečný“ přístav a vést ten lid, který považují jen za jakousi mýtickou bytost, bouří času.

Na to ODS nemá odvahu. A strana, která nemá odvahu vést je zbytečná. Je mrtvá.

Až se jednou historie zeptá, co jsme v kritických časech dělali, jak jsme to mohli připustit, bude jedna, kdysi velká a slavná politická strana, pokud bude ještě existovat v zemi, kde bude vládnout hnutí „JA“, moci říci: „zachovali jsme se odvážně, statečně a rozhodně.“

A ukáží nám fotografii, na které s odhodlaným výrazem sedí to nejlepší, co mají, jejich europoslanec a poslankyně. Europoslanec, protože je muž a statečnost je ctností muže, drží v ruce cedulku s odvážným nápisem: „Ne Kvótám“.

Nevím, čeho se bojí xenofóbové, ostatně skutečný xenofob to sám neví a naši lidé, na rozdíl od politiků, to vědí.

Ale vím, čeho se bojím v tuto kritickou dobu já.

Bojím se našich politiků.