V právě uplynulých pěti letech jsme sice byli nechtěnými svědky zrodu otevřené, nahlas přiznané, v EU oficiálně diskutované řecké dluhové krize, ale je evidentní, že krizové symptomy v Řecku (podobně jako v některých dalších zemích jižní Evropy) narůstaly už dávno před květnem 2010. Řada těchto zemí začala mít potíže už před 20 lety. Z úplně jiných důvodů než byla měnová integrace Evropy a euroamerická krize let 2008-2009. Nový problém pro Řecko začal v okamžiku, kdy tato země spolu s eurem „přijala“ i – pro její ekonomiku zcela neadekvátní – ekonomické parametry, zejména příliš vysoký měnový kurs a příliš nízké úrokové sazby (a spolu s tím nijak nezasloužený statut perfektního dlužníka). To staré problémy vyostřilo. Řecku začal každý rád půjčovat a Řecko si také začalo za nízké úroky rádo půjčovat. Cesta od 1. ledna 2001 (vstup do eurozóny) do počátku května 2010 (vypuknutí dluhové krize) byla proto zcela jednoznačná, jednosměrná a vlastně předurčená. Nemohla být jiná.

Už několik let slyšíme silná prohlášení o řeckém šetření a o řeckých drastických škrtech, ale data to neprokazují. Udělám malou odbočku mimo ekonomiku. Mluví-li se totiž dnes o předluženém Řecku, mluví se obvykle o neúnosně vysokých penzích, o nesmyslně velkém množství učitelů na počet žáků a studentů (větším než kdekoli jinde v Evropě), o nadměrném počtu zaměstnanců ve státním sektoru, o příliš štědrých sociálních dávkách, o nefunkčním systému výběru daní, o Řekům vrozeném sklonu k neplacení daní, atd.

Nedávno jsem si v týdeníku Ekonom (č. 17, 2015) povšiml zajímavých dat o výdajích na zbrojení (nechce se mi říci na obranu) v různých zemích světa. Vynechám-li USA, kde tyto výdaje dosahují 3,8 % HDP (a Rusko, kde je to dokonce 4,2 %), Řecko dává i ve své dluhové krizi na zbrojení ze všech zemí NATO nejvíce – 2,5 % svého HDP. Česká republika, stagnující, ale bez řecké krize, dává na obranu jen 1,1 %, bohaté Německo 1,3 %. Průměr NATO je 1,5 %! Pro dokreslení: česká armáda má podle stejného zdroje 30 tanků, Itálie 200, Německo 322, ale Řecko 1462 (což je 20 % celého NATO!). Nemohu si odpustit zmínit porovnání počtu tanků Řecka s Ruskem, které jich jako světová velmoc má „jen“ 2550, tedy jenom o něco více než Řecko. Určitě by bylo možné jako argumenty nešetření uvádět i další relevantní data, ale to není mým záměrem. O tom, že by Řecko začalo šetřit všude, kde je to možné, nemůže být ani řeči.

Výsledkem je zadluženost Řecka ve výši 175 % HDP, po Japonsku druhá nejvyšší na světě. Výsledkem je míra nezaměstnanosti dosahující úrovně 26 %, což je mezi „normálními“ zeměmi na světě nejvyšší hodnota (neznám a nehledám čísla za některé, ve válce se nacházející africké státy). Je to čtyřnásobek české míry nezaměstnanosti. Známá jsou i děsivá řecká čísla nezaměstnanosti mladých do 25 let, která dosahuje 55 %. Řecká ekonomika od roku 2008 – měřeno velikostí HDP – zmenšila svůj rozsah téměř o jednu třetinu (aspoň jsme si v rámci EU o jedno místo polepšili!). Srovnatelný s tím je v současnosti snad jen pokles HDP na Ukrajině, ale v Řecku na rozdíl od Ukrajiny není občanská válka.

Půjčky viditelné i neviditelné, explicitní i neexplicitní (např. přes systém TARGET Evropské centrální banky), odpouštění dluhů (ve výši cca 100 mld. euro) dokazují, že pomoc Řecku dosahuje neuvěřitelných hodnot. Známý německý ekonom, profesor Hans-Werner Sinn (z mnichovského IFO Institutu) ve svém článku v posledním čísle čtvrtletníku The International Economy (zima, 2015) použil pěkné přirovnání, které je zajímavější než jakékoli hrozivě vypadající absolutní částky. Řecko dostalo od května 2010 dvacetidevítinásobek toho, co dostalo Německo po II. světové válce v rámci Marshallova plánu. A to bylo Německo zcela devastováno světovou válkou, kterou samo vyvolalo. (Nevěřím, že by prof. Sinn použil nesrovnatelná, o inflaci neočištěná čísla.)