Toto hodnocení nelze oddělit od dominantních životních zkušeností a prožitků toho kterého z nás, od našeho osobního světonázoru, od našich vlastních očekávání s tímto krokem spojených, ale i od přísnosti „čtení“ naší současné reality. Něco z toho bychom snad – pro lepší pochopení – měli uvést přímo.

Sny a realita

Za sebe mohu říci, že jsem po listopadu 1989 chtěl žít v zemi s parlamentní demokracií (opírající se o fungující parlament a ne o jeho karikaturu, jakou je parlament bruselský, a o politické strany jako základní entity politického systému, neboť jedině ty mohou účinně a reprezentativně „agregovat“ izolované občany-voliče). Chtěl jsem žít i v zemi s tržní ekonomikou tzv. „bez adjektiv“.

Chtěl jsem, abychom se stali jednou z „normálních“ evropských zemí. Byla v tom i jistá naděje, že v Evropě jakási normálnost starých dobrých časů stále ještě existuje. Politický a ekonomický systém západní Evropy jsem si přál zavést i u nás, ale ani tehdy jsem si ho nijak neidealizoval (asi na rozdíl od mnoha dnes zklamaných).

Velmi brzy jsem však začal velmi ostře vnímat problémy tehdejšího (a o to více dnešního) evropského uspořádání, a proto jsem začal i veřejně asi jako první říkat, že naše, v listopadu 1989 tak oblíbené heslo „zpět do Evropy“ znamená něco úplně jiného než „vpřed do Evropské unie“. Byl jsem šťastný, že už nám nebude vládnout Moskva, ale nechtěl jsem, aby nám pod nějakou úplně jinou záminkou začal vládnout kdokoli jiný.

V lednu 1996 jsem ve funkci předsedy vlády s mnoha rozpaky předal v Římě (neboť Itálie tohoto půl roku byla předsednickou zemí EU) naši přihlášku do EU. Věděl jsem, že je to pro naši zemi v daném historickém a teritoriálním kontextu nutné (a nebudu na výroku o této nutnosti ani s odstupem času nic měnit) a že si to velká většina lidí u nás přeje, protože ani tehdy, ani teď rozdíl mezi „zpět do Evropy“ a „vpřed do EU“ většina lidí nechápala. Vnímal jsem svůj tehdejší politický mandát jednoho z nejvyšších ústavních činitelů České republiky „přivést zemi do EU“, ale pohrával jsem si s myšlenkou večer před vstupem do EU z funkce předsedy vlády demonstrativně odejít.