Po cestičce vyšlapané mezi obrovitými kopřivami, které celé léto nekompromisně okupují přilehlou zátopovou planinu, jsem mohl se svým dnes již více než třináctiletým středoasijským pasteveckým psem Bakem bez nepříjemného požahání bezpečně projít.
Sobotní odpoledne bylo nádherné a i můj, ve srovnání s Bakovým jistě velmi nedokonalý nos, ve vzduchu cítil spoustu zajímavých a příjemných vůní. Ale Bak už měl dlouhé procházky "plné zuby". I když je to pořád svalnatý, pětašedesátikilový pes, věkem již patří ke psím stařečkům.
Před lety to však byl doslova ďábel. Jako pravý skaut byl „Vždy připraven“, ale bohužel pouze ke rvačce se všemi dostatečně velkými psy mužského pohlaví.
Protože jsem ho dostal darem jako dvouměsíční štěně přímo od kočovných pastevců z pohoří Ťan Šan v Tádžikistánu, měl již měl uši kupírované přímo u hlavy. A tak mu na ní žádný běžný drátěný košík nechtěl držet. Vyzkoušel jsem mu i kožený náhubek - jako mají medvědi, ale kňoural tak hrozně, že jsem ho nechtěl trápit.
Nakonec jsem ho vodil na procházky po hostivařském lesoparku na speciálním desetimetrovém navíjecím vodítku, ale bez košíku. Na volno jsem ho pouštěl jenom v noci, hluboko po půlnoci, kdy jsem s vysokou pravděpodobností předpokládal, že jediným bláznem chodícím ve tři ráno na procházku se psem do lesoparku jsem jenom já.
Jednou však ulovil ovci, která do lesoparku utekla z nedaleké zemědělské usedlosti. Přinesl mi ji v tlamě, jak ohař kachnu. Samozřejmě, že jsem se k tomuto činu přihlásil a majiteli ovci zaplatil. Nebyla to úplně levná noční procházka. Od té doby už jsem musel vždy počítat i s Bakovými loveckými instinkty.
Jakmile uviděl jakoukoli zvěř, či objevil i její pouhou stopu, okamžitě vyrazil. Ještě že já vážím téměř metrák a že na popruh vodítka by s vysokou pravděpodobností udržel i rozběhnutou krávu. Žádná procházka s Bakem tedy nebyla "procházkou růžovým sadem".
V posledních letech už je to přece jenom o trochu lepší. Už v něm není ta úžasná divokost. Ale já jsem pro jistotu, stejně jako slavný detektiv Nick Carter, "vždy ve střehu!"
V sobotu mi při procházce zatrnulo, když kousek před námi z křovin stráně vyběhl na přilehlou, ještě krásně zelenou louku nádherný srnec následovaný čtyřmi srnkami. Bak skupinku zvířat okamžitě zpozoroval a jeho tělo se napjalo jako tětiva. Stačilo však jen mé tvrdě vyslovené "Nesmíš !!!" a Bak se uvolnil. Oddechl jsem si, ale pro jistotu jsem si ho vzal k noze. Aby nevyrazil, až budeme procházet přes stopy stádečka, které se opět skrylo v houšti keřů. Nic se však nestalo. Přes inkriminované místo Bak v klidu prošel. A tak jsem mu uvolnil popruh vodítka a Bak klusal dál po vyšlapané cestičce přede mnou.
Náhle se však srnky na louku vrátily. Všech pět nádherných zvířat se zastavilo necelých patnáct metrů od nás. Dohromady jsme v tu chvíli vytvořili sousoší.
Ta chvíle byla úžasná. Dramatická, ale i krásná. Nikdo a nic se nepohnulo. Dlouho - nejméně minutu. Srnky upřeně hleděly na Baka a on zase na ně. Pak srnec pohodil hlavou, udělal několik kroků a začal se na pást. Srny ho pomalu následovaly. Bak se ke mně otočil se zvláštním výrazem. Jakoby se omlouval, že na ně nevyrazil. Postoupil jsem trochu blíž k pasoucímu se stádečku a předpokládal, že se srny dají na úprk. Nikoli. Zvířata se jen směrem ke mně letmo podívala a pokračovala v pastvě. A tak jsme si s Bakem sedli vedle sebe na stráň a z povzdálí pozorovali tu dojemnou podívanou.
"Čím jsme si mohli zasloužit takovou důvěru?" přemýšlel jsem.
"Stáří," odpověděl jsem si. Ta zvířata poznala, že už jsme oba staří a tudíž jim nejsme nebezpeční. Kdyby i tohle mělo být výsadou stáří - pak mohu za sebe i za Baka říci jen jediné: "Díky !!!".
Václav Husák
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
