Václav Hošek: Při suchu mysli na povodeň

Jizerské hory, kraj v zimě zadumaný pod příkrovem sněhu, jsou ideální terén pro vyznavače lyžařské turistiky. V létě se naopak proměňují v přívětivou krajinu pro chodce i cyklisty. Hory jsou nižší než sousední Krkonoše a zdají se i zdánlivě bezpečnější. Krajina bohatá na vodu však skýtá různá nebezpečí pro obce a města ležící na jejím úpatí. Jedním z těchto nebezpečí jsou povodně. V roce 2002 postihly české území rozsáhlé záplavy. Ty se nevyhnuly se ani oblasti Jizerských hor, neměly zde ovšem tak ničivý průběh jako v jiných oblastech republiky. Důvody, proč se tak stalo, tkví v historii tohoto koutu světa, ve zkušenostech jeho obyvatel, dobrých i těch zlých, protože každý pokrok zpravidla bývá vykoupen bolestnou zkušeností. A nejinak tomu bylo i zde.

Než vznikly jizerskohorské přehrady…

Vraťme se do devatenáctého století. Jizerské hory nedisponují doposud žádným vodním dílem, žádnou větší vodní zdrží, početná rašeliniště akumulující značné množství vody nejsou schopna při větších deštích zadržet srážky a tak každý dlouhotrvající déšť hrozí rozvodněním vodních toků. Toto století zažilo celkem osm zničujících povodní v letech 1846, 1850, 1858, 1860, 1875, 1888, 1890 a 1897. Zastavme se u té poslední, která přišla v červenci, podobně jako novodobé povodně přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Dlouhotrvající vydatné srážky nasytily půdu natolik, že již nebyla schopna další vodu zadržet a průtrž mračen dokončila dílo zkázy. Nemáme pochopitelně přesně naměřené hodnoty z té doby, nicméně kvalifikované odhady hovoří o tom, že Kamenicí v Josefově Dole protékalo 130 m3/s, Černou Desnou 98 m3/s, Jizerou v Kořenově 345 m3/s. Vezmeme-li v potaz průtoky na Bílé Desné a potocích vlévajících se postupně do obou Desných a Kamenice, jejichž hodnoty sice neznáme, ale můžeme si o nich vytvořit představu podle známých údajů, domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, jestliže průtok Kamenice v Plavech odhadnu na 400 až 500 m3/s, což odpovídá rozvodněnému Labi na středním úseku v Polabí. Je pochopitelné, že takové množství vody úzká koryta horských řek nejsou schopna pojmout, čímž se povodeň v roce 1897 stala katastrofou nevídaných rozměrů. Veškeré mosty a lávky byly stržené, silnice podemleté, výrobní závody podél toků poničené, zásoby surovin a materiálů odplavené, domy poničené. Celkové škody včetně Jizery v Kořenově přesáhly pět milionů zlatých. Pro srovnání s dneškem je zajímavé uvést, že denní mzda dělníků na stavbě pozdějších přehrad se pohybovala v rozmezí od 4 do 12 zlatých.

Katastrofa popsaných rozměrů nemohla nechat klidnými nikoho, ať už šlo o císařské úředníky, okresního hejtmana, tanvaldského okresního přednostu, starosty postižených obcí či místní podnikatele a živnostníky. Vytrvalým úsilím velkoprůmyslníka Wilhelma Riedela, mlynáře Wenzela, přednosty tanvaldského soudního okresu Pattermanna a dalších nadšenců vzniklo posléze vodní družstvo pro stavbu přehrady na Černé Desné. Tento záměr byl hned na počátku rozšířen též o stavby přehrad na Bílé Desné a Kamenici. Od nápadu k realizaci ovšem bylo ještě pěkně daleko. Teprve v roce 1911 schválilo ministerstvo veřejných prací udělení státní subvence vodnímu družstvu na stavbu přehrad na Černé a Bílé Desné. Ještě v tomto roce započaly práce na obou sypaných hrázích, propojených spojovací štolou sloužící k odvádění vody do Souše.

Lidé se připravovali na to, co již znali…

Zastavme se u vodního díla na Bílé Desné. Hráz v nadmořské výšce přes 800 m byla projektována tak, aby zadržela 500 000 m3 vody. Stavba byla dokončena, stejně jako stavba Souše na Černé Desné, v září roku 1915. Kolaudace proběhla na podzim roku 1915a byla doprovázena silnou sněhovou vánicí, což mohlo, ale také nemuselo ovlivnit kvalitu kolaudačního řízení. Napouštění prvních jizerskohorských přehrad mohlo začít. Jak toto napouštění skončilo a vyústilo v největší katastrofu Jizerských hor?

Zima roku 1915 až 1916 částečně naplnila nově vybudované jizerskohorské přehrady na Bílé a Černé Desné a napouštění pokračovalo i během roku 1916. Přehrada na Bílé Desné zadržovala 18. září 1916 celých 290 000 m3 vody, což bylo o něco více než polovina plánované kapacity. Toho dne v 15.30 však zpozorovali lesní zaměstnanci první průsak tělesem hráze, pramínek o průměru sotva dvou centimetrů, zdánlivě ještě nic tragického. Hrázný však přesto dostal příkaz okamžitě otevřít výpustě a snižovat hladinu v nádrži. Současně byli majitelé vodních děl pod přehradou vyrozuměni o vyšším průtoku vody, který v nejbližších okamžicích nastane. Lidé se proto připravovali na to, co již znali z minulých let, tedy klasickou povodeň, a sledovali, zda bude nezbytné zachraňovat zvířata a majetek, či zda voda odteče bez velkých škod. Fatální chyba… Na to, co posléze přišlo, nebyli připraveni ani v nejhorších snech.

V 16.15 se dlažba na návodní straně hráze začala propadávat a během půlhodiny se rozpadla zcela. Veškeré zadržované masy vody se nekontrolovatelně řítily do údolí. První na ráně se ocitla pila hraběte Desfours-Walderodeho, která v okamžiku zmizela z povrchu zemského i s 5 000 m3 dřeva a vytvořila tak čelo ničivé vlny beroucí šmahem vše, co se jí postavilo do cesty, tj. továrny, brusírny, zemědělské usedlosti, domy, zvířata, lidi. Ten, kdo včas nestačil vzít nohy na ramena a utéct na kopec, neměl proti rozdivočelému živlu žádnou šanci. Město Desná, ležící pod přehradou, byla zpustošeno, velké škody vznikly i v Tanvaldu, deset kilometrů pod protrženou hrází. Výsledek nejničivější katastrofy všech dob na jednotlivém vodním díle v naší zemi obnášel více než 60 obětí na životech, 40 zcela zničených objektů, na 60 poškozených domů, 370 lidí bez přístřeší, 1 000 lidí bez práce.

Zastavme se u příčin vlastní katastrofy. Z dnešního pohledu došlo k souběhu několika nešťastných faktorů: hráz byla nestabilní z hlediska statiky i úpravy zemin, byl použit nevhodný materiál pro zhotovení návodního těsnícího pláště a napojení na výpustnou štolu a šachtu bylo nedokonalé. Vnitřní eroze pak rozhlodala hráz zevnitř a způsobila její protržení. Navíc došlo k zablokování výpustných ventilů, patrně nahromaděnou zeminou a kamením, takže nebylo možné otevřít obě výpusti na maximum a snížit tak hladinu v nádrži a tím i tlak na těleso hráze. Těžko říci, zda by zcela funkční výpusti dokázaly alespoň pozdržet protržení hráze a zmenšit následné škody, nicméně tato závada byla dalším z kroků, jež vedly k tragédii.

Paměť stále pomáhá dnešku

Pozastavme nad počtem lidských obětí: Od prvotního zjištění průsaku až po vznik přívalové vlny uplynula jistá doba. Lze odhadovat, že se jednalo o jednu až jednu a půl hodiny, což je doba zcela dostačující k evakuaci obyvatel i v tehdejších podmínkách a možnostech komunikace. Podle dostupných pramenů došlo k jasnému podcenění nebezpečí, protože první varování znělo ve stylu „nelekejte se, nyní přijde více vody“. Nepochybně to byl důsledek chybějících zkušeností s vodními díly, jejich funkčností a zranitelností. Dnešní zkušenost nám říká, že měla být okamžitě provedena evakuace a lidské životy tak mohly být ušetřeny, ovšem škodám na majetku se v tomto případě zabránit nedalo. Katastrofa na Bílé Desné tak budiž varováním pro příští generace, že vodu lze spoutat, lze ji usměrnit, ale vždy je nezbytné přistupovat k ní s respektem, jaký jí náleží a náležet bude, bez ohledu na technický pokrok, jakým se lidstvo ubírá vpřed.

Jak jsou zabezpečeny dnešní přehrady? Může se opakovat podobná katastrofa, jako byla ta v roce 1916? Jsou na místě obavy? Máme důvod k panice? Pohlédněme nejprve na vodní dílo Souš, ležící na sousední říčce Černé Desné, které bylo vybudováno paralelně s protrženou přehradou na Bílé Desné. Nádrž je hrazena sypanou hrází opevněnou kamennou dlažbou. Dílo prošlo v minulém století následnými úpravami zaměřenými na bezpečnost provozu. Kóta koruny hráze je v nadmořské výšce 771 m n. m., její délka činí 364 m a výška nade dnem 21 m. Je zde akumulováno 7,5 miliónu m3 vody, která slouží jako zásobárna pitné vody pro celou oblast včetně téměř padesátitisícového Jablonce nad Nisou. Ve srovnání s kapacitou protržené přehrady tedy vidíme, že Souš má patnáctkrát větší objem. Srovnáme-li tento objem se situací v okamžiku protržení, pak dojdeme dokonce k číslu více než dvacetipětinásobném. Kdyby se tedy dnes přehrada Souš protrhla, zaplavilo by údolí pětadvacekrát více vody než při katastrofě v roce 1916, z čehož plyne, že bezpečnost provozu vodního díla je prvořadou věcí. Vzhledem ke spojení s Bílou Desnou podzemní štolou je Souš schopna při větších deštích zachycovat rovněž vody z této říčky, takže k obnově zničeného díla již nikdy nebylo přistoupeno. V případě přeplnění nádrže je tato štola pochopitelně uzavřena. Dvě výpusti mají kapacitu 22 m3/s a jsou schopny vyprázdnit nádrž do čtyř dnů.

Prozíravost nás chrání

Největším vodním dílem Jizerských hor je nádrž Josefův Důl ležící na říčce Kamenici. Byla vybudována v osmdesátých letech minulého století a její vody spádově směřují, stejně jako vody Souše, do oblasti Tanvaldska. Dvě mohutné sypané hráze v nadmořské výšce 732 m n. m., hlavní a boční, každá o délce 360 m a výšce 44 a 15 metrů, zadržují 22 miliónů m3, což zásobuje pitnou vodou stotisícový Liberec. Stejně jako Souš je Josefův Důl opatřen dvěma výpustmi o celkové kapacitě 42 m3/s. Minimální doba jejího vyprázdnění je téměř sedm dnů. Souš a Josefův Důl představují tedy dva základní kameny vodního režimu Jizerských hor a také dva hlavní důvody toho, proč od roku 1916 kraj pod horami již nestihla žádná ničivá povodeň, jak tomu v devatenáctém století pravidelně bývalo. Tyto nádrže na rozdíl od rašelinišť jsou schopny zachytit vydatné několikadenní srážky, regulují jarní tání sněhu a nekontrolovatelný odtok vod. Dnes si již bez nich vodní režim krajiny neumíme představit, spoléháme se na ně a hledíme na ně s důvěrou, ale také jim věnujeme náležitou pozornost a ostražitost, vycházející ze zkušeností minulých generací. Mozaiku jizerskohorských přehrad je třeba ještě doplnit o dva, sice menší, ale vzácné kamínky z počátku dvacátého století. Jsou jimi vodní nádrž Bedřichov, ležící v západní partii Jizerských hor na Černé Nise, tekoucí směrem na Liberec, a vodní nádrž Mšeno, ležící na Mšenském potoce v severovýchodní části města Jablonce nad Nisou. Tato nádrž, skládající se ze tří oddělených částí, zadržuje před rozlivem vody ze Mšenského potoka a Rýnovické Nisy. V létě slouží širokému okolí k rekreaci a v zimě tvoří obrovské kluziště.

Jizerské hory, kraj oblých vrchů, rozeklaných skalisek, bystřin protékajících rašeliništi a posléze hlubokými soutěskami jsou krajem bohatým na vodu a vodní díla stvořená rukou člověka, ať už šla o ta podařená, nebo nepodařená. Až se tím krajem budete prohánět na běžkách, na kole, nebo jen tak po svých, pěšky, nezapomeňte se zastavit a shlédnout na zmiňovaná díla, rozhodně stojí za pohled, je v nich skryt lidský um, lidská nedokonalost, lidská zkušenost, jsou pilířem a jistotou Jizerských hor na jedné a varovným mementem na druhé straně.

Václav Hošek