Neškodní nejprve poukázat na zjevné nesmyslnosti v obsahu údajné viny Julínka. Je-li skutečně pravdou to, co policie uvádí, klíčové je:

 

a) že ministr Julínek připustil sjednání zakázky, která je náročná pro státní rozpočet víc, než kdyby stejnou službu poskytoval stát;

 

b) že při sjednávání této zakázky byly zvýhodněny konkrétní firmy.

 

Pak tedy platí:

 

aa) Je zcela zjevné, že policejní orgány vycházejí z premisy, na jejíž popření stačí zdravý selský rozum, a to že stát jaksi disponuje mnoha činnostmi zadarmo, a proto jsou jeho náklady nižší. Jako kdyby policie přehlédla, že pokud něco provozuje stát, využívá k tomu infrastrukturu, která se do přímých nákladů nepočítá, čili v ekonomických kalkulacích, které jsou používány, se neprojevuje, a přesto reálně existuje.

 

bb) Přímo skličující je pak posouzení „nevhodného výběru“ firem pro provozování letecké záchranné služby na území České republiky. Asi nebude mnoho firem, které by jí nabízely, stačí se jenom podívat, kolik má Česká republika obyvatel, jaké jsou její ekonomické možnosti a jaké je její teritorium. Za těchto okolností je „stavění zakázek na míru či zrychlené výběrové řízení, oslovování apod.“ nikoli iluzí, ale naopak dokladem pečlivého uvažování o tom, jak problém řešit. Nelegálnost, resp. protiprávnost by byla tam, kdyby tento předem vybraný uchazeč či předem vybraní a oslovovaní uchazeči jednali extrémně tak, aby se zvýhodňovali a zcela vylučovali konkurenci. O to však v případě letecké záchranky nejde.

 

Tím nejdůležitější v celé kauze je stíhání politika jako politika, tedy voleného zástupce, za jeho ekonomické rozhodnutí při výkonu jeho pravomoci.

 

Zde se dostáváme k jádru problému., který má několik podrovin. Tyto skutečnosti je potřeba stále opakovat a bránit jim tak, aby nedošlo ke zhoubnému, ba přímo rakovinnému nárůstu podobného jednání.

 

Trest za zhoubné jednání

 

Na prvním místě stojí fakt, že pokud by mělo být shledáváno jednání politiků jako trestné, musí být shledáváno takové jednání, které je zhoubné pro společnost. Zhoubnost pro společnost spočívá v okamžitém konkrétním obohacení se, které je nepřípustné. Jedním slovem, v krádeži pro sebe. Pokud si někdo uloupne ze zakázky na stavbu jaderné elektrárny sto milionů korun do vlastní kapsy, měl by být trestán. Pokud si starosta obce uloupne ze společného, z opravy chodníku za dvě stě tisíc, patnáct tisíc do své kapsy, měl by být trestán. Pokud však učiní hloupé rozhodnutí, promrhá obecní prostředky apod., trestán by být prostě neměl. Je-li to totiž volený zástupce a byl zvolen pro celý komplex svých morálně volných vlastností, k volbě rozhodování patří i riziko a automatické občasné špatné rozhodování.

 

Kdo druhému jámu kopá, sám do ní padá

 

Za druhé – tvůrcem této neblahé praxe jsou politici sami, veškerá tato trestní stíhání se nerozjíždějí na základě vlastní aktivity policejních orgánů, ale na základě trestních oznámení, které podávají politici jeden na druhého. Teď se jim to krutě vymstí, protože nikdo není proti podobným typům trestního stíhání imunní.

 

Vše začalo v maximální míře trestním stíháním Ing. Františka Dohnala, bývalého prezidenta NKÚ, který byl „popraven“ jen proto, že nevydal poslancům papíry, které údajně potřebovali ke kontrole. Na začátku stála uražená ješitnost a na konci stálo zjištění pro trestní orgány, že je možno zničit kohokoli bez ohledu na to, jakou funkci, názory a postoje zastává. Pro pouhé rozhodnutí o tom, jakým způsobem bude vykonávat svoji pravomoc, bez toho, že by někoho poškodil. Móda trestních oznámení se změní v peklo, přesně podle stylu „kdo s čím zachází, též s tím schází“.

 

Zdánlivost politické autority

 

Za třetí – orgány činné v trestním řízení zjistily, že politická autorita je zdánlivá a že se nemusí trestního stíhání politiků bát a samozřejmě jdou v ten okamžik jednoduchou cestou. Autorita je pro chod státu důležitá. Autoritu potřebuje soud pro soudní jednání, autoritu potřebují rodiče ve vztahu ke svým dětem a musí být udržována systémem, protože tak funguje celá společnosti – systémově. Nebude-li zde autorita, kterou politikům propůjčují hlasy voličů ve volbách, nebude zde brzo žádný stát. Autoritou se stanou policejní orgány a státní zástupci, které nikdo nevolil, které se voličům zodpovídat nemusí, a které přirozeně budou stíhat nejsnazší cíl, jímž jsou politici a jejich politická rozhodnutí. Vždyť úhel pohledu na to, jestli nějaké rozhodnutí bylo dobré nebo špatné z hlediska ekonomického či jiného pro konkrétní obec, město, kraj či stát, může být milionkrát odlišný, a zajistit si znalecký posudek, který takovéto – řečeno trestním právem – odůvodněné podezření postaví na stůl, se vždycky najde. Svalovat pak odpovědnost na soud není alibismus nejhrubšího zrna, ale dokladem toho, že právě tyto nevolené policejní orgány se poťouchle smějí, když odůvodňují svoji existenci.

 

Trestejme kriminální činy, ne politická rozhodnutí

 

Za čtvrté – povšimněme si na tomto místě, že dříve trestní stíhání politiků bylo za skutečné kriminální činy, počínaje Ivo Svobodou nebo třeba pokladním ODS Novákem, který měl údajně zfalšovat účetnictví ODS. To je trestný čin. Ale dnes? Ptám se oprávněně, co je trestného na jednání starostů, stíhaných dnes na severu za to, že předstírali povodně, které nebyly, aby získali peníze na opravu obecních chodníků? A ty obecní chodníky opravili. Nikomu ty peníze nechybí a rozplynuly by se v jinak anonymní armádě úředníků, která by je spotřebovala na dovolené ve svých rekreačních střediscích s dotovanou stravou odborů? Jistě, uznávám, že argumentace je velmi sugestivní, ale ve své podstatě v základu zcela přehledná. Nemluvím též o pohodlí, které skýtá politické trestní stíhání pro policejní orgány. Politik je asi milionkrát zranitelnější vzhledem k veřejnosti své funkce, než obyčejný podvodník, který se schová, zaplatí si armádu advokátů a bude tvrdě bojovat. Politik prostě tvrdě bojovat nemůže, protože už samo trestní stíhání ho odepisuje z toho, co dělá, a kdyby se začal hájit, skončil jako politik. Navíc jsme v době, o které i doktorka Bradáčová říká, že existují účelová politická trestní stíhání, čemuž přizvukuje jak ministr spravedlnosti, tak ostatní.

 

Otázka, proč by trestně stíhaní politici být neměli, je totiž hlavně otázkou politologickou a právní až na posledním místě. Právo nastupuje tam, kde společnost selhává, ale tady společnost neselhává, to co politici dělají, resp. pro co jsou dnes stíháni, je běžná politická věc a rozhodnutí.

 

V tento okamžik je zde ovšem hlavní otázkou postavení státního zastupitelství, resp. nejvyššího státního zástupce, který může v tomto směru přispět osobní odvahou ke změně politické, resp. právní kultury v tomto státě. Je na něm, aby v rámci metodiky projevil tolik odvahy a třeba po konzultaci s předními politology a odborníky na právo z univerzit, neboť se jedná zejména o teoretický základ celého problému, vynutil v rámci hierarchie státního zastupitelství odpovídající, sjednocující právní praxi, která by podchytila fakt, že trestně stíhat politiky je možno za kriminální jednání, nikoli za jednání politická, důrazně odlišil tyto roviny a zamezil tomu, aby se politici báli politicky rozhodovat, protože se budou bát vždycky trestního stíhání, neboť bude-li přistupováno k trestnímu stíhání tak, že někdo zapomněl jako ministr opatřit posudek, někdo mohl něco laciněji nebo dráže koupit či podobně, někdo sjednal něco „ nevýhodně či výhodně“, dojede ke skutečnému popření smyslu demokracie jako vlády volených zástupců lidu.