Václav Danda: Smíří se Američané s kapitulací, nebo rozvinou „plán B“? Drama pokračuje

Syrské drama přešlo tento týden do nové fáze. Sobotní příměří, které se až na pár výjimek o víkendu dařilo dodržovat, by za určitých podmínek mohlo těžce zkoušené zemi přinést tolik očekávaný mír. Cesta k němu bude ovšem ještě velmi dlouhá.

Dohoda mezi Spojenými státy a Ruskem o zastavení bojových operací, kterou představil světu minulý týden Vladimír Putin, se samozřejmě netýká Islámského státu ani islamistické Fronty an-Nusrá, která je spojena nejen s al-Káidou a se Saúdskou Arábií, ale také s Tureckem a Spojenými státy. Právě tento fakt umožňuje oběma stranám dohody určitý manévrovací prostor včetně možnosti pokračování bojových operací. Boje proti ISIL a dalším teroristickým skupinám totiž musí podle ruského prezidenta pokračovat. „Jedná se o první šanci na reálné ukončení války v Sýrii, na kterou budou navazovat politická vyjednávání,“ doufá prezident Putin.

Dohoda je především velkorysým gestem ze strany Ruska, které spolu s asadovskými vojsky a Hizballáhem za dvacet týdnů trvání vzdušné kampaně zcela ovládlo situaci na syrském bojišti a donutilo Spojené státy k vyjednávání, které je pro ně ve skutečnosti „utajenou“ kapitulací. Dohoda umožní Washingtonu a jeho islamistickým spojencům ukončit konflikt bez úplné ztráty tváře. Na první pohled je však jasné, že Spojené státy ve skutečnosti boj o Sýrii prohrály a nedosáhly ani jednoho z cílů, o které vyvoláním občanské války, jež se stále více měnila v zahraniční islamistickou invazi, usilovaly.

Hlavní cíl zkrachoval

Hlavním cílem byla snaha o svržení prezidenta Asada, což se nepodařilo. Naopak, díky ruské podpoře se Asad udrží až do prezidentských voleb, které by měly proběhnout v příštím roce, zatímco parlamentní volby vyhlásil prezident na letošní duben. Je velmi pravděpodobné, že bude většinou syrského lidu znovu zvolen i do čela státu.

S tím souvisí i snaha o likvidaci Sýrie jako státu v jeho dnešních hranicích a rozdělení území mezi islamisty, Izrael, Turecko a Saúdskou Arábii. Ani to se nepodařilo uskutečnit, i když bude v současné situaci jistě velice těžké celistvost země udržet. Údajné dohody mezi Spojenými státy a Moskvou o demarkačních liniích na Eufratu, jak o tom spekuloval izraelský tisk, se ukázaly prozatím jako nepodložené a nic nenasvědčuje tomu, že by se Rusko na faktickém dělení země podílelo.

Jinou věcí je údajný slib autonomie Kurdům, kteří obrátili své zbraně proti islamistům a přestali bojovat s oficiální syrskou armádou. Tento taktický manévr, který dostal do úzkých především úhlavního nepřítele Ruska, kterým je v současnosti Erdoganovo Turecko, byl mistrovským tahem ruské diplomacie. Je jasné, že Asad musel, i když asi nerad, souhlasit do budoucna s rozsáhlou kurdskou autonomií, která by ovšem byla v rámci jednotného syrského státu. Uzavřená dohoda o příměří je nejméně výhodná právě pro Turecko, které se bude muset vzdát ostřelování kurdských pozic v syrském pohraničí. Pro Ankaru je možnost propojení kurdských enkláv v rámci obou zemí ovšem zlým snem.

I další plány vzaly za své

Jedním z málo známých motivů, celé „syrské operace“ byla kromě vytlačení Rusů z tohoto teritoria (kde má Moskva dlouhodobě významnou – a vlastně jedinou – vojenskou základnu), také snaha otevřít syrské území pro katarský plynovod do EU. A to s cílem vytěsnit z evropského trhu Gazprom, a současně vytvořit v Sýrii islamistický režim napojený na Spojené státy podobný tomu, který známe ze Saudské Arábie. Tento stát ovládaný wahábistickým islámem by mohl být teroristy z ISIL použit kromě jiného i k vyvolání války s Íránem a k vycvičení co nejvíce teroristických skupin, které by mohly mimo jiného ohrožovat jižní „podbřišek“ Ruska. To vše za vydatné podpory Turecka a Spojených států.

Vojenskými úspěchy Asadových jednotek (s ruským letectvem v zádech), které donutily Washington k jednání, vzaly všechny tyto plány (sotva však definitivně) za své. „Jestřábi“ na Blízkém východě i ve Washingtonu se s touto prohrou totiž nesmířili. Jak ukazují víkendové zprávy, stále častěji se v Americe mluví o tzv. plánu B, který by měl nastoupit ve chvíli, pokud selže příměří. Existují předpoklady, že z určitých kruhů ze Spojených států přijdou provokace snažící se příměří narušovat. Můžeme se tedy dočkat i opětovného rozpoutání bojů na všech frontách.

CIA a Pentagon údajně usilují o to, aby Barack Obama udělal více pro syrskou ozbrojenou opozici přímo na bojišti, pokud příměří selže. V této souvislosti se nejčastěji mluví o dodávkách protileteckých zbraní, které pro Der Spiegel potvrdil i saúdský ministr zahraničí Adíl Džubajr. Na otázku, zda je Rijád pro dodávky protiletadlových zbraní „syrským rebelům“, odpověděl: „Ano. Změnilo by to poměr sil na bojišti v Sýrii.“ Možné dodání střel země-vzduch, které by ohrozily ruská letadla a helikoptéry, je přirovnáváno k dodávkám těchto střel mudžahedínům do Afghánistánu, kde významně přispěly k vojenskému vyčerpání Sovětů v krvavém konfliktu v 80. letech 20. století.

Plán B?

Předpokladu, že se vlivné síly ve Spojených státech nikdy s „kapitulací“ nesmíří, nasvědčuje i výrok „Uvidíme za měsíc či dva, nakolik se věci vážně změnily. Máme připravený plán B, pokud Damašek a Moskva závazkům o klidu zbraní nedostojí“. To uvedl o víkendu americký ministr zahraničí John Kerry, aniž by obsah plánu konkretizoval. List Guardian již dříve oznámil, že USA posuzují náhradní plán, jehož součástí může být i rozdělení Sýrie v případě, že příměří zkrachuje.

Ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov naopak prohlásil, že žádné náhradní plány týkající se příměří v Sýrii nejsou. „Neexistuje a existovat nebude. U nikoho.“ – cituje šéfa ruské diplomacie list RIA Novosti. Tato zcela rozdílná stanoviska obou velmocí ukazují, na jak křehkých základech dohoda stojí a jak snadno se boje mohou rozhořet znovu. Většina analytiků se shoduje, že Vladimír Putin nyní nemá zájem na pokračování bojů a stačí mu, že stabilizoval Asadův režim – a Moskva s Damaškem tak mohou vyjednávat v lepší, silnější pozici.

Zatímco Rusko nemá zájem na dalším stupňování napětí v Sýrii a vyhovuje mu spíše mírové řešení, ve vztahu k Turecku je postoj Vladimíra Putina naopak neústupný. Na odvrácení turecké intervence do Sýrie, která byla na spadnutí a jejímž spouštěcím mechanismem se měl údajně stát „podivný atentát“ v Ankaře, podle některých publicistů pohrozil použitím taktických jaderných zbraní. Tvrdí to alespoň vždy dobře informovaný prestižní publicista, jenž pomohl odkrýt aféru Írán-Contras: Robert Parry. Odvolává se při tom na zdroje blízké Vladimiru Putinovi.

Jaderná hrozba?

„Pokud Turecko (se stovkami tisíc vojáků soustředěných u syrské hranice) a Saúdská Arábie (se svým letectvem) dostojí hrozbám a budou vojensky intervenovat na záchranu svých spojenců, k nimž patří Fronta an-Nusrá patřící k al-Káidě, před mohutnou Rusy podporovanou ofenzívou syrské vlády, pak se Rusko bude muset rozhodnout, aby ochránilo svých asi 20 000 vojáků v Sýrii,“ napsal Parry.

„Zdroj blízký ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi mi řekl, že Rusové tureckého presidenta Erdogana varovali, že Moskva, bude-li třeba, je připravena použít taktické jaderné zbraně k ochraně svých vojsk tváří v tvář turecko-saúdskému vraždění. Jelikož je Turecko členem NATO, tak by jakýkoliv takový konflikt mohl rychle eskalovat do plnocenné jaderné konfrontace.“ Údajná hrozba Moskvy přišla po výrocích Dmitrije Medveděva, v nichž varoval před novou světovou válkou, pokud do Sýrie Spojené státy a jejich spojenci vyšlou pozemní vojska.

Jiní analytici, jako William Engdahl, jsou naopak přesvědčeni, že kvůli Sýrii k celosvětovému konfliktu nejspíše nedojde. „Odmítám věřit, že kvůli Sýrii a ropě bude jaderná válka. Konflikt v Sýrii je v podstatě konflikt mezi dvěma osobami – Erdoganem v Turecku a jeho sousedem Bašárem Asadem, prezidentem Sýrie. Není to třetí světová válka a odmítám věřit, že se třetí světovou válkou stane. Problémem je, že na Západě existuje frakce slintající z vyhlídky na zosnování jaderné války s Putinovým Ruskem a ochotná zmanipulovat Erdogana, saúdského prince Salmana a všechny ostatní, které mohou podvést, aby dosáhla svého. Pokusili se o to na Ukrajině a neuspěli.“

Engdahl si také všímá připravenosti Saúdské Arábie a jejího letectva vložit se plně do syrského konfliktu. „Jsme nyní v absurdní situaci, s tisícovkami nervózních tureckých vojáků stojících vyzbrojených na hranicích Sýrie a zírajících na její území. Mimo tohoto hloupého divadla byla nedávno nasazena letadla saúdského letectva, která nyní sedí na letecké základně Incirlik – 106 mil od ruské letecké základny Chmeimim poblíž syrské Latakie. Se saúdskými letadly je tam 5000 vojáků a různé vojenské letouny 39. perutě Spojených států a tureckého letectva, spolu s F-15E britského Královského letectva, které dorazily v listopadu 2015, aby se připojily k ‚útoku na ISIS‘.“ Rovněž stojí za zmínku, že letecká základna Incirlik je dnes jednou ze šesti evropských základen NATO, na kterých jsou uloženy zásoby taktických jaderných zbraní.

Silná slova

Podle dalšího vždy dobře informovaného analytika Sakera, dohoda o příměří mezi USA a Ruskem nic zásadního neřeší a ani neukončuje válku. „Obě strany vyjadřují značnou opatrnost ohledně její budoucí realizace. A přesto je to obrovské vítězství pro Rusko. Myslím, že je nyní spravedlivé říci, že ruský přístup k Sýrii zvítězil. Rusko donutilo Radu bezpečnosti OSN i USA připustit, že převážná většina těch, kteří dnes bojují proti Asadovi, jsou teroristé. Samozřejmě, že takto to vyhlášeno nebylo, ale když se podíváte na organizace, které RB OSN již prohlásila za ‚teroristické‘, pak tu máte absolutní většinu protiasadovských sil. To znamená, že morální a právní legitimita protiasadovských sil je v troskách.“

To, že současná dohoda Ruska se Západem je více než křehká, ukazuje i prohlášení velitele ozbrojených sil NATO v Evropě z tohoto týdne:

„USA jsou připraveny bojovat a porazit Rusko v Evropě, bude-li to třeba,“ prohlásil generál Philip Breedlove. „Jsme připraveni, bude-li to potřeba, bojovat a zvítězit,“ řekl na zasedání Výboru pro ozbrojené síly Sněmovny reprezentantů USA, na kterém se posuzovala opatření na odpor proti „ruské agresi“ v Evropě. Rovněž prohlásil, že Rusko „učinilo volbu ve prospěch toho, aby se stalo nepřítelem USA“.

Všechno nasvědčuje tomu, že spíše než zásadního uvolňování napětí jsme v současnosti svědky krátkého oddechového času mezi dalšími koly nové studené války. Ta však v současné situaci může velmi rychle přejít do horké fáze.

A zdaleka tu nejde jen o Sýrii.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele