Česká národní banka evidentně ztrácí půdu pod nohama, což naznačují i poněkud křečovité reakce části členů bankovní rady. Je zřejmé, že – jakkoli je předčasné to hodnotit – změna měnové politiky nevyvolala takové reakce v ekonomice, jaké ČNB očekávala, a stejně tak je zřejmé, že se tuto změnu politiky odborné i laické veřejnosti nepodařilo vysvětlit.
Samozřejmě nejde „jenom“ o to, jaký bude mix dopadů této změny na naše ekonomické subjekty v krátkém, středním a dlouhém období, i když je nepochybné, že tyto dopady určitě přijdou. A asi nebudou převážně pozitivní. Daleko podstatnější je to, a tom se v médiích zatím vůbec nediskutuje, jaké bude mít tento zásah ČNB dlouhodobé dopady na charakter (či podstatu) celého našeho ekonomického systému. A o to by nám mělo jít daleko více než o to, zda spotřebitelé během prvních deseti dnů zvýší či nezvýší své nákupy v maloobchodě.
Nedávno jsem v americkém čtvrtletníku Hoover Digest sledoval v podstatě koncepčně velmi podobnou diskusi. Měnová a fiskální politika v dnešní USA moc účinné nejsou. Přes bezprecedentní nárůst emise peněz americkou centrální bankou a přes téměř neskutečný nárůst rozpočtového deficitu probíhá v americké ekonomice jedno z nejslabších pokrizových oživení v historii. Jeden z autorů této diskuse říká větu, kterou bychom měli říkat i u nás, i když – při představě vlády, která u nás v nejbližší době vznikne – nevím, komu bychom ji měli říkat. Alespoň sami sobě. Ten argument zněl asi takto: „Už jsme vystříleli veškerou munici měnové a fiskální politiky, a proto nezbývá, než se vrátit k principům tržní ekonomiky.“
Jak je možné, že toto u nás dodnes téměř od nikoho takto silně nezaznělo? Jak je možné, že si ani naši keynesiánci nepoložili otázku, proč i při mnohaletém velkém deficitu státního rozpočtu ekonomika neroste? Měli bychom jim říci to, co svým anglickým kolegům říká bývalý ministr financí Velké Británie (v éře Margaret Thatcherové) Nigel Lawson: „Místo keynesiánství proveďme radikální deregulaci ekonomiky.“ Přesně to bych i já doporučoval našim keynesiáncům v budoucí sobotkovské, ale asi i babišovské vládě, zejména Janu Mládkovi. Měli bychom to říci i našim keynesiáncům ve vedení ČNB.
Oni to však slyšet nechtějí. Nejen toto, oni v podstatě poslouchat nechtějí vůbec, protože uvěřili – jim vyhovující – doktríně o absolutní nezávislosti centrální banky, jako předpokladu jejího dobrého fungování. Tato doktrína, v pojetí, v jakém je přijímána v současném světě (a výrazně i u nás) je pokřiveným konceptem nezávislosti.
Všichni rozumní lidé jistě budou podporovat nezávislost centrální banky ve smyslu její nepodřízenosti vládě. Právě v tom však americký FED a evropská ECB – velké vzory naší ČNB – dobrým příkladem k následování nejsou. K nezávislosti centrální banky vůči vládě se zcela jednoznačně přihlašuji, i když mám strach, že si právě tuto mou větu někteří lidé záměrně nepřečtou. Centrální banka je však centrální bankou České republiky a českého státu a na něm nezávislá být nemůže a nesmí. Nemůže dělat politiku svou, musí dělat politiku českého státu.
Někdo může namítnout, že ČNB politiku sobotkovsko-babišovsko-bělobrádkovského seskupení vítězů nedávných parlamentních voleb, politiku odmítání tržní ekonomiky a politiku ekonomiky silně regulované svými posledními kroky vlastně provádí. Myslel jsem ale, že to naši centrální bankéři vidí trochu šířeji.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 21. listopadu 2013.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz
