Nikdo za nic nemůže
Na případu s tak tragickým závěrem je několik rovin absolutní ztráty studu. Zdaleka nejde jen o ony výtržníky, kteří se nestyděli snížit se k násilí na učiteli. Daleko hrozivější ztrátu studu vidíme u aktérů, od nichž bychom snad čekali více rozumnosti a zodpovědnosti – vedení školy, školní inspekce a politiků.
Skutečnosti případu jsou až zarážející. Vedení školy vědělo o situaci půl roku. Získalo od studentů nahrávky. Vyhodnotilo je jako nezávažné. Neudělalo nic. Nestydělo se problém ignorovat. Nestydělo se odmítnout pochybení. Nestydělo se mlčet před jinými institucemi. Nestydělo se zůstat. Nestydí se očividně ani česká školní inspekce – a přitom těžko říct, zda je horší, zda o tom byla informována a nestarala se, či zda o tom neměla ani tušení. Oboje přitom nutně klade otázku, kolik podobných případů může nastat. Přiznat, že se proti opakování nic nedělá, se příslušné orgány také nestydí. Možná jediným, kdo stud zachoval, tak byla oběť.
Skutečností je, že o případu jsme se nedozvěděli z vyšetřování školy, inspekce či policie. Případ vyšel na povrch, když se trýznitelé pokusili nahrávky bestiální šikany prodat bulváru – ne, nestyděli se (stejně jako se nestyděli novináři, kteří nahrávky hned uveřejnili). Proč se situace vyhrotila, aniž by ji někdo řešil dříve (chtělo by se až říct preventivně), to se zřejmě nedozvíme.
Politická show
Skutečností neubývá. Po týdnu od celé kauzy si začali na škole podávat dveře politici, aby se na vlastní oči přesvědčili „o šikaně“. Ministryně školství či primátorka hlavního města konají tyto spanilé jízdy, ale jejich přínos je asi stejný, jako kdyby se ministr zemědělství jel podívat na pole, aby zhodnotil kvalitu složení spodních vod – dotyční sotva mohou svým výletem posoudit míru problému, pravděpodobně jej vůbec neuvidí. Jak se liší tato návštěva ministryně od návštěvy jiných škol? Vedle faktu, že tahle nebyla v den předávání vysvědčení, asi jen počtem novinářů. Strategie je to – máme-li soudit třeba dle vstupů ve zpravodajských relacích – poměrně úspěšná. A poněkud nestydatá.
Třebaže lze mít pochopení pro snahu ukázat na problém šikany, přiznejme si, že školy nejsou navštěvovány z tohoto důvodu. Kdyby byl zájem o šikanu učitelů realitou, a ne jen politickým postojem, mohli by politici podniknout účinnější – a mimochodem médiím i celkem prodatelné – kroky. Paní ministryně mohla svou péči věnovat více školní inspekci. Je snad omluvitelné, aby instituci, která školu v inkriminované době navštívila, tato skutečnost unikla? Jak k tomu mohlo dojít? Proč inspekci tuto věc neoznámilo vedení školy (jak do jisté míry je jeho povinností)? Paní ministryně mohla stejně dát vytáhnout ze zaprášených šanonů staré plány na programy proti šikaně, které ministerstvo kdysi zpracovávalo, ale pro střídání ministrů uložilo k ledu. A samozřejmě toho mohla paní ministryně využít k představení kroků pro posílení důstojnosti učitelů, o nichž tak často mluví – nebo přesněji, jejichž potřebou se zaklíná, aniž by přišla s čímkoli konkrétním, nepočítáme-li návrh na zvýšení platů. Nic proti tomuto evergreenu, ale na něm prestiž učitelského stavu nestojí snad ani u nejzavilejších materialistů. Přesto se paní ministryně – a abychom byli spravedliví, nejen ona – nestydí zneužít cizího úmrtí k mediálnímu zviditelnění.
Kdo bude další?
Situace českého školství věru není povzbudivá. Středoškolská učitelka zemřela. Nikdo za nic nemůže – a pokud, nedozvíme se to, protože televizní záběry návštěvy školy mají přednost před zkoumáním příčiny. Jen ta smrt zůstává. Beze studu.
Nelze dát záruky, že se situace nebude nikdy opakovat. Nikdo ale nedal jedinou záruku, že se alespoň pokusí, aby se situace už neopakovala. A nikdo z odpovědných činitelů se za to nestydí.
Autor je student dějin novověku a kulturních dějin na UK v Praze, pracuje pro Národní památkový ústav. Člen TOP09.
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
