Vaše věc: Češi chtějí rovné šance ve vzdělávání, přesto odmítají inkluzi

CVVM zkoumalo názory českých občanů týkající se novinek, se kterými loni přišla novela školského zákona. Z tohoto průzkumu otázek vyplývá, že lidé s většinou novinek v novele souhlasí. Výraznější odpor mají čeští občané podle CVVM jen k centrálnímu hodnocení maturitních testů, s nímž souhlasí 38 % dotázaných, a naopak nesouhlasí 48 % dotázaných, k inkluzi, s níž souhlasí 31 % dotázaných, ale odmítá 60 % dotázaných, a povinné maturitě z matematiky, pro kterou je podle CVVM 29 % dotázaných, ale kterou nechce 63 % dotázaných.

Nejvíce souhlasně pak lidé přijímají poslední rok v MŠ jako povinný, s tímto krokem souhlasí 69 % dotázaných, ale naopak nesouhlasí 22 % dotázaných. Čeští občané velmi kladně přijímají i místo v MŠ pro každé dítě starší dvou let, s tím souhlasí 66 % dotázaných, a odmítá to 26 % dotázaných, Lidé vesměs kladně přijímají také bezplatné předškolní vzdělávání pro děti od dvou let, s nímž souhlasí 62 % dotázaných, a proti němuž se staví 28 % dotázaných.

V tomto ohledu je velmi zajímavé všimnout si, že lidé ve své většině pozitivně vnímají poslední rok mateřské školky jako povinný, ale odmítají začleňování dětí se specifickými vzdělávacími potřebami do běžných škol. Přitom obě tato opatření mají stejný cíl. Tím je snaha co nejvíce vyrovnat šance dětí na dosažení co nejlepšího vzdělání a šance začlenit co nejvíce dětí do běžného života. Nevylučovat žádné dítě jen kvůli jeho sociálnímu či etnickému původu či zdravotnímu nebo jinému znevýhodnění.

Povinný poslední ročník ve školce má vést k tomu, aby do první třídy mohly děti nastupovat na podobné úrovni, a to jak například jazykové, tak sociální, aby se nestávalo, že nástup do první třídy bude pro malé žáky znamenat první odloučení od rodičů, aby to neznamenalo, že až v první třídě se některý žák poprvé setká s cizími dětmi na delší dobu, aby to nebylo poprvé, co dítě bude nuceno poslouchat příkazy jiné než rodičovské autority, a koneckonců také proto, aby nebyly znevýhodnění prvňáčci z rodin, kde se hovoří pouze jiným než českým jazykem. Poslední rok ve školce dá i dítěti z cizojazyčné rodiny slušný základ češtiny, tak aby se tento budoucí prvňáček mohl do dění v první třídě zapojit snáze.

Stejný úkol má však českými občany zatím odmítaná inkluze. Jejím úkolem je dát dětem šanci získat základní vzdělání dle jejich schopností, ne dle jejich původu a sociální situace a ekonomické situace jejich rodičů.

Doposud bylo například možné děti kulturně či jinak odlišné, avšak intelektově schopné vzdělávat se v běžných školách, odsouvat do speciálních škol, soustřeďujících se na děti s lehčími mentálními handicapy. V České republice se to týkalo zejména Romů. Už v roce 2007 vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí hovořící o tom, že v českých školách dochází k diskriminaci Romů. V onom roce 2007 tvořili většinu osazenstva zvláštních škol právě Romové. Český vzdělávací systém tak už zkrátka v zárodku některé budoucí pracující ze systému zbytečně takřka vyloučil a odsoudil je k nezaměstnanosti. Toto se netýká pouze Romů, ale i jiných dětí pocházejících například ze sociálně slabých rodin či dětí z rodin z velmi netradiční výchovou, tím spíše, pokud tyto děti trpí nějakou přidruženou poruchou, nejhůře pro ně ADHD, tedy poruchou pozornosti s hyperaktivitou, nebo jinou specifickou vývojovou poruchou učení, například dyslexií atd.

Pokud má dítě dobré rodinné zázemí (zejména ve smyslu sociálním), rodiče nepřipustí, aby dítě přešlo na školu pro lehce mentálně postižené, pokud k umístění tam skutečně nesplňuje všechny podmínky, tedy zejména podmínku inteligenční, (a mnohdy ani to ne). Častý nátlak školy, která se chce zbavit „problémových“, tedy těch, kteří se nějak liší od průměru, dokáží většinou rodiče odrážet. Někteří rodiče však toto nedokážou a nátlaku školy podlehnou. Pokud navíc mají sami zkušenost se vzděláváním na speciální škole či se šikanou na běžné škole, například kvůli svému původu nebo sociálnímu statusu, mnohdy dokonce o umístění svých dětí na speciálních školách „pro dobro dětí“ usilují.

Netřeba hovořit o tom, že nutně velmi redukované vzdělávací programy speciálních škol nedávají žákům s vyšší než podprůměrnou inteligencí příliš možností na rozvoj svých schopností. A postup do dalších vzdělávacích stupňů je více méně nemožný. Ale jsou zde i další věci, kterých si lidé nejsou příliš vědomi. Dítě, které musí navštěvovat některou speciální školu, je pravděpodobně vytrženo ze svého sousedství a musí někam, mnohdy daleko, dojíždět. Nemá šanci, na rozdíl od dětí z běžných spádových škol, najít si ve škole kamarády z okruhu svého bydliště a udržovat s nimi běžné přátelské vztahy. Škola je tak pro něj něco více cizího a více vytrženého z běžného života než pro děti, které navštěvují místo svého bydliště…

Nejde však jen o žáky s lehkou mentální retardací, ale například o žáky zdravotně znevýhodněné. Představme si, jak náročný musí být vstup do první třídy pro nevidomého žáka, který již celkem slušně zná své okolí, ale do základní školy musí nastoupit třeba i desítky kilometrů daleko od svého bydliště…

Inkluze ve školách má žákům jednak ukazovat, že rozmanitost není špatná. Že jsme každý jiný, nikdo není stejný jako ten druhý, ale nikdo proto není horší a lepší. A že jen pokud jsou lidé různí, je možné se vzájemně obohacovat, něco si dávat, něco se od někoho učit, něco někoho učit. Jen díky různosti nás všech je možné být v něčem dobrý, v něčem horší. Různost je základní podmínkou demokracie a zapomínat by se na to nemělo ani ve vzdělávání. Ale zejména má inkluze, jak už je uvedeno výše, zabránit segregaci určitých skupin a umožnit co nejvíce žákům vzdělávat se dle jejich vloh a schopností. Novela školského zákona zavádí pojem „specifické vzdělávací potřeby“, který pak ještě rozvíjí Vyhláška o vzdělávání žáků se specifickými vzdělávacími potřebami.

Žáci se specifickými vzdělávacími potřebami jsou žáci se zdravotním postižením, s mentálním postižením, žáci sociálně znevýhodnění, ale také žáci mimořádně nadaní. Těmto žákům mají být nově poskytnuta podpůrná opatření dle jejich potřeb. Podpůrná opatření jsou rozdělena do pěti stupňů podle závažnosti žákova znevýhodnění.

Vzdělávání se tedy má díky inkluzi v rámci jedné třídy více individualizovat. Velmi zjednodušeně řečeno jde o to vzdělávat žáky podle toho, jak je to pro ně samotné nejpřijatelnější. Zatím jde o žáky se specifickými vzdělávacími potřebami, ale inkluze je cestou k tomu, aby v budoucnu bylo vzdělávání individualizováno „žákům na míru“ mnohem více, než jak je tomu teď. A to je přeci něco, o co rodiče obecně stojí: aby se přihlíželo ke zvláštnostem jejich dítěte a aby učitel na dítě koukal jako na individualitu odlišnou od ostatních a potřebujících individuální přístup, a ne jako na jednu hlavu z třicetihlavého draka, kterou je v případě, že by se příliš lišila od ostatních, potřeba useknout…

Inkluze v České republice má však několik problémů. Zásadní problém je komunikace týkající se inkluze. Bývalá ministryně školství absolutně nedokázala vysvětlit, co je to inkluze, jak by tato inkluze měla vypadat, ze kterých světových zemí čerpala Česká republika při zavádění inkluze inspiraci a jak funguje ve světě a jaké jsou její hlavní výhody. Ministryně Valachová tak svou nešikovnou komunikací (netřeba vinit pouze jí, s komunikací měli problém všichni členové vlády za ČSSD a má ho ČSSD obecně) pouze naservírovala výborné předvolební téma T. Okamurovi, který se stal velkým bojovníkem proti inkluzi.

Komunikace nebyla mizerná jen k veřejnosti, ale také k učitelům, kteří tak mnohdy patří k velkým odpůrcům inkluze. A to je zásadní problém.

O potřebě inkluze v českém základním vzdělávání se ví už velmi dlouho. Přesto však jsou studenti pedagogických fakult, pokud nestudují speciální pedagogiku, o žácích se speciálními vzdělávacími potřebami a práci s nimi, v rámci povinných či povinně volitelných předmětů informováni jen velmi povrchně a minimálně. A ani nabídka nepovinných seminářů na daná témata není zrovna obrovská a žáci nejsou nijak motivováni, aby si tyto semináře vybírali… A ještě hůře jsou na tom učitelé v praxi: výběr vzdělávacích kurzů v této oblasti je malý, a pokud jsou, škola ho zaplatí jen minimu učitelů. Největší nadšenci si takový kurz zaplatí ze svého (!), někteří si na toto téma něco přečtou a velká část učitelů zůstává v tomto ohledu jaksi pozadu. A většina učitelů pochopitelně vidí novou a náročnou práci navíc, za níž je ovšem nikdo nezaplatí. Připomeňme, že průměrnému českému učiteli je 52 let. To není zrovna věk, kdy má člověk chuť ze svého dohánět něco, za co mu nikdo nic nedá. A připomeňme také to, že průměrný učitelský plat – tedy plat onoho 52letého učitele = učitele po téměř třicetileté praxi, je něco přes 27 tisíc korun (začínající učitel pak průměrně dostane kolem 20 tisíc korun). Růst mezd s délkou praxe je tedy u učitelů v podstatě nicotný a vyšší míru znalostí a schopností učitelům nikdo neproplatí. A komu z nás se chce dělat zásadně více práce než dosud za stejné peníze?

Další velký problém české inkluze tkví v tom, že zde není dostatek speciálních pedagogů, respektive že školy nemají peníze na to, aby si zaplatily dostatek vyškolených asistentů pedagoga a speciálních pedagogů. Zejména asistenti pedagoga jsou však nutností. V současném stavu, kdy ty „lepší“ školy mají jednoho asistenta pedagoga, který se „věnuje“ pěti různým dětem v pěti různých třídách, je s úspěšnou inkluzí absolutně neslučitelný.

Dokud však budou inkluzi odmítat učitelé a dokud nebudou mít školy k dispozici dostatek asistentů pedagoga, tak aby bylo možné k žákům skutečně přistupovat dle jejich potřeb, nebude nikdy inkluze splňovat to, co má.

Pokud by například ministerstvo školství nejprve zvýhodnilo školy, které k inkluzi přistoupí dobrovolně, bylo by pravděpodobné, že tyto školy budou motivovat své učitele a budou si moci zajistit dostatek asistentů pedagoga, tak aby inkluze mohla vypadat tak, jak má. A třeba by se i u těchto škol ukázalo to, co se ukazuje ve světě: v těch zemích, kde je vysoká míra inkluze, dopadají žáci v testech PISA (testuje matematickou, přírodovědnou a čtenářskou gramostnost) výrazně lépe než tam, kde inkluze neexistuje. Vtip je v tom, že inkluze, jak je vidět z výše napsaného, si vyžaduje vcelku razantní investice do vzdělávání – a ty u nás vlády – a je jedno, zda levicové nebo pravicové – slibují.

Tak, jak MŠMT nastavilo podmínky nyní, se však jen zřejmě dočkáme toho, že nový ministr školství od inkluze couvne a odloží ji na neurčito. A to je určitě škoda.

Lidé jsou podle shora citovaného průzkumu nakloněni vyrovnávání šancí ve vzdělávání. Ale evidentně nejsou nakloněni chaosu, který kolem inkluze vznikl…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele