Václav Danda: Útok na ruský Airbus provedl islamista Abú Usáma al-Masrí. Teroristé prý útok konzultovali s některou z vlád

Úplné rozluštění příčiny a souvislostí tragédie ruského Airbusu A 321 v Egyptě je stále v nedohlednu. Všechno však již nyní nasvědčuje tomu, že 224 převážně ruských turistů, kteří zahynuli 31. října při pádu letadla, má na svědomí bombový útok.

Bomba v zavazadlech

Načasovaná nálož byla do stroje zřejmě propašována v některém z kufrů a uložena v zavazadlovém prostoru letadla. Verzi bombového útoku tento týden poprvé připustil i ruský premiér Dmitrij Medveděv. „Pravděpodobnost teroristického činu samozřejmě připadá v úvahu jako důvod toho, co se stalo,” řekl včera listu Rossijskaja gazeta.

O terorismu dosud mluvili jen Američané a Britové. Vyšetřovatelé o víkendu uvedli, že hlasové záznamové zařízení zaznamenalo explozi a datový záznam potvrzuje, že patrně nebyla náhodná, tedy že nebyla zapříčiněna žádným technickým selháním letounu.

Mnohé tedy nasvědčuje tomu, že první část hádanky se blíží rozluštění. Na definitivní závěr si samozřejmě musíme počkat do chvíle, kdy budou známy oficiální výsledky vyšetřování. Ty však s velkou pravděpodobností potvrdí dosavadní nepřímé důkazy.

Společné vyšetřování

Včera se objevila zpráva, že prý Egypt souhlasí i s účastí USA na vyšetřování. Dosud vedli vyšetřování jen Egypťané a Rusové ale v pondělí nabídly svou pomoc i Spojené státy. "Egypt přijal žádost amerických vyšetřovatelů zúčastnit se šetření. USA mohou poskytnout jakékoli poradce," řekl ministr zahraničí Šukrí stanici CNN.

FBI nabídla sama pomoc - nikoli, že by o ni Rusko požádalo. Mluvčí FBI Joshua Campbel to sám potvrdil. Agentura Reuters s odkazem na americké vládní zdroje ale vzápětí informovala o tom, že Moskva nabídku odmítla. Zatím tedy není jasné, zda agenti FSB a FBI budou opravdu na vyšetřování spolupracovat.

Egypťané si stále stěžují, že s nimi západní tajné služby nesdílejí informace, které současně až příliš často unikají do médií. Prvotním zdrojem informací o bombovém útoku, se kterými přišli Britové a po nich Američané, byly údajně odposlechy. Ty provádí na Sinaji izraelská tajná služba Mossad, která je podle CNN předala Britům a Američanům.

Teroristická skupina

Podle informací od Izraelců byl útok na palubě ruského letadla zorganizován Abú Usámou al-Masrím, jenž je vůdcem skupiny Vilayet Sinai (dříve Ansar al-Bayt Maqdis), působící na Sinaji. Ta před rokem přísahala věrnost Islámskému státu. Jak uvedly například The Sunday Times, právě na rozkaz al-Masrího se jeho agent infiltroval mezi zaměstnance letiště v Šarm aš-Šajchu a umístil bombu do zavazadla. Britové uvedli, že jsou připraveni pomoci Egyptu a Rusku v eliminaci nebo zatčení al-Masrího.

Pokud bychom tedy přijali za pravdivou verzi, s níž přišli Izraelci, je případ vyřešen. Zbývá najít pouštního zloducha, zlikvidovat ho i s jeho nepočetnou partyzánskou skupinou a je hotovo. Tak jednoduché to však není.

Další zdroje totiž hovoří o tom, že odposlechnutí teroristé hovořili o bombě na palubě Airbusu s nejmenovanou vládou. „Islámští radikálové po pádu ruského Airbusu A 321 hovořili o bombě na palubě nejen mezi sebou, ale také s představiteli nejméně jedné nejmenované vlády“, uvedla agentura Reuters s odvoláním na zdroje z britských a amerických tajných služeb.

Složitý mix zájmů

Pokud připustíme, že teroristé (zpráva se nezmiňuje, zda šlo o al-Masrího, kterého označil za viníka Izrael) konzultovali zločin s některou vládou, je třeba se ptát, která vláda mohla mít na této tragédii zájem? Na prvním místě jsou hned dva kandidáti, kteří nedávno vyhlásili svatou válku proti „ruským křižákům“ a jejich významní duchovní představitelé vyzvali k zabíjení Rusů kdekoliv na světě: Saúdská Arábie a Katar.

Tyto země dodávají nejmodernější zbraňové systémy teroristickým jednotkám bojujícím proti syrskému prezidentu Bašáru Asadovi. Ten právě v těchto dnech s leteckou i dělostřeleckou podporou Ruska bojuje o klíčové Aleppo a vytlačuje Islámský stát i z dalších syrských měst. Lze si však představit, že by na tomto zločinu neměli zájem jen Saúdové a Katar, ale také další státy aliance bojující proti Asadovi (a tedy nyní i Rusku) na syrském území?

Představit si lze jistě mnohé. Jsou zde i zvláštní indície a otázky, kterými se nikdo nezabývá. Třeba: zda je pouhou shodou okolností, že atentát přišel jen den po skončení zatím neúspěšné Vídeňské konference o Sýrii? Zaujmout by nás ale také mělo, s jakou rychlostí reagovaly Spojené státy (a Britové), když téměř okamžitě po atentátu zveřejnili izraelskou zpravodajskou informaci o odposlechnutých hovorech a své záznamy z radarů. To ostře kontrastuje se sestřeleným Boeingem nad Doněckem, kde Američané naopak své radarové záznamy a snímky z družic dodnes neukázali.

Spojené státy, Izrael, Britové, Francouzi i Turecko bojují prostřednictvím různých islamistických jednotek v Sýrii proti Asadovi a Moskvě. Ti všichni mohli mít zájem na tom, aby byla Moskva alespoň psychologicky „potrestána“ za svůj razantní postup, který během několika týdnů změnil zdánlivě neřešitelnou situaci v boji s Islámským státem. Mohli dokonce kalkulovat s tím, že právě civilní oběti srazí Putinovu podporu u ruské veřejnosti natolik, že svou vojenskou podporu Asadovi omezí.

Čelem vzad

Mnohé bylo možné odečíst též ze západního propagandistického mediálního zpracování atentátu, který jako vždy v „nejtvrdší“ protiruské podobě přinesli komsomolci z České televize. Srovnáme-li již zmíněné sestřelení civilního boeingu nad Doněckem, po němž (mediálně) celý svět „hrůzou zkameněl“ a po týdny se z té„světodějné katastrofy“ nebyl schopen vzpamatovat, pak „sestřelení“ ruského civilního stroje nad Egyptem hrála propaganda téměř triumfalisticky: Je to sice vážné - ale mají ti Rusové za svou podporu Asada, co si zasloužili.

To by nebylo nic divného - spíše standardní. Jenže po několika dnech nastal v tónu propagandy ostrý zlom. Najednou nebylo vše tak jasné - dokonce ani bomba (kolem níž ČT udělala v první chvíli okamžitě „speciál“ jako o hotové věci) už byla jen„možná“. Protiputinovský triumfalismus se ze dne na den změnil ve „vážný problém“bezpečnosti světové letecké dopravy. Co dostali za instrukce, že sáhli k tomuto téměř komickému „čelem vzad“? Od koho je dostali, je jasné, ale - proč?

Platí to ovšem i pro Rusko. Také to poměrně rychle změnilo tón a obsah referování o katastrofě. Putin to konzultoval osobně s Cameronem, Američané začali nabízet pomoc, Egypt připustil (z hlediska jeho klíčových turistických zájmů předtím nemyslitelné), že k selhání bezpečnostních opatření došlo na letišti. Jinými slovy - najednou, jako by (pro tento případ) ani nebyla obnovená studená válka.

A do toho přichází Rusko s návrhem řešení syrské krize, který předkládá v OSN: osmnáct měsíců příprava nové ústavy, pak referendum a nové prezidentské volby. A hleďme, ani Česká televize (opisujíc věrně západní vzory) se tomu nevysmívá, ale relativně věcně o ruském návrhu referuje. Co se to stalo?

Je velmi pravděpodobné, že mezi hlavními hráči došlo k nějaké dohodě. Atentát na ruský civilní stroj byl zjevně jejím katalyzátorem.

Něco se vymklo z rukou

Je téměř jisté, že přinejmenším tři zainteresované strany - Spojené státy, Velká Británie i Rusko (a nepochybně i Izrael) - už příčinu i pozadí letecké katastrofy znají. Navzdory napjatým vztahům si však dávají záležet na tom, aby pravda zatím (možná nadlouho) zůstala jen mezi nimi. To by ukazovalo k možnosti, že se v pozadí atentátu něco „vymklo z rukou“, a protože to ohrožuje všechny, přimělo je, aby jednali společně. Co to „něco“ je, můžeme pouze spekulovat - ale nemá to vlastně smysl.

Je ze všeho nejvíc pravděpodobné, že „jak to doopravdy bylo“ se nedozvíme ani o tragédii nad Sinají, ani o té nad Doněckem. Budeme moci „odečítat“ pouze z důsledků. Pokud se ukáže, že ruský návrh na řešení syrské krize bude velmocemi v OSN (a zprostředkovaně i Českou televizí) vážně diskutován, nebo dokonce povede ke konkrétním výsledkům, pak nebude pochyb.

Nad atentátem a stovkami zavražděných ruských občanů se pomalu „zavře voda“.

„Odneste mrtvé,“ znějí poslední slova v tragédii Hamlet, jimiž se uzavírá příběh mocenské hry postavený na tezi „Je něco shnilého ve státě Dánském.“

I pokud to vše nakonec skutečně povede k posunu v řešení syrské krize, pro běžného člověka z toho zůstane znovupotvrzující poznání, že se může kdykoli stát obětí v neprůhledných mezinárodních hrách velmocí. A to žádná „osvobozující katarze“zrovna není.

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.