Podle předsedy senátu Nejvyššího soudu Jana Eliáše bylo to, jaký majetek bude nakonec vrácen, politickou otázkou. A pokud poslanci a senátoři nechtěli, aby byly kraje a obce mezi povinnými osobami, nelze žádat, aby majetek vracely.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu je věcně zcela správné. Katolická církev (a její řády), která nad ostatní vyniká rozsahem svých restitučních žádostí a svou nenasytností, tedy nyní bude přeci jen muset trochu pokrotit svůj nekonečný restituční apetit a zapomenout na majetky, které se jim otevíraly paragrafem č. 18., odstavcem 1., zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Ten měl církvím umožnit zpochybnit u soudů dřívější převody nemovitostí ze státu na jiné právnické osoby, jako jsou obce, kraje, firmy, a pokud by jejich žaloba byla úspěšná, mohly by o tyto majetky žádat v rámci církevních restitucí.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu však církvím v tomto ohledu poněkud přistřihlo drápky a napovědělo, jak dopadne zhruba 300 žalob, které církve ohledně převedení státního majetku obcím a krajům podaly.
Podle Petra Šťovíčka, právního experta Asociace krajů, soud potvrdil názor krajů, že blokační paragraf nebyl převodem majetku na obce a kraje dotčen a že za tento majetek převedený na obce a kraje již církve získaly finanční náhradu ve výši 59 miliard, ještě zvyšovanou o inflaci. (A nelze nepřipomenout, že i současný ministr Babiš uvedl, že církevní restituce byly vypočteny z velmi přeceněné výpočtové základny – tedy, že církve získávají podstatně víc, než by jim mělo náležet).
Je dobře, že Nejvyšší soud církvím naznačil, že nemohou získat vše, na co si ukážou a bylo by ještě lépe, kdyby se církevní představitelé, zejména katolické církve, chytli za nos a místo neustávajících žádostí o stále další pozemky a nemovitosti by začali uvádět, jak pomocí nově nabytých majetků pomohou těm nejpotřebnějším…
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
autor: PV