Tomáš Krystlík: Je vhodné být vlastencem?

Režisér pan Alexandr Vojta se před pár měsíci rozhodl v Debatním klubu (www.debatniklub.cz, formát: Dotazník) pokládat některým jím vybraným osobnostem, ale každému jednotlivě, soubor stejných otázek na téma vlast a vlastenectví.

Zde hlavní z nich: (1) „Je v dnešní době potřebné vlastenectví? Nemohl by stačit jen korektní vztah k zemi, ve které žijete?“ (2) „Byli, nebyli či jsou Češi nacionalističtí, šovinističtí a xenofobní?“ (3) „Bylo podle vás nutné některé historické skutečnosti dezinterpretovat tak, aby mohl v roce 1918 vzniknout národní, nikoliv národnostní československý stát, stát přesahující jazykové hranice českého národa?“ Odpovězme na ně, protože dokud pan Vojta nevyzpovídá všechny jím vybrané, nebudou televizní záznamy s jejich odpověďmi zveřejněny, aby dosud nevyzpovídaní si nemohli své názory přizpůsobit názorům již vyzpovídaných, tedy aby nemohli od sebe „opisovat“.

K otázce první, k potřebnosti vlastenectví. Patriotismus se může vztahovat jen k určité části státu, nikoliv ke státu celému – v českých poměrech je to vlastenectví slezské nebo moravské, protože český zemský patriotismus už dlouho neexistuje. Ne tedy k národu, což je dost rozšířený omyl zejména v českých podmínkách. Vlastenectví vztažené ke státu bývá výhodné, má-li dojít k ozbrojenému konfliktu. To je jedna věc. Jeho umělé vyvolávání, například propagandou, články a pořady v médiích zvyšuje v nestabilních společenstvích riziko vzniku války nebo pravděpodobnost násilí proti velkým sociálním skupinám. To je druhá věc. Z tohoto hlediska je dnes potenciálně nebezpečné vyvolávat vlastenectví vzpomínkami na ideu Velkého Srbska, na slavná období ruského (sovětského) impéria, na silnou otomanskou říši (asijské republiky oddělivší se od SSSR jsou s výjimkou Gruzie, Arménie a Tádžikistánu jsou turkofonní), nebo v ČR vlastenectvím posilovat obranné pudy obyvatelstva v souvislosti s přílivem migrantů do Evropy.

Patriotismu slezskému je lhostejné, kterým jazykem jeho vyznavatel hovoří, u moravského je tomu částečně – moravská slováčtina (slovenština) je tolerována, polština nebo chorvatština (Jihomoravských Charvátů) méně. Nicméně, obě tato vlastenectví jsou zemská. Speciální slezskou skupinou jsou hlučínští Moravci, mluvící českým dialektem, mezi světovými válkami politicky tíhnoucí k Prusku, ze kterého byli vytrženi a s územím Hlučínska přiděleni Československu. Dodnes nepovažují český stát za svůj, tíhnou k Německu.

U Čechů žijících v Čechách se zemský patriotismus hned zpočátku v 19. století, tj. od definování českého národa podle jazyka, relativně rychle vytratil a nahradilo jej vlastenectví vztažené k celému Království českému, později k celé Československé nebo České republice, mezi válkami včetně jinonárodních sídelních území – Slovenska, Podkarpatské Rusi, polských a německých sídelních území v českých zemích (Charváty pro jejich malý počet vynechme). Pro úplnost se zmiňme, jak to bylo s patriotismem Němců českých zemí. Ten se nevztahoval k československému státu, málokdy k zemi, kde žili (nicméně Henleinův patriotismus byl vztažen k Sudetám, Frankův k celému protektorátu i k územím odstoupeným Německu), nýbrž většinou pouze k určité oblasti, okresu, obci, dokonce i k části obce, kterou(-ý) pokládali za svůj domov, vlast. Proto sudetoněmecký požadavek práva na vlast neznamená hrozbu odtržení bývalých německých sídelních území od Česka, jak někteří Češi bijí na poplach, nýbrž pouze požadavek uznání české vlády, že jsou Němci českých zemí i se svými potomky dodnes českými státními příslušníky.

Vlastenectví má jednu velmi podstatnou nevýhodu – lehce, pro mnohé nerozeznatelně přechází v nacionalismus. Stačí maličkost: Být hrdý na vlast prostřednictvím srovnávání vlastního národa (obyvatelstva) s konkurenčním etnikem, ze kterého plyne převaha vlastního kmene. Jakýkoli patriotismus vyvyšující vlastní národ (etnikum, obyvatelstvo) nad ostatní je nacionalismem, podle míry militantnosti i šovinismem, a přispívá ke xenofobii. Facit: Vlastenectví je spíše záporným fenoménem, zcela postačí korektní vztah k zemi, kde člověk žije.

Otázka číslo 2, zda Češi byli či jsou nacionalističtí, šovinističtí a xenofobní. Jednoznačně byli a dodnes jsou, ale nikdy si to nepřiznali a nepřiznají. K vysvětlení tohoto jevu se musíme vrátit až k roku 1848, kdy vychází první díl Palackého Geschichte von Böhmen v češtině, dvanáct let po německém vydání – se změněným názvem na Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě a s textem odlišným od německého originálu. V českých verzích Dějin byla historie Palackým mnohem více zmanipulována než v předchozích vydáních německých. Kromě jím podvržené nepravdivé teze, že české dějiny se hlavně vytvářely potýkáním a stýkáním Slovanstva s Germánstvem, zcela nepřiměřeně heroizoval husitství. Jan Žižka, podle něj upřímný demokrat (!), vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa (!), což obé je nonsens. Společně s předchozí Jungmanovou definicí českého národa, že Čech je ten, kdo mluví česky a není šlechtic (tedy jej zákonitě tvořily jen nižší, málo vzdělané vrstvy obyvatel), proniká tedy počínaje rokem 1848 Palackého výklad dějin mezi prostý lid neznající dostatečně německy. Důsledkem Jungmannových a Palackého výkladů je rychle šířící se přesvědčení, že jen jazykoví Češi mají nárok na české země a Němci českých zemí jako přistěhovalci nikoliv.

Pak to šlo ráz naráz. Již v roce 1850 psala Božena Němcová, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Český nacionalismus vyvolal svou agresivitou zesílení nacionalismu německého, dalo by se říci, že od té doby obranného, přičemž český nacionalismus byl po celé století až po vyhnání Němců stejně ostrý, ne-li militantnější než německý. Xenofobie vůči Němcům byla tím samým vypěstována, přešla do povědomí jako obecná nedůvěřivost, případně nenávist proti cizincům. Bolševická éra to jen petrifikovala omezeným vpouštěním cizinců do země a ještě řidším vypouštěním obyvatel státu za západní hranice – Češi neměli příležitost si na promíšení a koexistneci s jinými národnostmi přivyknout. Dodnes reagují neadekvátně, xenofobně.

Odpověď na poslední otázku po nutnosti dezinterpretace dějin k ustavení národního, nikoliv národnostního státu přesahujícího jazykové hranice českého národa je vlastně předchozím víceméně zodpovězena. Nejprve byly dějiny českého státu zmanipulovány Františkem Palackým ve prospěch jazykových Čechů, později jeho výmysly potvrdili svou autoritou i další významní lháři: Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš. Oba ke konci první světové války tvrdili spojencům, že německá sídelní území v Království českém neexistují, že jsou to pouze oblasti národnostně smíšené s cca třetinovým a vyšším podílem česky mluvících. Skutečnost byla odlišná a oni to museli vědět – česky mluvících tam tehdy bylo asi 5 až 6 % obyvatelstva. Masaryk též ve svém prvním projevu v Praze po příjezdu do republiky potvrdil, že Němci českých zemí jsou pouzí přistěhovalci, tudíž nemají na české země nárok, byť zde žili již i sedm století. Zde se vynořuje otázka: Od čeho že Češi odvozovali svůj nárok na území Království českého, když první doložený panovník v českých zemích byl Marbod a byl to Germán?

O den později měl Masaryk ve Stavovském divadle v Praze další projev, tentokrát k zástupcům Němců českých zemí, kde zdůraznil naprostou jejich rovnoprávnost s Čechy a vyzval je ke společnému úsilí při budování státu. V jednom ze svých projevů tedy očividně a zcela jednoduše lhal. V preambuli ústavy z roku 1920 se praví: „My, národ československý…“, ostatní národy v ČSR byly opomenuty. Přitom, jak později vtipně poznamenal Mussolini, byla ČSR ve skutečnosti Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem. To vše čeští historici dodnes pečlivě tají.