Václav Klaus: Prvně v Gruzii a Arménii

Mluvili tam také dva lídři Alternativy pro Německo Meuthen a Gauland a jako poslední řečník já. Tisíc pět set lidí nadšeně tleskalo, nevím, kdy v historii měl někdo z Česka v Německu tak velké publikum. Asi ani pánové Herman a Bělobrádek tolik posluchačů na akcích sudetoněmeckého landsmanšaftu nemají. Publikum vypadalo jako normálně se chovající občanská demokratická strana a žádný extrémní výrok – s výjimkou venku pokřikující levičácké Antify – tam nezazněl.

Dvě doplňkové poznámky. AfD si v březnu v Norimberku zadala městskou halu (moc hezkou) a v úterý, čtyři dny před dlouho připravovaným volebním shromážděním, svůj podpis na nájemní smlouvě starosta zrušil. AfD se odvolala ke správnímu soudu, který však během 24 hodin rozhodl o nesprávnosti tohoto pokusu akci torpédovat. Malé vítězství.

V nedělním Frankfurter Algemeine byly tři stránky věnovány rozhovoru s kancléřkou Merkelovou – s nadpisem „Cukroví pečené s Mutti“. Velmi přátelské otázky novináře, velmi nekonfliktní odpovědi. O několik stránek dále byl však velmi nepřátelský článek „Kdo nepřijme migranty, musí platit“. Země V4 podle autora rozhodnutím Evropského soudu utrpěly zdrcující porážku. Výhružně dodal, že neposlechnout toto rozhodnutí by znamenalo zpochybnění samotné podstaty Evropské unie. Tak už snad radši do Zakavkazska.

Ze tří zemí tohoto regionu jsem v minulosti byl jen v Ázerbájdžánu, který se mi zdál být politicky nejméně problematický (viz moje „Zápisky z cesty do Ázerbájdžánu č. 1 – státní oficiality v Baku“ a „Zápisky z cesty do Ázerbájdžánu č. 2 – méně oficialit, více reálného života“ [1]). Problematičtější Gruzii a Arménii jsem svou státní návštěvou nechtěl legitimizovat. Teď už jsem tam na konferenční cestu jet vědomě chtěl (a udělal jsem dobře). Zejména Gruzie pro mne byla v éře prezidenta Saakašviliho, miláčka amerických neokonů a jejich sponzora Sorose, po osm let 2004-2012 zemí, kterou jsem navštívit nechtěl.

Řeka Kura protékající starým Tbilisi

Gruzie je hrdá, pyšná, sebevědomá a velmi krásná země. Má velmi komplikovanou historii. V tomto složitém regionu to nemůže být jinak. Nebudu-li se plést do starověku a středověku, v relevantní minulosti dominují vztahy s Ruskem, resp. k Rusku. K Rusku Gruzie patřila skoro 200 let. Teď s ním ani nemá diplomatické vztahy (od války o Jižní Osetii v roce 2008). Vztahy jsou tak špatné, že Gruzínci dnes nechtějí ani název Gruzie (prý je ruský). Ze stejného důvodu se hlavní město před 100 lety přejmenovalo z Tiflis na Tbilisi. Mimochodem, v zemi je obrovské množství teplých sirných pramenů, a nikoliv náhodou Tbilisi znamená teplá voda. Ze starší ruské literatury jsme znali Tiflis, já dlouho nevěděl, kam se ztratil. Přesto sem Rusové ve velkém počtu v současnosti jezdí a ruština v Tbilisi nikomu nevadí.

Gruzie je tak zhruba o jeden až dva kraje rozlohou menší než ČR, ale má jen třetinu obyvatel. Tbilisi je však o malý kousek větší než Praha, čili postavení hlavního města je v zemi zcela dominantní. HDP na hlavu je vůči naší zemi asi třetinový. Explicitní bída v Tbilisi vidět není, bezdomovectví – tato móda Západu – sem ještě nedoputovalo. Aut je v Tbilisi na ulicích jako kdekoli v Evropě.

Takové tbiliské Příkopy

Politicky orientovaní lidé si při vyslovení slova Gruzie ihned vybaví jméno Stalina (kolem budovy v centru města, kam chodil do školy, jsem opakovaně jezdil autem) a jeho blízké spolupracovníky Ordžonikidzeho a zejména neblaze proslulého Beriju. Z poslední éry známe Ševardnadzeho (jeho 90. léta jsou v Gruzii spojená s mimořádným chaosem, bídou, zločinností a celkovou nefunkčností – elektřina prý byla jen dvě hodiny denně) a Saakašviliho.

Saakašvili se v Tbilisi mimo jiné proslavil – sem se vůbec nehodícími – pseudomodernistickými stavbami. Zdá se mi, že by si velmi rozuměl s Kaplickým. Běžným Gruzíncům se to vůbec nelíbí. Nedávno se tento kosmopolita, vychovaný americkými univerzitami, „proslavil“ svým podobně cizorodým angažmá na Ukrajině.

Šachisté si jistě vybaví jméno Tigrana Petrosjana (patřícího i Arménii), tenisté Metreveliho, který v roce 1974 prohrál v podivném ročníku Wimbledonu ve finále s naším Kodešem. Milovníci naivního malířství si vzpomenou na Pirosmaniho. Historicky slavnou osobností byl i generál Bagration – v napoleonských válkách.

Město Tbilisi je nesmírně krásné. Má všechno, co město potřebuje. Řeku uprostřed a vysoké kopce kolem. Středověkou pevnost (kam se jezdí lanovkou), malebnou architekturu 19. století (kterou tak obdivovali ruští spisovatelé, zejména Lermontov a Gribojedov), malé uličky, kavárny a restaurace, ale i reprezentativní architekturu minulého století. Sovětský styl se tu moc nevidí, sídliště minulé doby jsou daleko za centrem města. Řeka Kura (turecky, gruzínsky Mtkvari) pramení v Turecku a teče přes Ázerbájdžán do Kaspického moře. Člověk si uvědomí složité vazby Gruzie na kulturu tureckou a perskou. Jsou tu výletní autobusy Iránců, což jsem ještě nikdy a nikde neviděl.

Půl hodiny cesty autem od hlavního města je bývalé hlavní město Mccheta (bylo hlavním městem od 5. století před naším letopočtem do 4. století našeho letopočtu) a nad ním překrásný Džvary monastýr z 6. století, který řadím – na základně své zkušenosti – k takovým slavným místům jako je jordánská Petra nebo dokonce pyramidy v Gíze. Je to jedna z nejstarších křesťanských staveb vůbec. Křesťanství zde bylo přijato už v roce 340.

Monastýr Džvary

V bývalém hlavním městě byla pořádána „gruzínská“ večeře s nekonečným množstvím jídla, s velmi speciálními tanci a zpěvy (každý Gruzínec umí zpívat) a s typickými „postsovětskými“ přípitky na zdraví každého, kdo je přítomen. Nevěřil jsem svým uším, když místní mužská pěvecká skupina začala zpívat – údajně Stalinem milovanou – píseň Suliko, kterou jsem už nejméně půl století neslyšel. (Dodatečně jsem se dozvěděl, že je sborový zpěv v Gruzii spojen se jménem českého dirigenta, který zde dlouho žil.)

Mnich před monastýrem

Bydlíme na hlavní ulici v historickém hotelu, který se dnes jmenuje Marriott. Před rokem 1917 se jmenoval Brilliant, po roce 1917 – do privatizace – Tbilisi. I to je výrazem dějinného „pokroku“. Před několika měsíci tu byl ubytován americký viceprezident Pence – hlavní dopravní tepna města byla uzavřena, 300 metrů od hotelu byla na obou stranách postavena zeď.

Trochu do starého města se nehodící mrakodrap

Gruzie velmi urputně hájí svůj „nation state“, ale odehrává se to v prostředí, kde dominuje skutečná, autentická, tisíciletí utvářená multikulturalita. Nikoli jako v dnešní Evropě, kde je zvnějšku vnucována. Vymezují se vůči sousedům – Rusům, Arménům, Turkům, nikoli vůči náboženstvím, i když pravoslaví zcela převažuje – hlásí se k němu 84 % obyvatel. 10 % k islámu. Největším obchodním partnerem je Turecko, výrazně posiluje spolupráce po „hedvábné stezce“ s Ázerbájdžánem.

Gruzie má Asociační dohodu s EU, což de facto znamená zónu volného obchodu. My z toho profitujeme, Česká republika má s Gruzií velký obchodní přebytek. Zaujalo mne, že v souboji se zahraničními investory, který my v poslední době prohráváme, v Gruzii zavedli tzv. estonský model, který znamená nulovou daňovou sazbu na firmou reinvestovaný zisk. To stojí za úvahu.

Nedovedu posoudit kvalitu tamního dnešního politického systému. Ale za problematický považuji enormní vzestup počtu NGO´s – každý, ze svého nezvolení zklamaný politik, si prý zakládá svou mini NGO. Dnes dominantní poltická strana miliardáře Ivanišviliho se nikoli náhodou jmenuje „Gruzínský sen“ (to je něco jako ANO či Itálie, vpřed). Ideově definovaná strana to není.

Nezmínil jsem všude po ulicích prodávané obří melouny, nezmínil jsem velmi kvalitní známou minerálku Boržomi a nezmínil jsem překrásné hory – nejvyšší je 5201 metrů vysoká Šchara a spoustu dalších věcí.

Kdybych to měl něčím neotřelým uzavřít, úžasná je gruzínská zelenina. Jeden Čech – podle našeho velvyslance – prý před časem řekl: už ta rajčata stála za návštěvu.

Přelétáme do Arménie. Země poloviční velikosti než Gruzie je suchá, v září už tam není žádná zeleň, většinu mého pobytu bylo 35°C. Je to – stejně jako my – země bez přístupu k moři a s nesmírnými problémy se svými sousedy. S Tureckem hranice uzavřené, stejně jako s Ázerbájdžánem (od války o Náhorní Karabach před 25 lety). Otevřená je hranice s Gruzií a jen 35 kilometrů s Iránem – to strašně komplikuje dopravu a zvyšuje přepravní náklady.

Ararat byl celou dobu v mlžném oparu, proto jen náhradní fotografie magnetu (na ledničku)

Na státním znaku Arménie je více než 5000 metrů vysoký biblický Ararat. Je jen 12 km od hlavního města Jerevanu, tvoří dominantu města, ale je v Turecku. Skoro bych řekl, že právě to je přímo symbolem arménských „sousedských“ problémů.

V zemi žijí méně než 3 milióny lidí, ale vzhledem ke složité ekonomické a politické situaci za poslední čtvrtstoletí jedna třetina obyvatel odešla do ciziny (podobný pokles mají i další země, zejména Lotyšsko). Mnozí emigrovali, mnozí odešli za prací. Pro život v Arménii jsou zcela klíčové remitence, peníze, které migranti posílají domů. Jejich objem je neuvěřitelných 30 % HDP (do roku 2015)! V minulosti směřovala emigrace Arménů zejména do USA a Francie, dnes jich 80 % míří do Ruska. Vládu to netrápí. Na konferenci na Rusko-arménské univerzitě řekl bývalý premiér, že z hlediska Arménie „je vycestování za prací vývozem pracovní síly a peníze za tento – jako za kterýkoli jiný – export přicházejí zpět“. Mezi slavné „migranty“ patří např. Charles Aznavour, který má v Jerevanu krásný dům a ve svých 94 letech tam pravidelně jezdí.

To velké nahoře je Aznavourova vila

Postkomunistická éra byla složitá. Všiml jsem si, že tu o konci komunismu nemluví. Mluví o osvobození a o nezávislosti (tedy o konci Sovětského svazu). Na konferenci o malých transformujících se ekonomikách to bylo zcela zřetelné (tuto věc jsem před lety prvně zaregistroval v Ázerbájdžánu). Když jsem byl požádán o „closing remarks“, říkal jsem – mimo jiné – „tady u Vás je hlavní slovo nation-building, zatímco my v dnešní EU zažíváme nation-losing“. Zmiňuji-li EU, je třeba říci, že v roce 2013 Arménie nepodepsala již dojednanou Asociační dohodu s EU a místo toho vstoupila do EEU, do Euroasijské ekonomické unie.

Největší potlesk od stovek studentů jsem získal za to, že jsem komentoval freudistické přeřeknutí jednoho místního pana profesora, který řekl, že je hlavní úkolem „ulučšiť regulirovanije ekonomiki“. Studenti zareagovali na mou ironickou poznámku, že je to obrat vhodný pro éru perestrojky, obrovským potleskem. Kvalita studentů byla vysoká, kromě arménštiny zcela samozřejmé používání ruštiny a angličtiny – kéž by naši studenti měli takovou znalost dvou světových jazyků.

Stejně dobře jsou jazykově vybaveni ministři a dnešní i bývalí předsedové vlády. Minulý předseda vlády ve svém vystoupení běžně používá slova „marginal product“ a „aggregate demand curve“.

Ekonomický vývoj je málo úspěšný. Na počátku 90. let poklesl (kvůli válce o Náhorní Karabach) HDP o 53 % (a inflace dosáhla výše 5300 %), pak nastal určitý růst, ale v roce 2009 způsobila světová krize další pokles HDP (o 14 %) a od té doby ekonomika stagnuje. Úroveň roku 1990 ještě nebyla dosažena. Míra nezaměstnanosti je 18 % (při obrovské emigraci).

Země je uzavřenější než Gruzie, daleko více monokulturní. Jerevan je na rozdíl od Tbilisi novější, rostl vlastně až ve 20. století. Je také o něco větší než Praha, žije tam polovina lidí celé země. Město není tak spektakulární jako Tbilisi, ale milé a přátelské, se spoustou „zahrádek“ před restauracemi.

Návštěva Paradžanova muzea

Arménie je pyšná na svou minulost a na svou kulturu. Arménské království bylo prvním státním útvarem na světě, který přijal křesťanství – již v roce 301. O mnoho století před námi. Povinnou návštěvou v Jerevanu je muzeum starých rukopisů (až z 9. století), u nás do Památníku národního písemnictví chodíme jenom my. Jeden z poradců premiéra se jmenoval Chačaturjan (a vypadal, že by mohl být hudebním skladatelem). Při obou večeřích jsme poslouchali koncert, kde dominoval arménský dechový hudební nástroj duduk. Jedna z těchto večeří byla v muzeu Sergeje Paradžanova, filmaře, malíře a sochaře, vězněného brežněvovým režimem. Jeho originalita a tryskání nápadů byla (zemřel v roce 1990) neuvěřitelná – trochu mi připomínal Milana Knížáka. Možná byl ale „hodnější“ (Arménům jsem říkal více gentle).

Paradžanova verze Poslední večeře Páně, vlevo dole mávající Chruščov, vpravo sedící Stalin

Ve světě žije dvakrát (nebo spíše dnes už třikrát) více Arménů než doma. To o něčem vypovídá. V roce 1988 bylo v Arménii velké zemětřesení (50 000 obětí), v roce 1999 byl při zasedání parlamentu zavražděn premiér Sarkisjan, loni v červenci na dva týdny obsadila opozice policejní stanici v Jerevanu. Žijeme přece jenom v mírumilovnějším prostředí. Musel jsem se usmívat, když Arméni protestovali proti slovu Zakavkazsko, které člověk běžně použije. Prý je to relativní, pro ně je za Kavkazem Rusko a Evropa.

Můj luxusní hotel v Jerevanu

Skoro jsem zapomněl na „kulinární“ hodnoty. Jeseter z jezera Sevan je skvělý, zelenina je autentickou zeleninou, velmi nepodobnou tomu, co my jíme jako zeleninu, úžasné broskve i hroznové víno. Arménie je původem meruněk (latinsky se meruňka řekne arménská švestka), atd. Jen toho jídla je strašně moc.

Jeden arménský profesor, když byl na konferenci uveden jako expert, řekl hezkou větu: „experts know everything, but nothing else“.

Už jsem si to sice řekl mnohokrát, ale v letadle kdesi nad ruskou rovinou (letíme Jerevan-Moskva-Praha) jsem si znovu uvědomil, že člověk potřebuje cesty do ciziny, aby pochopil (a do důsledku domyslel), že jeho země není pupek světa. Cestování – a to nemyslím ležení u moře – je nejlepší metodou pro boření nejrůznějších předsudků, které v sobě máme.

P.S. Ty ruské letušky jsou nekonečně milejší než ty německé (letěl jsem tam z Mnichova) a i ta sedadla v business class jsou v Aeroflotu podstatně lepší než v Lufthanse. To je asi politicky nekorektní, ale pravdivá tečka za mými zápisky.

Václav Klaus, 18. září 2017

[1] K přečtení také na těchto odkazech: https://www.klaus.cz/clanky/2835; https://www.klaus.cz/clanky/2836.

Zdroj: klaus.cz