Tomáš Zálešák: Pětice příběhů o zkušenostech s cikány aneb Poznání od lodičky po českou k…u

SETKÁNÍ PRVNÍ

Událost spadá do padesátých let minulého století. Byl jsem malý kluk a jako dárek jsem dostal malou plechovou lodičku poháněnou párou, kterou vyráběla zapálená svíčka. Byla to moc krásná hračka, dodnes si pamatuji dvě její barvy – červenou a modrou.

Jedno odpoledne jsem lodičku opravdu jen na chvilku odložil na parapet okénka ve dvoře našeho vesnického domu – a jako z udělání jeli okolo cikáni. Tehdy bylo jejich kočování ještě normální.

Skutečně během chvilky (musel jsem do domu) se lodička ztratila. Pes sice štěkal, ale byl uvázaný. Na mimozemšťany jsem již tehdy nevěřil, takže viník byl jasný. Moc dlouho se mi po té hračce stýskalo…

SETKÁNÍ DRUHÉ

Je to také hodně dávno, policisté tehdy ještě nosili modré uniformy.

Jednoho zimního rána mě otec probudil se slovy: „Vstávej, je tady policajt, ukradli nám slepice, půjdeme hledat zloděje.“

Bylo to v zimě, všude sníh a mně se z vyhřáté postele moc nechtělo. Nakonec zvítězila zvědavost, a tak jsme se vydali po krvavých stopách našich slepiček.

Šli jsme dlouho po zasněžené louce, až jsme dorazili k tábořišti na okraji sousední vesnice – k cikánskému zimovišti. „Náš“ policajt nás nechal stát opodál a statečně vešel mezi maringotky.

Za pár minut se ozýval nesrozumitelný hlasitý křik (převážně žen), z něhož jsme jen vyrozuměli, že policista byl přijat velice „přátelsky“. Ten za chvíli přišel, několikrát pokrčil rameny a řekl směrem k mému otci: „Tomáši, je to marný, slepice sežrali, nic jim nedokážeme, pojďte raději domů, dáme si grog.“

Všichni jsme byli vymrzlí, a tak se naše výprava vrátila domů. Byl to můj první grog v životě…

SETKÁNÍ TŘETÍ

Pracoval jsem tehdy jako technik v uhelném lomu. I na mém pracovišti bylo zaměstnáno několik dělníků tmavší pleti.

Upřímně říkám, že pracovali naprosto stejně jako všichni ostatní. V létě, v zimě, v bahně i na sněhu dřeli především na kolejích. Kdo šachtu zažil, ten ví, o čem mluvím. Přesto na většinu z nich mnozí nahlíželi s určitou mírou despektu.

Důvodem toho byla občasná, ale stále ještě přípustná „pochybení“ některých z nich. Patřila mezi ně zameškaná směna po „opici“ – drobná, ale přesto „těžká choroba“ apod.

Když jsem jednou předáka pracovní skupiny, v níž právě cikáni převládali, vezl po noční směně autem domů do Mostu, zaskočil mě otázkou: „Tome, prosím tě, co máme ještě udělat, abyste si nás všech vážili? Vždyť moji chlapi chodí pořádně do práce, nikdo nemá žádnou „zetku“. Tvoje kabely jsme v noci přetahali strašně rychle…“

Přiznám se, že jsem nevěděl, co mám odpovědět. Jen jsem věděl, že celou partu odměním. Všichni její pracanti si to zasloužili...

SETKÁNÍ ČTVRTÉ

Došlo k němu nedávno. Ještě nezatíženi převládajícím názorem o cikánech jsme z „lidumilství“ pronajali byt naší dcery, která je nyní v zahraničí, cikánskému páru.

Zpočátku se zdálo, že všechno funguje tak, jak má. To trvalo až do chvíle, kdy jsme zjistili, že několikanásobně stoupla spotřeba plynu, kdy začali chodit písemné stížnosti na obyvatele bytu (nadměrný noční hluk, shromažďování velkého počtu osob) atd.

Při náhodných kontrolách se ale zdálo být vše v pořádku – byt byl vždy relativně dobře uklizen, chybějící sklo ve dveřích prý rozbil průvan, obyvatelé usměvaví, štítek s cizími jmény na poštovní schránce tam prý nalepil někdo neznámý a dluh na nájemném bude brzy vyrovnán.

Byli jsme tak naivní, že jsme nechali zkontrolovat plynoměr – ten však byl v naprostém pořádku.

Postupně jsme prohlédli, o co šlo. Dluh vzrůstal, v bytě se skutečně shromažďovalo (a zřejmě také bydlelo) mnoho osob. Naše vstřícnost nám byla oplácena lží, výmluvami a nekonečnými sliby.

Když se dluh stal neúnosným, došlo k vystěhování cikánského páru. Vše podepsáno podle zákona a slíbeno, že bude napraveno. Přesto při stěhování bylo ukradeno několik „drobností“ a manželčina kabelka se jen „náhodou“ ocitla v rukách cikána, jenž se stěhováním pomáhal. Naštěstí se krádež nezdařila. Co následovalo?

Dluhy jsme vyrovnali my, manželský pár se rozešel a ve městě ztratil.

Člověk zůstává bezmocný, zákony jsou bezzubé, vymahatelnost práva složitá a drahá (pokud vůbec v Česku existuje), státní orgány (včetně policie) řádně nefungují a jsou někdy oprávněně nenáviděné. Dluhy a pachuť bezmoci zůstávají…

SETKÁNÍ PÁTÉ

Koncem loňského roku se do našeho domu v Lipové ulici na mosteckém sídlišti Zahradní nastěhoval do garsoniéry nový nájemník. Netrvalo dlouho a cikánské „stopy“ se začaly objevovat.

Cigaretový popel na novém linoleu chodby, kouření ve výtahu, sem tam odhozený „špaček“, stížnosti sousedů na hluk (scházení většího počtu lidí) atd. atd.

Několikrát jsem obyvatele bytu na špatnosti upozornil a požádal je o změnu chování. Vše ale zůstalo při starém.

Netrvalo dlouho a v přízemí někdo vytrhnul dvířka od poštovní schránky a ve vchodových dveřích bytu „vydlabal“ prostor kolem zámku (asi kvůli ztrátě klíče). Přestože se mi v těle „vařila“ krev, tak jsem nájemníkovi, když jsme ho s manželkou na chodbě potkali, nabídl, že domovní údržbář mu schránku opraví. On se začal chovat jako pominutý, křičel něco o rasismu, vybíhal z bytu a zabíhal do bytu a já jsem jen čekal na okamžik, kdy mě napadne. Když mě manželka požádala, abychom odešli, tak na ní zakřičel: „Ty česká kurvo, s tebou si to také vyřídím!“

Dnes mě mrzí, že jsem se nestačil zachovat jako chlap. On zmizel v bytě a já odešel na policii. Uvidíme, co se bude dít…

JEŠTĚ JEDNO SETKÁNÍ – KURIÓZNÍ

Těch setkání bylo samozřejmě víc, ale to nejkurióznější se uskutečnilo, když nám nájemník tmavší pleti o půlnoci zavolal a zeptal se, proč jsme mu vzali z bytu ledničku a jídlo nechali na kuchyňské lince. Šetření Policií České republiky prokázalo, že ledničku ukradl sám. Tipněte si, jak vše dopadlo…

CO TEDY ŘÍCI ZÁVĚREM?

Nemám patent na rozum. Stále ještě nejsem rasistou. Přesto nabízím několik námětů k zamyšlení (a možná i k postupné realizaci):

Přestaňme být lidumily, srdíčkáři, květinkáři, přehnaně ohleduplnými v situacích, kdy to prostě nejde! Platí staré dobré rčení: Na hrubý pytel hrubá záplata!
Jsou-li tzv. nepřizpůsobiví skutečně nepřizpůsobiví, tak je musíme oddělit od těch ostatních – postavit nové sídliště z betonu, ne poschoďový panelák, vybavit jen tím, co je nutné k přežití (studená voda, elektřina, odpad, základní sociální vybavení). A k tomu najít vhodný způsob fungování, řízení a ovládání.
Nic nesmějí dostat zadarmo. Takové lidi sice nelze nechat bez finančních prostředků, ale přidělení peněz lze podmínit výkonem nějaké prospěšné činnosti.
Je nutné působit na mladou cikánskou generaci – a to tak, aby nepřebírala zvyky rodičů a komunity jako takové.
Hlavní slovo musejí mít lokální politici a občané, nikoliv státní úředníci (často jen političtí tlachalové) žijící v Praze, kteří jsou navíc odtrženi od reality díky svým pohodlným životům.
Všichni společně usilujme o změny (zpřísnění) legislativy ve prospěch řádných občanů. Bez toho se náš dlouholetý pokus o demokracii postupně zvrhne v anarchii.
V oblasti bydlení je nutné „narovnat“ práva vlastníků. Není možné, aby majitelé domů, bytů a společných prostor (tedy chodeb, výtahů, stěn, oken i toho nového linolea) nemohli ovlivňovat chování a skladbu bydlících, především nájemníků. Jestliže se někdo chová jako bezohledné prase, měl by odejít.